Pokrok o krok

Naše babičky jí neřekli jinak než „U Sedláčka“, maminky „Na Josefské“ a současná generace ji zná jako „Zemanovu kavárnu a cukrárnu“. A zaplaťpánbůh za to slůvko „cukrárna“ v názvu, jinak by si ji jistojistě pletli s replikou původní Zemanovy kavárny postavenou v parku na Kolišti (původní „zemanka“ ustoupila v šedesátých letech stavbě Janáčkova divadla).

Řeč je o funkcionalistické cukrárně s kavárnou v Brně na Josefské ulici číslo 4. Má docela zajímavou historii. Její majitel, pan Sedláček, provozoval svůj první podnik v místech, kde se křižují ulice Orlí a Josefská. Stávající místo mu pro jeho záměry bylo poněkud těsné, proto začal v roce 1933 stavět o pár metrů dál dům v módním funkcionalistickém stylu, v něm zřídil, a od roku 1936 provozoval svoji cukrárnu a kavárnu. V Brně jednu z mnoha, přesto docela prosperující. Jenže přišla druhá světová válka a pan Sedláček v té době učinil velkou chybu - přihlásil se (snad na nátlak manželky) k německému občanství. A tak jeho pozůstalí (zemřel v roce 1945), dvě dcery a žena, po válce na základě Benešových dekretů o celý dům přišli. Později se všichni i s bratrem pana Sedláčka odstěhovali do Německa.

Majetek převzal stát, cukrárnu s kavárnou v tom místě naštěstí zachoval. Během války přišlo město Brno o většinu původních kaváren a cukráren, a tak se sešla tehdejší cukrárenská elita právě v bývalé Sedláčkově cukrárně. V roce 1948 zde započal svoji kariéru i pan Adolf Zeman (pokud začínáte větřit, jste na správné stopě). Snad díky té značné koncentraci odborníků se až do dnešních dnů zachovalo renomé zdejší cukrářské výrobny (některé své produkty prý dodává i do známé cukrárny U čtyř mamlasů na náměstí Svobody). Bohužel interiér, přesněji vybavení, nepřečkalo čtyřicetileté socialistické rejdy a tak si tento podnik většina z nás pamatuje jako poněkud zašlou (byť svéráznou) špeluňku, opatřenou v mezipatří záchodky s nezbytnou „hajzlbábou“ a nevzhlednými koženkovými půlkruhovými sedačkami v prvním patře.

Ani přízemí s cukrárenským provozem nebylo ušetřeno. Je to škoda. Původní Sedláčkův podnik byl na poměry středu Brna poměrně skromný (nevynikal takovou rozlehlostí a světáctvím jako například Savoy na Běhounské ulici, Avion na České, Alfa na Poštovské, Esplanade na Rooseveltově či umírněnější Bellevue na dnešním Moravském náměstí), ale právě svojí intimitou a útulností přitahoval pozornost hostů. Autor návrhu budovy není znám (pátral jsem i u památkářů), zato mi paní Lenka Kudělková (spoluautorka knihy Zmizelý svět brněnských kaváren) prozradila, že autorem návrhu interiéru byl architekt Karel Růžička, který se podepsal i pod návrhy kaváren Bellevue na Moravském náměstí (dnes restaurace Potrefená husa) a Dorotík v místě souběhu ulic Veselá a Česká (v současnosti prostory obývá redakce MF dnes).

Bohužel, žádné fotografie ani nákresy se z té doby nedochovaly. A jsme u důvodu, proč vznikla tato reportáž. Dlouholetý zaměstnanec a současný nájemce kavárny pan Adolf Zeman se konečně rozhodl s neutěšeným stavem svého podniku něco dělat. Na několik posledních víkendů uzavřel provoz kavárny a celou ji nechal zrekonstruovat. Její zdi tak konečně opět září bělostí, stropní světla dostala nové skleněné kryty, zmizela ta příšerná umělá pometla rozestavěná v květináčích po místnosti,velká okna zdobí nové záclony ...

Protože však nemá k dispozici žádnou dokumentaci původního předválečného stavu (byť by se dal odvodit z fotografií zmíněných dvou „růžičkových“ kaváren) a také proto, že nechtěl vytvářet pouhou repliku, hosté nesedí u stolečků ze zeleného mramoru na typických tonetkách, ale pohodlně se uvelebí do současných elegantních a pohodlných bílých křesílek (ta „vajíčka“ jsou úžasná) a zeleně polstrovaných sedaček. Jen v tom nejvyšším „kuřáckém patýrku“ zůstal koutek se dvěma zapomenutými „socialistickými“ béžovými boxy. Ale nemůžeme chtít hned všechno.

Zato zmizelo ošklivé překližkové obložení barového pultu a nevzhledný sekretář za zády baristy nahradily jednoduché podsvícené skleněné police. Také personál omladil, je pohotový a milý. A připravená káva značky New York nám chutnala. Kavárnu jsme navštívili v první otvírací den a ještě nebylo vše zcela sladěno, ale podle prvních dojmů bylo znát výrazné zlepšení oproti nedávným dobám. Jak jsme tak pozorovali pomalu přicházející hosty, byli vesměs mile překvapeni a nešetřili slovy uznání.

Pan Zeman je se svým renovačním úsilím teprve na začátku. Stojí to hodně práce a hlavně peněz, kterých nemá právě nazbyt. Ale už teď plánuje podobnou změnu i v přízemí, v cukrárně. Také nevzhledné výlohy čekají na svoji opravu a snad se dostane i na okna kavárny, která jsou ve skutečně žalostném stavu. Bude to běh na dlouhou trať, ale pokud se vydaří, snad se bývalé Sedláčkově kavárně vrátí ztracený kredit.

Kolíček

V Podnebí jako v nebíčku

Vlastně jsme tam původně neměli namířeno, jenže v námi tolik oblíbené literární kavárně Spolek měli pro rekonstrukci zavřeno ... Tak jsem si chvíli namáhali hlavy a další volba byla najednou jasná – kavárna Podnebí. Nedávno nás na ni upozornila kamarádka, prý „je to něco nového“, tak proč ji nevyzkoušet!

Fakt je, že neslyšet o ní, těžko bychom na ni sami narazili. Kolem brněnského Špilberku se nemotáme každý den a tento, ani ne půlrok otevřený podnik (provoz byl zahájen 17. září 2008), se krčí v takovém rožečku, že se dá docela snadno přehlédnout. A to by byla škoda. Ten večer, kdy bylo Brno zavaleno čerstvým nákladem mokrého sněhu, to tak nevypadalo, ale ve slunečné dny to tu musí být moc roztomilé. Mám na mysli exteriér. Kavárna je totiž ze tří stran objímána zahrádkou oddělenou od okolí vysokou zdí, skýtající v centru města tolik chybějící klid a ticho ... Už se těším, až majitel na jaře prostor zaplní stolečky a židličkami, snad ani slunečníků nebude třeba – před sluníčkem budou návštěvníci chráněni mohutnými korunami okolních stromů.

Nakoukneme dovnitř

Samotný prostor je docela velký, ale rozhodně nepůsobí dojmem nádražní haly, jak se to občas u větších podniků stává. Bílá místnost s velkými okny je „rozbita“ množstvým jednoduchých tmavých stolečků obklopených židlemi „tonetkami“, jasnou dominantou je pak centrální bar s podsvětleným čelem, zdobeným půvabným pseudosecesním vzorem. Tento je jednotícím prvkem celé kavárny - návštěvníci jsou jím vítáni na zábradlí přístupových schůdků a zdobí například i rám zrcadla na toaletách.

Poměrně vysoký strop je opticky snížen jednoduchým trikem – závěsné šňůry skleněných koulí, které osvětlují „plac“, jsou umně propleteny a s troškou fantazie připomínají mráčky na jasné obloze. Sedíme přece „pod nebem“. Pro kuřáky jsou na stolcích připraveny lahůdky: pamatujete elegantně tvarované popelníky z tlustého barevného skla v bytech svých rodičů? Tak přesně ty zde najdete. Majitel je prý posháněl ve starožitnictvích a rozhodně se mu ta námaha vyplatila.

Z nabídkového lístku

Kavárna je otevřena už od osmé hodiny ranní (o víkendu od devíti) a na návštěvníky tu pamatují už od snídaně. Objednat si lze müsli s jogurtem, medem, kokosem a čerstvým ovocem, toasty s marmeládou či sýrové toasty nebo jen misku čerstvého ovoce. Po zbytek dne je pak možné ukojit menší hlad či jen chuť dvěma druhy zeleninových salátů či třemi druhy panini – zapečených plněných bagetek. Ke kávičce (mimochodem nám moc chutnala) si můžete vybrat bábovku, medovník, štrůdl (schválně na něj někdy zajdu) či zmrzlinu.

A k pivu (čepují zde Starobrno) či vínu několik chuťovek jako nakládaný hermelín, utopence, misku oliv atd. Žádná závratná nabídka, ale nejsme v restauraci a na lehké zakousnutí to bohatě stačí. Byli jsme zde ve všední den večer a stále usměvavá a pohotová česko-slovenská obsluha v počtu dvou slečen zvládla obsluhovat plný sál (odhadem asi 50 míst) na výbornou včetně přípravy jídel i nápojů. A to prosím kávu čerstvě mlely a čokoládu nepřipravovaly z prášku ale z takových těch srandovních čokopeciček!

Prostě, ač v Podnebí, bylo nám tu opravdu jako v nebíčku. Snad jen jedinou výhradu bych měl – v době naší návštěvy k poslechu úžasně vyhrávalo mladé jazzové trio, ale nikde, ani na stránkách kavárny, ani na ceduli před vstupem jsem se o tom nic nedozvěděl. Možná by malé avízo na vlastních stránkách třeba v sekci Akce nebylo naškodu.

P.S.: psům vstup povolen :o)

Kolíček

Automat

Už jsem viděl automaty na ledasco, ale tenhle mě fakt dostal.

Projížděli jsme malou vesničkou Osvětimany nedaleko Uherského Hradiště a najednou koukáme, na jednom z domků vám visí nápis Automat na mléko Non stop a pod ním, ve zdi zasazená, malá prosklená dvířka. „No to je dobrej fór, co už si lidi nevymyslí, asi z toho za pár kaček vypadne krabice mlíka“, řekli jsme si a jeli dál. Ale nedalo nám to, ještě před koncem vesnice jsme otočili auto a rozhodli se tu zvláštnost prozkoumat.

Po otevření žlutě orámovaných dvířek jsme se už skoro váleli smíchy. Za nimi je totiž chován fakt regulérní automat na stáčené mléko. Normálně do něj vhodíte pár mincí, přistavíte vlastní láhev, zmáčknete tlačítko a automat vám do ní „načepuje“ přesně tolik mléka, kolik jste si zaplatili. Mince se nevrací. Za to si po zmáčknutí jiného tlačítka můžete láhev předem propláchnout. „Tak to za zdí určitě sedí ženská a lije do té mašiny krabicový mlíko z Lídla“, zavtipkovali jsme a schválně ten bílý zázrak ochutnali. A světe div se, krabicově rozhodně nechutnalo, bylo vynikající.

Připomínalo mi čerstvě nadojené mléko jaké jsem coby robě pil u tety na venkově. Jen bylo poctivě vychlazené. Hned mi naskočila představa chudáka krávy stojící za zdí, ze struků jí vedou hadičky a ona nadojí kolik je třeba ... Blbost - zahnal jsem myšlenku, opsal si telefonní číslo na majitele automatu pana Koukala a druhý den mu zavolal. Byl velice ochotný a celý zázrak mi vysvětlil. Za zdí je chladicí zařízení a v něm šedesátilitrový barel plný čerstvého mléka od jeho vlastích krav, chovaných nedaleko místní lyžařské sjezdovky. Mléko není pasterizované a tak je nápisem doporučováno je převařit. Ale jak mi prozradil (a jak jsem se sám přesvědčil), je to spíš úlitba pro hygieniky. Mléko jsme si přivezli do Brna a dál je pili jen chlazené a jak je patrno - jsme zdrávi.

Takže, pojedete-li někdy přes Osvětimany, neváhejte a místní „mléčný bar“ vyzkoušejte. A pokud máte obavy, že tu dobrotu bez převaření neustojíte, připravte si z ní doma horký nápoj se skořicí, medem a máslem. Teď, v období kašlů a jiných „nachlazenin“, by vám mohl přijít vhod. Jako dítě jsem ho nesnášel, ale v dospělosti jsem mu přišel na chuť. A víte proč? Přidávám si do něj pořádnýho panáka rumu :o))

Kolíček :o)

Ryby a rybičky

Úplnou náhodou jsem asi před měsícem zahlédl ceduli z nápisem PRODEJ ŽIVÝCH RYB. Bylo to u silnice, v malé obci Hradčany nedaleko Brna a já donutil spěchající rodiče zastavit a vydal jsem se na výzvědy. Čekal jsem nějaký pidi obchůdek s kapří nabídkou, ale na místě jsem zůstal stát s pusou dokořán. V řadové zástavbě se nachází rybníček, kde ony skutečně čerstvé ryby vesele plavou nic netušíc o svém osudu.

Měl jsem tehdy málo času, tak jsem koupil dva kapříky, prohodil pár slov s mladíkem (synem majitele) u váhy a dozvěděl se, že táta vždy toužil bydlet v domě u stojaté vody a zvolil opačnou variantu než většina podobně smýšlejících - než by stavěl dům na břehu rybníka, raději si rybník vykopal u domu. Ale protože jsem spěchal za nervózními rodiči do auta, musel jsem náš rozhovor v půlce utnout. Ovšem nedalo mi to a vypravil jsem se do Hradčan ještě jednou, pěkně v klidu po vlastní vlakové ose.

Tentokrát jsem měl štěstí přímo na sympatické majitele. Zatímco mi pan Večeřa kuchal pstruhy (mimochodem dva se zrovna pečou na bílém víně se žampiony a šalotkou) od jeho ženy jsem se mezitím dozvěděl, že už tu takhle rybníkaří 16 let, že je zrovna prima sezóna a tak mají v nabídce kromě kaprů, pstruhů, línů a amurů navíc i candáty a sumce, které jinak přes rok nevedou. Kolem nás pobíhala ostražitá fenka (kdybyste mě zabili, tak si na jméno nevzpomenu) a já si v tom podzimním sychravu připadal jako na výlovu třeboňského rybníka :o)

A kudy vede cestička pro kapříčka? Směrem od Brna zabočíte v Hradčanech u hospůdky "Malá, ale naša" do leva, přejedete mostek a potom mírně doprava, rovně před vámi je ulice Luční a hned na začátku vás vítají otevřená vrata se značením. Nemůžete minout!

Otevřeno mají od pondělí do pátku od 10:30 do 18 hodin a k tomu v sobotu od 8:30 do 12:30. Před vánocemi je prodejní doba ještě přívětivější - denně od 8:30 do 18:00 včetně sobot a nedělí. Zapoměňte tedy na letošní kapří masakry uprostřed Brna a vydejte se pro něj k hradčanskému rybníku.

A to je vše, pstruzi už mě z trouby mlátí přes nos, jdu na ně :o)

Kolíček

Pozvánka na čaj

Je fajn, že se čas od času píše o otvírání nových kaváren, ale jakoby se při tom všem zapomínalo na milovníky zcela jiného, neméně ušlechtilého, chutného a zajímavého nápoje - na čajaře. Možná je to tím, že v našich končinách nejsou populární soutěže v přípravě čaje nebo že (oproti kávě) na jeho klidné hladině nelze kouzlit roztodivné ornamenty. Ovšem stejně jako "kafíčkáři" dovedou vést dlouhé diskuze nad plností těla oblíbeného nápoje, i milci čaje umí zasvěceně a poutavě hovořit o různých druzích čajů a zvláštností jejich přípravy. A tak mám radost, že vám můžu přinést úplně čerstvou potěšující informaci.

V sobotu 8. listopadu bude slavnostně otevřena nová brněnská čajovna "Cesta čaje". Vyrostla v krátké době na Novobranské ulici, pár kroků od Měnínské brány. Já ji navštívil ve zkušebním provozu na radu kamarádky a byl jsem mile překvapený. Malý prostor je vkusně zařízen a na první pohled nepřipomíná klasickou čajovnu, proutěné židle a křesílka, fortelné stoly ... příjemná změna oproti (jinak milým) čajovým "doupátkům" :o)

Vařením čajů ovšem nabídka podniku nekončí, zakoupit můžete sypané čaje mnoha druhů (já si po poradě s majitelem a zároveň skutečným čajovým nadšencem domů odnesl "Bílou pivoňku"), konvičky a misky na čaj nebo si po chuťovém zážitku a zklidnění duše užít též zklidnění těla v podobě masáže.

Ale zpět k tématu: ve zmíněný den vás od jedné hodiny odpolední čeká ochutnávka čajů formou tradičního čínského obřadu Gong-fu a to zdarma. Ústy majitele jste srdečně zváni - věřte mi, návštěva stojí to za to!

Mimochodem: četli jste někdy útlou knížečku Cesta čaje, mysl čaje? Pokud ne, zkuste ji. Vyšla už začátkem devadesátých let, ale určitě ji ještě někde seženete. Jako úvod do kouzelného světa pití čaje je ideální a zároveň přináší i trochu jiný pohled na svět.

Kolíček

Pohled zevnitř

... aneb příspěvěk do diskuze.

Mám pocit, že se poslední dobou tiskem a internetem rojí zvěsti o tom, kterak se dětem ve školních jídelnách špatně vaří, jak to vlastně ani není k jídlu, jak tím ty nebohé malé žaludky trpí a rozhodně by si každý "pořádný" rodič měl dát na školní vývařovny pořádného majzla! :o)

Nechci tvrdit, že je to naopak, moje vzpomínky na školní jídelny se točí kolem buchtiček se šodó - super a pravidelných pondělních knedlíků s UHO - fuj. Ale časy se mění, ze školy jsem pěknou řádku let a tak jsem se rozhodl jít na výzvědy. Totiž, kamarádka kamarádky pracuje jako kuchařka a vaří pro děti a učitelky v jedné brněnské mateřince.

Nic nebylo ponecháno náhodě - já vyzbrojen otázkami a přílohou číslo 1 k vyhlášce č. 107/2005 Sb. nesoucí název Výživové normy pro školní stravování, ona mě vítala za ranního kuropění s bílým pláštěm, síťovkou na hlavu a bílými galošemi (hygiena se musí dodržovat) a hrnkem kafe.

Rozhovor se konal mezi velkým sporákem, na kterém zrovna klokotala polévka a troubou, z které krásně voněl rybí filet pečený na másle.

• Na konci prázdnin proběhla soutěž o nejlepší školní jídelnu. Zvítězila ŠJ Masarova s kmínovou polévkou s kapáním, plněným rajčetem s masovou směsí, bramborem, lutěnicí z rajčat, zeleninovým salátem a jogurtovým ovocným koláčem. Co by na to řekly děti u vás?
  Polévky mají děti rády, ale spíš s těstovinovou zavářkou, kapání končí většinou na okraji talíře. Masovou směs by snědly, ale upečené rajče asi ne, stejně tak lutěnici z rajčat - zelenina není oblíbená.
  
  
• Jaký je vůbec vztah dětí k čerstvému ovoci a zelenině ve školce?
  Nemají k nim z domu návyky, ale ze zkušenost vím, že se děti ve školce naučí jíst i jídla, na která nejsou z domu zvyklé. Ale chce to čas a trpělivost. Jablka třeba mají rády, ale saláty, kde jsou větší kousky zeleniny moc nechtějí. Ale je to individuální, někteří rádi chroupají zeleninu i za kamaráda u stolu. Ovšem těch je málo.
  
  
• A co třeba mléko? Další potravina na černém seznamu dětských strávníků?
  U nás mají mléčný nápoj ráno ke svačině - buď samotné mléko nebo ochucené, nejvíc jim chutná kakao. Ale oblíbené mléko tedy není, stejné je to s jogurty a tvarohovými dezerty. Normu (podle vyhlášky je to za měsíc v průměru 300 ml tekutého mléka a 31 g mléčných výrobků denně) se snažím doplnit tvarohovými nebo sýrovými pomazánkami, ty mají děti rády. Hlavní je děti do jídla nenutit, ale nabídnout jim, aby alespoň ochutnaly i jídlo, které neznají nebo jim nechutná.
  
  
  
• Podle čeho sestavujete jídelníček pro děti?
  Hlavní je spotřební koš, tzn. splnit za měsíc výživovou tabulku alespoň na 80%, spolu se zásadami zdravé výživy. U tuků a cukrů například platí čím méně tím lépe u zeleniny a luštěnin je to naopak. Je to taková matematika pro kuchaře. Já se dále řídím chutěmi dětí, vařit striktně podle spotřebního koše nejde, strava by byla jednotvárná ne moc chutná. Je důležité najít správný kompromis - splnit normu a vařit tak, aby byly děti spokojené a jídlo se jim neprotivilo. Důležitá je i cena potravin - na nákup surovin máme k dispozici 27,- na den pro děti do 6-ti let, z čehož je 16,- oběd a zbytek jsou dvě svačinky - dopoledne a odpoledne.
  
  
• Jako poslední jsou v tabulce výživových norem uvedeny luštěniny, jak často je zařazujete do jídelníčku vy?
  Luštěniny máme jednou za 14 dní, oblíbená je čočka, hrachová kaše nebo fazolový guláš. V týdnu, kdy takové jídlo na jídelníčku nemáme, vařím proto dvě polévky s luštěninou. Dětem připravujeme i pomazánky se sójou, zkoušeli jsme i čočkovou pomazánku, ale bez velkého úspěchu.
  
  
• Můžete tedy ovlivnit složení jídel, vařit trošku po svém?
  Málo. Surovin se musím držet, ty jsou dané u jednotlivých normovaných receptur. Ale třeba u masa můžu použít kuřecí místo hovězího nebo upravit výslednou chuť například kořením (používám sůl, kmín, kari, sladkou papriku, nové koření, bobkový list, podravku, česnek cibuli ... vše hlavně bez glutamanu) a postup - místo smažení pečení, vaření v páře a podobně.
  
  
• Tak například Debrecínský guláš, to si představím mastnou uzeninu plavající spolu s kusy hovězího v mastné omáčce. Jak se může objevit na jídelníčku ve školce?
  Místo hovězího masa ho dětem připravím z libového vepřového, maso se nepeče na tuku, ale dusí ve šťávě na cibulce. Ve šťávě se potom uvaří i uzenina - tu používáme výjimečně, jen pokud to vyžaduje receptura. V tomto případě se použije dietní kuřecí párek.
  
  
• A nakonec zahustit? Používáte například instatntí jíšku? Nebo polotovary?
  Ne, polotovary vůbec nepoužívám. Jídla ani nezasmažuji. Omáčky zahušťuji moukou rozšlehanou ve vodě. Do polévek dávám jako základ zeleninu orestovanou na másle a na zahuštění používám ovesné vločky - v polévce je rozvařím.
  Jediným polotovarem, jestli to lze tak nazvat, jsou nápojové koncentráty. Dětem připravujeme džusy ze 100% ovocného koncentrátu nebo šťávy z nízkoenergetického koncentrátu s nízkým obsahem cukru. Obojí je samozřejmě bez umělých barviv nebo chemických přísad.
  
  
• To mi připomnělo studený černý čaj z dob mládí, vaří se ještě?
  Čaje vařím bylinkové nebo ovocné bez umělých dochucovadel - dětem chutnají a nemusí se tolik sladit.
  
  
  
  
  
  
• Co rodiče, kteří preferují alternativní starvování - makrobiotiku, vegetariáni. Mají možnost nosit dětem vlastní obědy?
  Asi záleží na tom, jak to mají domluvené s hygienou. U nás to možné není, vlastní jídlo do školky nosit nesmí. Pokud má ale nějaké dítě alergii na nějakou potravinu, například na mléčné výrobky, můžeme mu jídelníček upravit.
  
  
• Makrobiotickou stravu nebo pokrmy z bio masa a zeleniny tedy nezařazujete?
  Ne, ze strany rodičů zatím nebylo o takové stravování zájem a důvodem je i vysoká cena bio produktů.
  
  
  
  
  
  
  
• Mají vlastně rodiče zájem o to, jak se jejich dítko ve školce stravuje?
  Někteří se ptají, jestli jejich dítě jí nebo ne, co nechává, kdy si přidává a snaží se vést děti ke správnému stravování i doma. Ostatním, a těch je většina, je to bohužel jedno.
  
  
• A můžou jídlo které vaříte i ochutnat?
  Pokud by měli zájem, tak ano. Ovšem máme zde stravovací komisi z řad rodičů - dvě maminky každého čtvrt roku obědvají ve školce společně s dětmi a své poznatky nebo připomínky zapíšou do knihy.
  
  
• Chutná jim?
  Já jsem zatím žádnou stížnost neměla, maminky zatím nic nekritizovaly. Pevně doufám, že hodnotí objektivně.

• Dost se mluví o dětské obezitě, máte možnost ji u dětí nějak ovlivnit?
  To záleží spíš na rodičích, my děti sami od sebe nehodnotíme. Samozřejmě se snažíme děti vést ke správnému a pestrému stravování, ale mnohdy je to málo platné, když potom dostanou doma k večeři párek nebo hranolky.
  
  
• A jaké jsou vaše vzpomínky na školní stravování?
  V pohodě :o) Vím, že každý má svoje neoblíbené jídlo, proto děti nenutím, jsem proti dokrmování a držení dětí násilím u talíře, to jim jídlo jenom zprotiví.

A co napsat jako dovětek? Přeji všem kuchařkám a kuchařům ve školních jídelnách pevné nervy s mlsnymi jazýčky strávníků a výživovými tabulkami, které jsou, podle mého názoru, trošku přitažené za vlasy. Možná by stálo za to, rozeslat je i rodičům a počkat, jak by do rodinného spotřebního koše nacpali všechny ty čokoládičky, hamburgry, hranolky atd. To by se hned jinak koukalo na tolik zatracované školní jídelny.

Nemyslím si, že nabízet dětem v jídelně 3x týdně maso je naprosto v pořádku, ale možná je pro ně lepší mít maso uvařené zdravě a s náležitou péčí servírované, než je nechat růst bez jakýchkoliv stravovacích návyků, zvyklé na to, že jídlo = to sladké, tučné a nejlépe u televize zhltané.

Kolíček