úterý 24. února 2009

Vivat Prima!


Normálně moc televizní gastropořady nesleduji, ale na tento se fakt těším. Díky tramvajové reklamě jsem se v neděli dozvěděl, že TV Prima chystá na příští týden, čtvrtek 5. 3. 2009, pilotní díl nového pořadu Ano, šéfe! Bude zaměřen na kvalitu českých restaurací a jeho průvodce, šéfkuchař Zdeněk Pohlreich si v něm posvítí na kvalitu připravovaných jídel, pokusí se zjistit, proč navštívená restaurace nefunguje lépe, naučí kuchaře v podniku používat suroviny tak, aby host nedostal na talíř nepoživatelný blivajz, vymyslí nové menu ...

Prostě pořad slibuje jak dávku zábavy, tak zajímavých informací. Po vařících herečkách, rozjuchaných „klucích v akci“ a rozpliznutých Babicových dobrotách by to mohla být příjemná změna. Aspoň doufám...


Na poslední chvíli


Milá Aido,

nejdřív se Vám musím omluvit, že svoji odpověď takto zveřejňuji. Jenže jednak je trochu delší a také jsem k ní chtěl připojit pár fotografií a jistě uznáte, že do komentáře bych TO prostě nenacpal. Proto jsem po krátkém přemýšlení zvolil tuto formu. Snad se na mě tedy nebudete zlobit.


Chci Vám poděkovat za připomenutí výstavy Bruselský sen, pomalu končící v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Stihli jsme na ni zajít poslední únorovou neděli a mile nás překvapilo, že i v tak škaredý den si docela dost lidí našlo čas a využilo nedělního volna k ohlédnutí do poměrně nedávné minulosti. Do doby, kdy se o naší zemi, tehdejším Československu, mluvilo díky autorům pavilonu nahlas a s úctou (získali jsme tehdy 1. místo – zlatou hvězdu). A též jistě díky nádherné restauraci s naší národní kuchyní.

Možná byste se Aido divila, ale většina těch nedělních návštěvníků nebyla starší čtyřiceti let! Takže nejen generaci vašich babiček (o nichž jste mi napsala), pamětnic té doby, ale i mnohem mladší ročníky výstava oslovila. Snad je to tím, že si (tak jako já) na ní uvědomili, jak hluboce a na jak dlouho ovlivnila výstava Expo 58 v Bruselu kulturní myšlení čechoslováků. V roce 1958 mí rodiče chodili teprve do základní školy a přesto si dobře pamatuji na vázičky a porcelánové volavky zdobící poličky jejich obýváku ještě v sedmdesátých letech, kdy si kromě této parády pořídili i mě. A také na hrnečky a skleněný popelník, dokonce i na budík (ten byl ovšem u babičky).

Osvětlení jsou mi též podezřele povědomá, jen ten „tranďák“ jsme měli modernější – sovětskou Sonátu (psáno samozřejmě azbukou, takže můj otec prý při jeho nákupu, nevěda, že se jedná o sovětský výrobek, tvrdošíjně trval na předvedení rádia Kohata). A mezi hračkami v naší školce se vyjímala černá umělohmotná kočička – harmonika. To vše prosím ještě dvacet let po konci bruselské výstavy!


Zároveň si ale také vzpomínám na „lidovou tvorbu“ ovlivněnou bruselským stylem, na ty latexem malované různobarevné trojúhelníky na ještě různobarevnějších zdech zdobící kuchyně našich příbuzných (jedno, zda k sobě barvy ladily), na příšerné držáky na květináče a jiné bytové aplikace podomácku svařené z černého drátu ... bylo by toho víc. Zkrátka, „brusel“ byl fenomén, pod jehož vlivem se dlouho žilo, grafici vytvářeli návrhy přebalů knih, módní návrháři vymýšleli modely pro lidi i psy, sochaři sochali a architekti navrhovali stavby (i slavný vysílač na Ještědu – mimochodem, jeho autor včera oslavil 85. narozeniny). Jen by mě zajímalo, zda se podle „bruselu“ náhodou i nevařilo :o)




Takže Vám, Aido, ještě jednou moc děkuji, odpoledne strávené na Bruselském snu rozhodně patřilo k těm příjemnějším v tomto roce. A pokud na výstavu vzpomínáte tak ráda jako já, mám pro Vás jeden příjemný tip – mrkněte na blog brusel expo 58. Budete jistě mile překvapená.

Kolíček

čtvrtek 19. února 2009

Prý kuchyně budoucnosti ...


Ještě nevíte, jak vybavit svoji
novou kuchyni? Snad vám toto video pomůže :o)



video

středa 18. února 2009

A ještě jednou zabijačka


Tak mě napadlo, že jsem se tu v minulém článku rozplýval nad zabijačkovými specialitami tolik typickými pro toto období, dělal chutě vpravo vlevo a přitom by spousta lidí možná ráda takovou zabijačku zkoukla na vlastní oči a nemá pořádně kde. Naštěstí občas některá z menších obcí uspořádá veřejnou zabijačku a tak si lze toto přání splnit, aniž by našinec doma na balkoně musel podřezávat svini.

Pro ty, kteří to nemají daleko k Uherskému Hradišti a chtějí si takové radosti užít, mám tip na sobotu 21. února 2009. V blízké vesnici Tupesy pořádá 4T - Truck Trial Team Tupesy - právě jednu takovou veřejnou zabijačku. Koná se v prostorách Muzea tupeské keramiky, začíná v devět hodin ráno a co vím, za oběť tam ten den padnou dvě prasátka. O půl desáté vyjde z muzea fašankový průvod a obcházet bude dědinu až do páté hodiny odpolední. A večer, od osmi hodin, proběhne v hospodě obřad pochovávání basy – samozřejmě také veřejný. Navíc, kdo bude mít zájem o prohlídku expozice lidové keramiky, může ji přes den absolvovat s odborným výkladem pana Kalabise

Jako lákadlo tu mám pro vás pár fotografií z jiné zabijačky. Konala se také na dvoře Muzea keramiky v Tupesech, ale před čtrnácti dny, 7. února 2009. Byla neveřejná, pořádal ji pro sebe, své rodiny a pár přátel mužský pěvecký sbor Tupešan. Přijeli jsme na ni s Hankou až po osmé hodině ranní, to už prasátko smutně viselo, takže těch nejdrastičtějších záběrů budete ušetřeni. To, co jsem fotil, už není nic šokujícího.

Porcování masa zažil nejspíš každý z nás, byť většinou nejde o celého vepře. Zde se však jednalo o koncert šikovných rukou a spřízněných duší, podbarvený nádherným zimním sluníčkem (naprosto nečekaným – celý týden bylo dost ošklivo) a provoněný lahodnou kořalkou a spalovaným dřevem. Ale nejúžasnější na tom všem byl elán Tupešanů. Pokud někdy někdo chtěl zažít folklor v reálu, měl být zde.


Představte si bandu dospělých chlapů jak ruku v ruce porcují, vaří a pečou maso, zatápí pod kotlem, plní tlačenku do umělých střev, míchají prejt a nevím co ještě a najednou jednoho z nich napadne něco „zabékat“. V tu ránu ostatní všeho nechají a přidají se, nádherně čistě odzpívají jednu dvě písničky, kopnou do sebe panáka a vrátí se ke své práci. Chvíli je klid než zase někoho napadne spustit ...


A tak to jde pořád dokola. Folklor v křišťálové podobě. Bez svátečních krojů, ale o to autentičtější. Samozřejmě v tom pokračovali i když muzeum navštívili rakouští hosté z Lázní Luhačovice (také dostali po kořalce :o) a nezastavili se ani při večerním posezení u prvotřídní pečínky, vínka, slivovičky a kvašáků (ano, teď v únoru - v létě v chladu sklepa pomalým kvašeným připravených a tamtéž uchovaných).

Na stránkách obecního úřadu si pod heslem Tupešané můžete přečíst, že sbor „chce aktivně usilovat o udržení a předávání lidových písní, tradic a zvyků obce a celého regionu Moravského Slovácka“. Tedy, pánové, pokud si to udržování svých tradic představujete takto, nemusí o ně mít nikdo strach!

Kolíček :o)

úterý 17. února 2009

Ještě než se maso pustí

Pánbůh přeje připraveným, lajdáky trestá. Nás konkrétně tím, že místo abychom hned zamířili do skanzenu, museli jsme nejdřív v mrazu vyčkávat před obchodem s termoprádlem a dovybavit se na šatstvu. Dobře nám tak, máme sledovat předpověď počasí. V Brně bylo sucho a teplotně přijatelno, zbytky špinavého sněhu byly odhrnuté na kraje chodníků a nás ani nenapadlo, že na Valašsku, přesněji v Rožnově pod Radhoštěm, může být situace zcela opačná. Jenže tady už tři dny sněžilo a mrzlo a romantická vyhlídka na zavátou krajinu vzala za své vystoupením z vyhřátého auta. No, zadařilo se a náš výlet tak nebyl pokažen.

Vyjeli jsme si totiž do rožnovského skanzenu na tradiční Masopust, veselici spojenou s nabídkou zabíjačkových výrobků, maškarním průvodem, popíjením slivovice a zhřívanice (horký nápoj z vody a alkoholu okořeněný skořicí, hřebíčkem, novým kořením a pepřem), ochutnávkou masopustních koblih ... Prostě všeho, co k tomuto svátku patří, včetně pochovávání basy. A v Rožnově navíc obohacenou o tři soutěže: O nejlepší valašskou klobásu, O nejlepší valašskou tlačenku a nakonec O nejlepší masný stánek.



Těsně po otevření to s letošní návštěvností nevypadalo nejlépe. Ono totiž opravdu ukrutně sněžilo a to lidem z okolních kopců pořádně zkomplikovalo možnost se sem dostat (a mě i přes sluneční clonu furt padaly vločky na čočku objektivu, takže spousta snímků je obohacena o záhadné fleky!!!). Ne, že by místní nebyli na takové počasí zvyklí, ale snad proto, že vědí, co od zasněžených silnic mohou očekávat, raději nikam nevyjížděli. A tak se letos prodalo o poznání méně vstupenek a oproti jiným ročníkům se návštěvníci nemuseli obávat tlačenic ve frontách u stánků se zabijačkovými dobrotami.

A že bylo na co se těšit! Kromě celkem běžně dostupných tlačenek, jelit, jitrnic, uzeného, slaniny či klobásků se zde objevili takové skvosty jako sekaná pečeně v bláně, tlačenka vařená ve vepřovém žaludku, mamlásci (mleté maso s játry pečené ve střevě) či jehněčí pršut. Té vůně kolem! Té krásy barev a tvarů! V jedné z chalup dokonce smažili slaďoučké Boží milosti. Do toho výskot dětí hrajících si ve sněhu (nevadí že s nudlí u nosu a jistě promrzlýma nohama), jásot fašankových maškar (tradičních i novodobých), vyhrávání kapely a uznalé pokyvování dospělých nad zabijačkovými pochutinami. A samozřejmě slivovička. Přímo v areálu prodává tu svou firma Jelínek, ale na mě je to trochu moc fabrika, já mám nejraději tu ze zašitého stánku u pódia v amfiteátru. Díky vadným českým zákonům se tam sice nedá koupit celá láhev, můžete si odnášet jen po štamprlátkách, ale její chuť je oproti té tovární nesrovnatelná. A navíc tam měl i tentokrát svůj rozpálený náhrobní kámen s opékanými klobáskami náš oblíbený „valašský Belmondo“ (zmínil jsem se o něm v loňském velikonočním „vstupu“).

Jenže právě tahle slivovička měla zásluhu na tom, že jsem promeškal jak pochovávání basy, tak vyhlášení výsledků soutěží. Proto následující informace nejsou mnou odpozorovány, ale prozradil mi je nadmíru ochotný ředitel rožnovského skanzenu, pan ing. Koukal:

  • počet prodaných vstupenek i přes neustálou chumelenici byl přes 2000
  • 22 řeznictví či masokombinátů na letošním masopustu představilo své výrobky
  • za nejlepší stánek byl vyhodnocen masokombinát Krásno
  • cenu za nejlepší valašskou klobásu si odnesl též masokombinát Krásno
  • v soutěži o nejlepší valašskou tlačenku vyhrál řezník Oldřich Kubeša z Malhotic.

Přivezli jsme si domů tašky plné masných dobrot, ale než jsme se do nich pustili, uvařil jsem na zahřátí jednoduchou polévku z růžičkové kapusty s (jak jinak) valašskou klobásou a slaninou, lehce zahuštěnou krupicí. Zde je recept:

V hrnci roztopte na kostičky pokrájenou voňavou slaninu, na ní osmahněte nasekanou cibuli, kolečka klobásky a kolečka mrkve, zalijte vývarem (já nerad „kostku“, ale tentokrát nebylo zbytí) a přidejte obranou růžičkovou kapustu. Osolte, přihoďte kuličky černého pepře, nového koření a vařte kapustičky do poloměkka. Zvlášť uvařte na kostičky nakrájené brambory (kapustu a brambory vařím zvlášť, protože jinak se mi občas stane, že jedno je „už“ a druhý „ještě ne“). Když jsou růžičky poloměkké, vsypte (a přitom stále míchejte) trošku dětské krupice. Já dávám polévkovou lžíci na litr vody. Vařte dál do změknutí kapusty. Nakonec přidejte uvařené brambory, utřený česnek a ještě špetku čerstvě mletého pepře.

Kolíček :o)