Jabka a nejabka

Vypadá to trochu jako miniaturní jablko a není to jablko, chutí to připomíná hrušku a přece to s ní nemá nic společného, zláká-li vás krásně zelená barva s místy červeným nádechem a zakousnete se, nejspíš se vám trpkostí hned zkřiví pusa do osmičky a naopak, když už je to celé odporně hnědé, pomačkané a uvnitř blátíčkoidní, má to tu správnou chuť. Co je to? Je to oskeruše, tedy přesněji plod až dvacet metrů vysokého stromu jeřábu oskeruše (nebo taky oskoruše).

Chcete se o tomto stromu stromů (jak se mu někdy na Slovácku říká), využití plodů v kuchyni či možnosti jejich pálení dozvědět více? Pak určitě nezapomeňte 27. a 28.září 2008 navštívit salaš Travičná u Tvarožné Lhoty nedaleko Strážnice. V tomto termínu se zde koná již IV. ročník slavnosti Oskorušobraní.

A když už jsem zmínil ta jablka - ve stejném termínu, přesněji v neděli 28.září 2008 se v Hostětíně na úpatí Bílých Karpat koná VII. ročník Jablečných slavností. Podle toho, co jsem slyšel, to většinou stojí za to.

Tak už víte kam o nadcházejícím víkendu? Já má tedy jasno - nejraději bych stihl obojí :o))

Kolíček

Chutná pozvánka

Komu se představa hmyzáckých hodů přece jen příčí může vyzkoušet kuchařské umění týmu Noem Arch na akci zvané Gastro tour de Brno restaurants a to 24. září od 18 hodin.

Koláčky a kořalička

“…to sou vedra, pane Svoboda, to by jeden padnul…” “Tak tak, pane Závodský…a to je teprve červen, co budeme dělat v červenci! Čím posloužím?” A pan Svoboda „by si prosil pěknou bílou mouku, homoli cukru, máslo, rozinky a tvaroh…”, to vše pokud by neměl vlastní hospodářství a byl by třeba… řemeslník. Protože když před téměř sto lety “vdával holku”, tak se pekli koláče, rozlévala kořalka, k tomu se zpívalo a veselilo a možná se chlapi v hospodě i poprali… Jak to můžu vědět? No protože jsem u toho byl! To je tak:

Tuto sobotu bylo na jindřichohradecku skutečně vedro. Ostatně asi stejně jako ve zbytku republiky. Měl jsem opět jeden ze svých “oblíbených” pracovních víkendů a tentokrát mě povinnosti zavály právě do tohoto kraje. Pro ty, kteří tu nikdy nebyli - je zde nádherně! Od pátku jsme s kolegyní Hankou projížděli okolím Jindřichova Hradce a protože jsme tu byli poprvé, nestačili jsme zírat nad krásou místní krajiny a upraveností vesniček. A to množství rybníků a rybníčků! A ta chladivá čistá voda v nich! No nevykoupejte se - v takových vedrech… A při jedné z mnoha zastávek jsme si všimli malého plakátku, vylepeného před místním obecním úřadem, s titulem Svatba na velkolhotecku. Že by místní oznamovali světu radostnou rodinnou událost tímto způsobem se nám nějak nezdálo. A taky že ne - ve spodní části plakátu stálo, že se jedná o “rekonstrukci svatebních zvyklostí…” Paráda, na dnešní večer máme program.

Vesnička Velká Lhota u Dačic je malinká. Tak malinká, že nebýt zvláštnosti dvou naproti sobě stojících evangelických kostelů (horní a dolní - to označení je fakt humorné, kostelíky stojí podél jedné silnice a vzdálené od sebe asi 30 metrů), ani by člověka v tom množství jí podobných nijak zvlášť nezaujala. Prostě byste ji při projíždění zasklili. Jenže právě v ní a v jejím okolí nasbíral muzikolog profesor PhDr. Robert Smetana ve dvacátých a třicátých letech minulého století ohromné množství lidových písní, z nichž podstatná část se zpívala právě při svatbách. Některé z nich později publikoval ve svých knihách Český národní zpěvník a Lidové písně kramářské. Když pan profesor zemřel, byl v jeho pozůstalosti nalezen záznam zvyklostí a obyčejů pořízený podle vyprávění rodiny Závodských (to je ten pán z úvodu).

Z něj pak vycházela MgA. Jitka Čudlá, sbormistryně pěveckého souboru Festivia Chorus, a děkan brněnské JAMU profesor Josef Kovalčuk při realizování svého nápadu uskutečnit divadelní rekonstrukci místní svatby ze začátku třicátých let 20. století. Oslovili studenty prvního ročníku JAMU - Atelieru divadlo a výchova a ti pod režijním vedením Vítězslava Větrovce celé představení nacvičili a odehráli na malém prostoru před “dolním“ kostelem ve Velké Lhotě. A nutno říci že skvěle!

Celému představení dali podobu pochůzkového lidového divadla, které se celé odehrává před domem nevěsty a ženicha, před kostelem a na svatební hostině… Diváci tak měli možnost seznámit se s přípravou nevěsty na svatbu za přítomnosti družiček, žádáním ženicha a družbů o její ruku, humorným pantomimickým poučením o tom co si v žádném případě nesmí ženich vůči nevěstě dovolit, vykupováním a vyhádáním unesené nevěsty (víte například co jeto šváb bez noh který nekouše, zajíc který skáče na pekáči, či zrcadlo které ukazuje vše nakřivo?).

Ve chvíli, kdy novomanželé zmizeli v kostelních vratech byl veleváženému publiku po vzoru kramářských písní představen srdceryvný příběh nešťastné nevěsty kterou si odvedl umrlec (jakási místní verze erbenovy Svatební košile). Vše, co jsem zde popisoval bylo doprovázeno skvělým pěním svatebních písní v podání již zmíněného souboru Festivia Chorus. A chcete-li si více přiblížit příjemnou atmosféru vystoupení, pak si představte, že stojíte v kruhu s ostatním publikem kolem zvýšeného jeviště před venkovským kostelíkem, ve vesničce posazené mezi lesy jižního kraje Českomoravské vrchoviny (takže i to celodenní vedro se zde daleko příjemněji snáší než v rozpálených ulicích velkoměsta), nad hlavou vám pomalu zapadá červnové slunce a na závěr představení jste coby divák-svatebčan pohoštěn svatebními koláčky a nádherně voňavou slivovičkou…


V tu chvíli nevnímáte ani komáry co vás usilovně koušou do holých lýtek. Pohádka? Ne, jen pár nadšenců dostalo skvělý nápad a nebyli líní ho realizovat. Navíc – pro mladé herce bylo celé představení zároveň vyvrcholením ročníkové práce, takže chápete, že se snažili seč jim síly stačily. Bohužel, až zde jsem se dozvěděl od vedoucí Ateliéru doc. PhDr. Silvy Mackové, že nacvičovali podobných představení během roku víc, v rámci festivalu Sítko - například masopust. Škoda, že o něčem takovém není více slyšet. Mají však své stránky www.sitko.jamu.cz, takže budete-li je pozorně sledovat, možná, že...

Usazeni na zahrádce místní hospůdky jsme popíjeli pivo a dlouho si o právě prožitém večeru povídali. A najednou - odkudsi se přiřítilo auto, z něj vyskákali čtyři chlapíci a běželi ke stolu za námi vysvobodit unesenou nevěstu. Její únosci ji samozřejmě odmítali vydat bez proplacení útraty - to vše za velkého křiku a veselí. Prostě - nefalšovaná svatba na Svatbě :o)

Přeji vám krásné nadcházející léto. Kolíček

P.S.: Zjistil jsem, že mám z veselky další krásné fotky, které se sem nevejdou - to by článek dosáhl úctyhodné délky počítané na metry. Proto jsem si zařídil, snad jako poslední z mého okolí, účet na rajčeti - koukněte!

A nyní trochu hudby

Pevně doufám, že se vám po mém posledním článku neudělalo nevolno. Pokud snad ano, mám zde pro vás malou náplast. Kostel Nanebevzetí Panny Marie na Jezuitské ulici v Brně hostí v úterý 27. května 2008 jedinečné hudebníky: českého varhanistu a odborníka na staré klávesové nástroje Martina Jakubíčka, amerického basistu a loutnistu Joela Frederiksena a rakouského tenora a saxofonistu Berndta Olivera Fröhlicha. Společně s německým Ensemble Phoenix z Mnichova představí v české premiéře evropskou barokní hudbu obohacenou o prvky jazzu.

Koncert, nazvaný Laudate Dominum, je první z řady tří koncertů hudebního projektu Mezi Marsem a Venuší, který se uskuteční v tomto roce v Brně - zbývající dva proběhnou v listopadu a v prosinci, mnichovský sbor na nich doprovodí Hradišťan Jiřího Pavlici a brněnská Kantiléna.

Máte-li tedy čas a chuť, neváhejte. Skvělé obsazení a překrásné prostředí barokního kostela s dobrou akustikou slibuje jedinečný zážitek. Koncert začíná v 19:30, vstupenky můžete zakoupit v BKC na Běhounské 17 či v Domě pánů z Lipé na Náměstí Svobody. Já půjdu určitě!

Kolíček

Tak i u nás!

Jak to všechno začalo… Z kraje roku 2006 se brněnští radní rozhodli, že by bylo záhodno moravskou metropoli obohatit o 12 nových soch. Slavnostně tedy rozjeli projekt Sochy pro Brno, ve kterém hodlají každý rok vybrat a zaplatit jednu až dvě sochy významných umělců, vědců, architektů … kteří měli s městem něco společného. A snad, že na ten rok připadla oslava 250 let od narození skladatele W. A. Mozarta, padla první volba právě na jeho jméno. V květnu byla vyhlášena soutěž o nejlepší návrh, v srpnu pak byla vybrána práce profesora Kurta Gebauera, koncem roku 2007 byla socha odlita do bronzu, 12. května 2008 osazena za dohledu autora a ve čtvrtek 15. května 2008 slavnostně odhalena.

Slovo odhalena je zde na místě - ještě ráno měl přes sebe „Wolfík“ přehozenou legrační červenou zástěru, jakoby se styděl za svoji nahotu - jen hlavička, rozmáchnuté ručičky a jedno křídlo mu vykukovalo. A tak nám teď na brněnském Zelném trhu před divadlem Reduta stojí asi čtyřmetrový sloup, na kterém balancuje malý „Mozartek“ s velkou hlavou. Mně se líbí, i když, jak pravila jedna kolemjdoucí dáma “vypadá jak mongol”. No, on dospělý Mozart taky nebyl zrovna krasavec – po přestátých nemocech se ani není čemu divit. Naštěstí mu tento nedostatek příroda vynahradila měrou vrchovatou - hudebním talentem.

Je to trochu jako z Cimrmanovy hry. Nebýt epidemie černých neštovic ve Vídni roku 1767, možná by na nás z pískovcového sloupu dnes shlížel někdo jiný. Mladý Mozart do Brna původně vůbec neměl namířeno. Tou dobou se měla uskutečnit svatba dcery Marie Terezie, arcivévodkyně Marie Josefy s neapolským králem Ferdinandem IV. a pan Leopold Mozart, otec budoucího génia, v tom viděl skvělou příležitost pro další představení svého skvěle secvičeného rodinného cirkusu. Tak hojná účast vídeňské smetánky se nescházela každý den. Vybral si u svého zaměstnavatele, salcburského arcibiskupa Schrattenbacha, neplacenou dovolenou a vyrazili. Jenže neštovicová rána udeřila a protože neštěstí se nevyhýbá ani bohatým, šestnáctiletá nevěsta onemocněla a vzápětí zemřela.

Vyhlášený šestitýdenní smutek, spojený se zákazem divadelních představení a veřejných hudebních vystoupení, překazil panu otci plány a tak, aby unikli nebezpečné nemoci, rozhodl se podniknou cestu na Moravu. Co taky jiného, když už byly na cestách… Zamířili do Brna, bydliště hraběte Františka Antonína Schrattenbacha, bratra výše zmíněného arcibiskupa. Domluvili se na uspořádání koncertu malých „mózarťátek“, jenže pak pana Leopolda popadla touha zakoncertovat si v Olomouci a brněnské představení uskutečnit až na zpáteční cestě. Rodinný ansámbl tedy putoval dál, uměnímilovná olomoucká univerzita a bohaté biskupství zajišťovalo dostatek publika a snad i nějaký ten peníz. A znovu zasáhla nemoc, tentokrát neštovicemi onemocněl sám malý velký Mozart.

Naštěstí nezemřel na tuto ošklivou nemoc, ani se neudusil kouřem ze špatně táhnoucích kamen v pokoji hostince U černého orla - kde byla rodina zpočátku ubytována. Děkan olomoucké kapituly Leopold Antonín František hrabě Podstatský se malého pacienta ujal, městský fyzik (úřední lékař) Josef Wolff ho vzorně léčil a arcibiskupský kaplan Johann Leopold von Hay se za něj ještě vzorněji modlil a malý Wolfgang se relativně brzy uzdravil. Ve tvářích mu sice zůstaly po zlé nemoci jizvy, ovšem na schopnostech skládat hudbu mu to rozhodně neubralo. Dokonce zde během rekonvalescence složil 6. symfonii F dur.

V prosinci 1767 odcestoval Leopold Mozart s dětmi zpět do Brna a těsně před koncem roku, 30. prosince, se v městské taverně (dnešním divadle Reduta) uskutečnil koncert zázračných salcburských dětí. Obě dítka měla veliký úspěch, i když sám Wolfgang prý z doprovodu kapely městského věžného Johanna Abrahama nadšený nebyl. Z Brna se pak všichni ve zdraví vrátili 9. ledna 1768 zpět do Vídně. Nikdy v životě se už Wolfgang Amadeus Mozart do Brna nevrátil.

Brno na něj samozřejmě nezapomnělo, o čemž svědčí právě odhalená socha umístěná před místem jeho vystoupení. Ovšem nemylme se, toto není v brněnských ulicích jediná připomínka na slavného skladatele. V ulici Kobližná, na budově Mahenovy knihovny (původně palác hraběte Schrattenbacha, kde Mozartovi v době brněnského pobytu dleli) je už řadu let umístěna pamětní deska. Hloupí nenechavci z ní urazili několik písmen a já se jen divím, proč se brněnští radní nezasadili o opravu i této připomínky. Snad by se v rozpočtu pár tisícovek našlo, ve srovnání s náklady na pořízení sochy to bude pakatel.

Ač jsem pátral usilovně, nepodařilo se mi najít žádnou zmínku o stravování Mozarta při brněnském pobytu. Nuzotou zde zřejmě netrpěl - na hraběcím stole se určitě podávala slušná krmě. Také receptů na jídlo pojmenovaném po skladateli jsem mnoho nenašel – krom jeho koulí, dortu ze skořicového těsta s čokoládovou pěnou a jablky už jen nějaké maso ála Mozart. Ani v divadelním Café & Restaurant Reduta nemají žádný podobný pokrm na jídelním lístku. Až mi napadlo nahlédnout do Poštulkova Labužníkova lexikonu. Na straně 266 se dočteme: Mozart … mezinárodní název pro přílohu z celerového pyré s artyčoky a bramborovým suflé. Nazváno podle rakouského hudebního skladatele (1756 – 1791). Jste z toho moudří? Já ne. Recept na přípravu jsem nikde nenašel, rozhodl jsem se tedy experimentovat.

Celerové pyré: rozkrájejte očištěný střední celer na malé kostky a uvařte do měkka v osolené vodě s trochou bílého vína. Měkký celer rozmačkejte nebo rozmixujte, přidejte lžíci másla a deci teplého mléka, osolte, opepřete a smíchejte dohromady. Nakonec přidejte jemně sekanou pažitku a konzervované artyčoky. Původně jsem chtěl použít artyčok čerstvý, ale sežeňte ho v květnu :o)

Bramborové suflé: uvařte do měkka moučné brambory, řádně rozmačkejte, přidejte lžíci másla, sůl a bílý mletý pepř, žloutky, špetku muškátového květu, 2 lžíce strouhaného sýra Frann Moravia, vše promíchejte a opatrně vmíchejte tuhý sníh z bílků. Já jsem na asi půl kila brambor použil 4 celá vejce. Hmotu přeneste do vymazaných formiček o při teplotě 200°C pečte asi 30 minut.

To celé jsem použil jako přílohu ke krůtím prsům připraveným "naprudko", předem naloženým v oleji, bílém víně, soli, pepři a bylinkách. A moc mi chutnalo :o)

PS: Pokud někdo náhodou znáte přesný recept na přílohu Mozart, budu rád, když mi jej zašle. Předem děkuji.

Kolíček

Radio String Quartet versus Trio Karla Růžičky

Ve čtvrtek jsem se loučil s přáním pěkného víkendu, a vidíte - už jsem tady zase. Nevydržel jsem to, chci se s vámi podělit o skvělý kulturní zážitek (těch není nikdy dost). V pondělí jsem tady psal o Jazzfestu v Brně a o tři dny později se mi konečně podařilo zajít aspoň na jeden koncert, který se konal v brněnském Semilasse. Úžasné! Slova, která jsem napsal v odpovědi na komentář Aidě, jsou původně z legrace opsaná z programu festivalu (proto ty závorky), ale po tom co jsem slyšel bych se pod ně určitě podepsal.

Myslím, že pořadatelé měli výborný nápad, když do jednoho večera zařadili mladé rakouské kvarteto a proti nim jazzové klasiky z Prahy. Až mě překvapila poměrně malá účast publika, ale brňáci jsou tradičně lehce konzervativní, tak je možná odradila představa smyčcového kvarteta hrajícího jazz. Já na ně byl naopak zvědav. Večerem s vtipem a erudicí prováděl nestor brněnského jazzu, houslista Jan Beránek, a už to bylo zárukou kvality. Sice se hned na začátku nepředstavil, ale já ho po chvíli odhalil - ten hlas z rádia, kde často uvádí hudební pořady, je nezaměnitelný.

Chystáte-li se zajít na podobnou akci, mám pro vás tři doporučení:

- pokud chcete fotografovat, nezapomeňte doma teleobjektiv
- jste-li alergik, nezapomeňte si vzít antialergika, antihistaminika a jiná antiproblematika
- pokud potřebujete brýle na dálku, nenechávejte je v kuchyni vedle mikrovlnky

Už tipujete, kterou ze tří zásad jsem porušil? Usnadním vám to - všechny tři. Tak hned po usazení mi došlo, že z první řady na balkonu uvidím bez brýlí leda houby. Jenže zrovna tam bývá nejlíp slyšet! Organizátoři netušili jak mi vyšli vstříc, když je napadlo promítat hrající muzikanty na velké plátno zavěšené za jejich zády - jsem jim za to opravdu vděčný. Vypadalo to moc roztomile, záběry byly černobílé a v kontrastu k vesele barevnému pódiu to bylo efektní. Akorát, že byl obraz časově trochu posunut, takže v reálu byl už slyšet tón, kdežto na plátně houslista právě přikládal smyčec ke strunám - no sranda :o) Takže první problém si můžeme odškrtnout…

Po čtvrthodině pozorného poslouchání hudby jsem začal kašlat, smrkat, sýpat… marně jsem po kapsách lovil prášky na jarní alergii. Ale ostatní diváci byli solidární, nikdo na mě nesyčel, taktně přecházeli mé věčné posmrkávání, prostě pohádka. To mi dodalo odvahu a rozhodl jsem se zdokumentovat svou návštěvu několika fotografiemi. Prosýpal jsem se až k pódiu, vsoukal se s tím svým prckem mezi půlmetrová děla profesionálních fotografů, udělal pár snímků a pak mi pří zběžné kontrole došlo, že objektiv pro focení na dálku je doma v šuplíku, v pouzdérku, je mu tam teplo a moc dobře. Mě v tu chvíli bylo do vzteku, takže se za kvalitu fotografií omlouvám.

Jak jsem uvedl, z Vídně přijelo smyčcové kvarteto Radio String Quartet (jak vtipně poznamenal pan Beránek - předskokani pražáků), hrající zde na dvoje housle, violu a violoncello hudební kousky od Johna McLaughlina, původně napsané pro rockové seskupení Mahavisnu Orchestra (škoda, že se o této kapele dnes už skoro neví). Přiznám se, že to byl pro mě docela překvapivý zážitek, něco podobného jsem slyšel poprvé - taky nejsem bůhvíjaký odborník. Při první skladbě jsem si trochu nevěřícně kroutil uši, ale poté, když jsem přistoupil na tuto “hru”, jsem musel uznat, že jejich uchopení rockových skladeb je skutečně úžasné. Dva pánové a dvě dámy byli strhující, jejich hra byla velice přesvědčivá a v dobrém smyslu náladová - v poklidných pasážích jsem díky jejich podání téměř „hajajovsky“ usínal, abych byl vzápětí probuzen do reality burácivostí, za niž by se nemusela stydět ani Apokalyptica - až jsem instinktivně sahal po budíku. Prostě výborné!

Trio Karla Růžičky nezklamalo. Naopak, jakoby se mladou dravost rakušanů snažilo vyvážit jistotou a precizností. Kapelník Růžička opět dokázal, že je skutečným generálem na svém poli, s prsty srostlými s piánem všechny přesvědčil o neotřesitelnosti svého postavení jazzového velmistra. Ne nadarmo je ředitelem frýdlantské Jazzové dílny Karla Velebného. Myslím, že jeho nasazení a entuziasmus mu může závidět spousta mladších muzikantů. Spoluhráči Josef Fečo s kontrabasem a Radek Němec za bicími mu pak byli zcela rovnocennými partnery…

Koncert skončil, v předsálí u baru popíjejícím a pokuřujícím hostům do mladé noci svižně hrála kapela, jejíž jméno se mi nepodařilo zjistit. Ostatně, ani jsem se příliš nesnažil. V uších mi stále zněl Gershwin a já se, dokonale hudebně naplněn, vypravil nočním Brnem domů. Byl to krásný večer. Jen pro barmana mám malou radu: to, že jsou návštěvníci omámeni hudbou neznamená, že nepoznají poloprázdnou sklenici - pivo načepované do půlky k rysce opravdu nedojde :o)

Váš Kolíček

Pohoda JAZZ

Nebojte se, dnes nevařím :o) Jen jsem chtěl brňákům, blízkobrňákům a především hudbymilcům připomenout, že nám včera (20.4.2008) začal sedmý ročník mezinárodního jazzového festivalu JAZZ FEST BRNO 2008, desetidenní svátek fantastické muziky! Zahájen byl slavnostním koncertem v Městském divadle Brno, který obstaral Gustav Brom Big Band s hostujícím Peterem Lipou - představili na něm skvělého ruského jazzmana Igora Butmana.

Takže jak zmíněné divadlo, tak klub U kouřícího králíka, Fléda, Semilasso v Králově poli, Stará pekárna a jiné brněnské scény se mají na co těšit. A vy s nimi - věřím, že si najdete svoji chuťovčičku ve skvěle sestaveném menu. Pokusím se nějakého koncertu divácky zúčastnit, jen teď zrovna nevím, jak to narvu do prací nabitého týdne. No uvidíme… Každopádně vám přeji “příjemnou zábavu a ničím nerušený poslech…” :o)

informace: jazzfestbrno.cz

Zdraví Kolíček :o)

Za kávou na hrad?

Marně jsem přemýšlel, kam vyrazit za slunného nedělního odpoledne a vzpomněl jsem si na článek v novinách - byl o výstavě Zmizelý svět brněnských kaváren. Protože jsou kavárny častým cílem mých večerů, rozhodně jsem si tuto výstavu nemohl nechat ujít. Začala ve středu 20. února na brněnském hradě Špilberk a potrvá až do 20. dubna. Natěšený jsem tedy vyfuněl kopec k hradní bráně - byl jsem zvědavý na kouzlo starých kaváren, na prvorepublikovou noblesu a také jsem chtěl poznat další tvář Brna.

No, ne že bych byl zklamaný, ale moje očekávání bylo větší (a dobře mi tak, měl jsem se nechat překvapit). Výstava se skládá z asi 50 velkých zasklených koláží dobových fotografií a kreseb, na kterých vám autoři představí minulost stávajících i zaniklých brněnských kaváren (Zemanova kavárna, Slavia, Avion ...). Velkou vadou na kráse je, že jsou tyto půvabné snímky opatřeny jen krátkým nadpisem bez dalších informací (chybí třeba časové zařazení snímku nebo detailnější popis podniku).

Koho nebaví obrázky, ten se může pokochat praktickou ukázkou kavárnictví - ve vitrínách je vidět dobový servírovací porcelán (běžně k vidění v bazaru či starožitnictví), kovové konvice a další nezbytné doplňky tehdejších kaváren jako je šachový stolek, krásně zdobené popelníky, cukřenky ... všeho ale jako šafránu.

Výstava je rozložena do třech místností a v prvních z nich je poněkud děsivá instalace - tři figuríny v dobovém oblečení a chemlonových parukách se u stolků snaží navodit patřičnou atmosféru, u mě to však vyvolalo spíše smích. Když projdete místnostmi které vás seznámí s historií, dostanete se do současnosti. Ve vedlejší chodbě je totiž instalována výstava krásných fotografií Miloše Strnada - ten se inspiroval v několika soudobých kavárnách a nafotil cyklus detailů z jejich interiérů.

Celá chodba je laděna do příjemného oranžového tónu, mezi fotografiemi jsou kulaté stolečky, u kterých se můžete začíst do dobových časopisů, vyluštit křížovku nebo jen tak posedět u kávy (je zde připraven funkční automat na kávu od jednoho z partnerů výstavy - ale zázraky nečekejte - klasické kafe za 8 kaček do kelímku). Zajímavostí jsou určitě dva velké profesionální kávovary, u kterých bohužel opět chyběl jakýkoliv popisek!

Zásluhou paní průvodkyně bylo absolvování výstavy přesto docela příjemným zážitkem - trpělivě odpovídala na dotazy a věděla toho opravdu hodně, i když podle jejích slov "žádným speciálním školením o výstavě neprošla". Výstava bude snad poutavá pro rodilé brňáky, kteří na fotkách hledají místa svého mládí. Pro ostatní bude možná trošku nudná, ale určitě stojí za shlédnutí.
Pozor! Fotografování je ze záhadných důvodů zakázáno - možná proto, že skoro není co. Já jsem však pořídil pokoutně pár obrázků jako důkaz návštěvy :o)

Muzeum města Brna
hrad Špilberk
otevřeno: únor - březen ST - NE 10 - 17 hodin, duben ÚT - NE 9 - 17 hodin
spilberk.cz

Zdraví Kolíček!