Znojmo nás přivítalo více než vlídně. Mraky na obloze se brzy rozprchly a jarní sluníčko prosvěcovalo malebné uličky a umocňovalo tak naši dobrou náladu. Okolo divadla se právě chystaly rozkvést řady magnolií (aspoň doufám že to jsou magnolie), v předzahrádkách domů už je předběhly fialky a sedmikrásky, v parcích svítily keře zlatých dešťů.
A protože bylo poledne a my ještě nejedli (a na košt přece nemá chodit člověk hladový), rozhodli jsme se nasytit prázdná břicha v některé z mnoha zdejších občerstvoven. Dopředu jsme měli vyhlédnutou jednu restauraci s domácí ruskou kuchyní, jenže ouha – z technických důvodů zavřeno! Při pohledu skrz okno jsme naznali, že technické důvody budou asi většího rázu, vnitřek totiž vypadal na celkovou likvidaci. Co naplat, boršč, bliny, pirožky či jiné dobroty holt nebudou.
Ve stejné ulici se nachází také restaurace Na České, vyzkoušíme tedy tuto. Interiér restaurace mě sice úplně nenadchnul (mosazné trubky a béžová ani červená koženka nejsou dle mého gusta), ale také vyloženě neurážel - krásně klenuté stropy a dřevěné doplňky první dojem zlepšovaly. Zasedli jsme a v mžiku a našeho stolu stála milá servírka s jídelními lístky. Tedy lístky – ty desky byly nacpané takovým množstvím názvů jídel, až jsem pojal podezření, je-li vůbec v lidských silách připravit všechny v patřičné kvalitě.
Evidentně není. Objednali jsem si znojemskou česnekovou polévku - speciál a vzápětí pochopili, z čeho tato „lahůdka“ sestává a co je na ní speciálního. To se vezme vývar z kostky plus notně maggi, pořádně to přesolíte, přidáte nepatrně česneku (ještě ho budete potřebovat!) a servírujete s převařenými brambory a osmaženým chlebem. Jo a hlavně nezapomeňte na dno misky umístit sraženinu z vajec a strouhaného sýra – pak je to to pravé!
No, co se dá dělat, polévku dáme raději stranou a přejdeme k dalšímu chodu. Zvolil jsem vepřový špíz „MALIA“ (kýta, slanina, klobás, cibule sýr).Trochu jsem si nebyl jistý s přílohou, servírka mi doporučila irské grilované brambory. „Grilované znamená opečené nasucho na grilu?“ ptám se . „Ano, nasucho ogrilované plátky brambor, posypané škvařenou slaninou a cibulí“ zněla odpověď. Dobrá, vyzkouším to tedy. Posléze přemýšlím, jestli neví co to znamená grilovat servírka nebo kuchař, ale to co jsem obdržel, rozhodně grilovaně nevypadalo.
Představte si plátky podivně zlatavé houby nasáklé tukem a plavající v tuku, sypané místo slaniny opečenými nudličkami uzeného a cibulí, navrch s hrudkou třeného česneku – teď už chápu proč chyběl v polévce! Vepřový špíz byl ale výborný, všechny jeho složky byly krásně propečené a úžasně voněly. Strouhaný sýr je naštěstí příliš nepřerážel. Jen nevím, proč muselo být jídlo posypáno tvrdou kudrnatou petrželkou – ta ostatně plavala i v „polévce“.
Jeden z kamarádů si objednal jako hlavní chod zapékanou misku APOLLO (kuřecí maso, brokolice, sýr, smetana, vejce, kukuřice, hrášek). Už prví chuťový dojem byl strašný – pokrmu chyběla sůl. Kde by se také vzala, když byla nejspíš spotřebována do „polévky“. Naštěstí trocha soli zbyla ve slánce na stole, takže tento nedostatek bylo možné částečně odstranit. Kuřecím masem kuchař neplýtval, všechny tři kousky žaludek strávníka příliš nezatížily. Zato hrášku a hlavně kukuřice kamarádovi dopřál – nejspíš měli v mrazírnách na tuto zeleninu slevovou akci, takže chuť brokolice byla úspěšně přebita. O to, aby jídlo drželo pohromadě se postarala vazká hmota ze smetany a vajec, slibovaný sýr se záhadně, jako překvapení dne, objevil na dně misky.
Po nezdařeném obědě (který nám však nezkazil náladu) jsme se vydali k hlavnímu cíli dnešního dne – ochutnávce vín.
Vesnička Dobšice se nachází asi třicet minut chůze od znojemského nádraží. Z dálky nás vítala sluncem ozářenými střechami, zblízka pak příjemně ospalou sobotně-odpolední náladou a růžovými letáčky na zmiňovanou akci. Cestu k sokolovně jsme našli hravě, zaplatili 35kč vstupného, zakoupili katalog nabízených vín a sklenice na degustování, které jsme si mohli ponechat (a také ponechali) jako suvenýr.
Zasedli jsme k jednomu z mála neobsazených stolů a počali s koštem. V katalogu nechyběl seznam jedenácti vín, která letos skončila na stupních vítězů, takže jsme neměli velké potíže s čím začít a kterou cestou se dále ubírat.
Ani jeden z nás čtyř totiž nejsme v této oblasti znalci, spíše se považujeme za nadšené obdivovatele. A tak, zatímco místní se vesele bavili nad sklenkami o všedních radostech, od našeho stolu se stále ozývalo „ co říkáš na toto víno, taky v něm cítíš lehce pryskyřiči a ananas... to mé chutná mírně po třešních …a já v tom svém cítím vůni bezu... tady zas přezrálé banány...“. No sranda, jak říkám, moc tomu nerozumíme, ale o to více nás bavilo sledovat širokou škálu chutí a vůní u jednotlivých vzorků ...
Den se pomalu přehoupl k večeru a nám se přiblížil čas odjezdu. Dopili jsme poslední vzorek a chtěli zakoupit některou láhev vína domů. A zde jsme bohužel narazili. Zbylé láhve se prodávali až od desáté hodiny večerní a teď bylo teprve sedm. No, co se dalo dělat, aspoň že máme katalog s našimi vepsanými poznámkami u jednotlivých vín, takže až půjdeme do vinotéky či obchodu nakupovat, daleko lépe se zorientujeme. A odvážíme si alespoň to, co se stejně koupit nedá – krásný dojem z fantastického zážitku.
A abychom se nenudili ani cestou zpět do Brna, o to se ve vlaku postaral opavský Pepík, toho času na dovolené. Nejdřív vypadal že je snad mrtvý, pak se ukázalo, že jen tak nepřirozeně usnul a když se pojednou prudce postavil, vyndal s krosny velkou skleněnou láhev a otočil se na nás s dotazem „kdo si dá kořalku?“, vše nám došlo. Do rodné Opavy je cesta dlouhá, jel od přátel ze Znojma a evidentně se potřeboval družit. Zapředli jsme tedy rozhovor, dozvěděli se, že pracuje jako kameník u jedné malé firmičky v Anglii, že má těhotnou sestru a jede domů oslavit tátovi narozeniny.
Pomalu jsme upíjeli z jeho láhve úžasně voňavou a krásně jemnou meruňkovici a prohlíželi si fotografie gotických oken chrámů, která v cizině opravuje. A cesta nám uběhla tak rychle, že než jsme se nadáli, vítalo nás brněnské nádraží svou typickou znělkou „hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem“. Pomohli jsme znavenému Pepíkovi přestoupit na správný vlak a rozešli se do svých domovů. Nakonec to byl krásný den, dlouho budu mít na co vzpomínat.
Nakonec vína ze všech nejvínovatější:
- u odborné poroty zvítězil (a ocenění Champion získal) Cabernet Sauvignon Rosé, pozdní sběr od firmy Víno Hort – stejná firma obdržela též ocenění Nejlepší kolekce vín
- u mě na celé čáře zvítězil Merlot Rosé 2007, pozdní sběr (výrobce Nečas, Průdek – sdružení vinařů z Rakvic), jeden z držitelů zlaté medaile - musím se po této láhvi co nejdříve poohlédnout
- milovníkům vín s vyšší cukernatostí doporučuji Grapes Pink(frankovka a modrý portugal) 2007 - výrobce SOŠV a SOUZ Valtice, taktéž držitelé zlaté medaile
- z Vinných sklepů Valtice nám chutnalo Svatovavřinecké rosé 2007
- ze zahraničních vín jsme ochutnali rakouské Schilcher Allter Weingarten 2007 z vinařství Weingut Jöbstl, to je víno s oním „krásný černý rybíz ale bez myšiny...“
Na zdraví! Kolíček
Příspěvky
2 komentáře:
Tak jsem si vytvořila identitu abych sem nevkládala anonymní příspěvky, ale během týdne se mi ji povedlo zase úspěšně zapomenout takže to vzdávám - antitalent se proste nezapře a když už to nejde, tak to prostě nejde vůbec:-). Pane Kolíček máte další pochvalu - víno miluju snad ještě víc než Betty McDonald. Přečetla jsem si článeček a hned bych si otevřela lahvinku a k tomu Vejce a já. Škoda že je půl jedné ráno a čas jít spát. Napravím to hned zítra:-). Ája
Ája:
:o) s tím zapomínáním identity mám podobné zkušenosti, už to ani neřeším, nepomáhá ani "lístečková metoda" - stejně je hned poztrácím.... Zdravím a gratuluji k výborné kombinaci víno - Vejce... :o)
Okomentovat