Salima z pohledu krotitele dravé zvěře

Veletrh SALIMA očima čtenářky Kolíčka Vlaďky:

Čím začít? Mám velmi neuspořádané dojmy a už na veletrhu jsem tiše záviděla slečně s poznámkovým blokem, do kterého si systematicky zapisovala. Jakožto neodborná veřejnost jsem si vzorně počkala na poslední den veletrhu a přemýšlela, jestli mi to vůbec stojí za to, když odborníci měli to nej a na nás, tupé stádo, už zůstane sotva polovina celkového programu a dojmů. Ještě ráno, když na mě střídavě či dohromady ječely obě malé děti, jsem si říkala, jestli se raději nevydáme jinam. Pak jsem si vzpomněla na nesmrtelná slova mého bývalého spolužáka: „Všichni tam jdou jak blbečci... ale já tam jdu taky!“ Odhodlaně jsem se tedy vydala na šalinu s tříletým chlapečkem za ruku a patnáctidenní holčičkou v šátku.

Těšila jsem se na tři věci – koření, asijský pavilon a čaje. Ani jedno nebylo, co jsem čekala. Stánky s kořením byly na ploše rozprostřené tak, že jsem se k nim buď ani nepřiblížila, nebo jsem kolem jen proběhla pronásledujíc mizející dítě. Takže co se koření týče, ani nevím, o co jsem vlastně přišla. Přesto mi pavilon D poskytl jeden ze dvou nejpříjemnějších úlovků dne , a to Včelovinu - medovinu z Trnavy. Ostatních dojmů zůstává pomálu, kromě krásných českých jablek s kometou. Stačí prý na nezralé jablko nalepit nálepku a počkat do sklizně - asi si nějakou jabloň vyhlídnu, moc se mi líbily.

Přesun do pavilonu B ... že by tam bylo něco zajímavého? Pečivo, pekařské stroje, zmrzlina... No snad ta zmrzlina by Danýska mohla na chvíli zpacifikovat. To byla pravda, ale celkově pavilon B předčil má očekávání. Sotva jsme vstoupili, uchvátila nás sladká pečivovitá vůně a já se ocitla v nebi... a nebyla jsem sama. Syn se postupně projídal tunou zmrzliny - všichni neomylně vědí, že děti a sladkosti patří k sobě :o) Jediné, co ho dokázalo odtrhnout od pojídání čehokoliv studeného a sladkého, byl pohled na pekařské stroje v akci.

Na pavilon E s asijským zaměřením jsem se těšila celou dobu a jak už to tak bývá, na co se člověk nejvíc těší, to dokáže nejvíc zklamat. Asijský pavilon už měl převážně sbaleno a chystal se na cestu (a to jsme tam ani nepřišli nijak pozdě). Zbyly dva stánky s nudlemi a jeden malý, ale přesto solidně vybavený stánek, který hlásal KOREAN FOOD. S řasami jsem doma neuspěla, k ženšenu mám stále ještě nevytříbený postoj, zato jsem tam našla nudle soba. Česka etiketa tvrdí „země původu: Japonsko“, anglicky „product of Korea.“ Tak nevím, někde se asi stala chyba. Hlavně když budou chutnat :o) Celkově jsem se ale zklamala. Pán u korejského stánku tvrdil, že veřejnost to nezajímalo, tak tu byl asijský pavilon jen pro odborníky. Že já husa nezvolila jiný směr vzdělání... Ale zas tak často toho nelituji.

Na závěr pavilon C: Kafaři si určitě museli přijít na svoje, já si zašla jen na Filicori Zecchini, já byla vždycky spíš na čaje … všechny. Tak jsem se vydala hledat, co nabízí Salima nám čajařům. Našla jsem „jen“ (ve významu jediný stánek s čajem) Dilmah, ale zato to byl TEN zážitek, pro který jsem si přišla. Kdyby na celé Salimě nebylo nic než čaje Dilmah a dva úžasní vstřícní příjemní pánové ve stánku, pořád by to stálo za to. Ne že bych od čaje Dilmah čekala něco jiného než zaručenou kvalitu, ale nečekala jsem víc než profesionální přístup od lidí ve stánku. A oni byli prostě skvělí :o) Nějak nemám slov. Exkluzivní řada čajů Watte odstupňovaná podle toho, jak vysoko se čaj pěstuje rozhodně stojí za to, škoda že je k mání jen v kavárnách a restauracích. Ran Watte z nejvyšších poloh je výborný, jemný černý čaj, směrem k nížinám pokračují Uda Watte, Meda Watte a Yata Watte. Yata už jsem ani neochutnávala, i Meda pro mě byl hodně silný. S dětmi člověk odvykne kofeinu i teinu :o) Nejlepší ze všeho ale bylo, že jsem si mohla k čaji sednout a vychutnat si ho! To už se mi tak dlouho nestalo. Za ten úžasný zážitek vděčím Pepovi, kterého tímto prosím znovu o mailík, někde jsem vytrousila vizitku (tak to dopadá, když si člověk udržuje konstantní hladinu chaosu ve věcech).

Shrnuto a podtrženo, na začátku jsem si říkala, jestli nejsem magor, když jedu s divou zvěří na Salimu, ale Zuzance je ještě jedno, kde je, Danýsek byl spokojený, že může víc, než mu dovolím normálně a já... Já potkala skvělé lidi, moc jsem si ten den užila a ač nic z toho, na co jsem se těšila, nedopadlo úplně podle mých představ, stánek Dilmah naopak předčil mé nejsvětlejší naděje.

Zapsala a nafotila Vlaďka :o)