Právě otevíráme ...

Malá fotoreportáž z právě otevřené kavárny Savoy na Jakubském náměstí v Brně. První dojmy? Káva Hausbrandt výborná, obsluha milá a pohotová, prostředí krásné a klidné a nejmilejší postřeh - balkónek pro klavír :o)

Letní trhové slavnosti

V sobotu 30. srpna bude poklidná prázdninová atmosféra tradičních Tišnovských trhů zčeřena netradičním programem. Od osmi do deseti hodin Vám bude hrát k poslechu (i tanci) Duo Kvasarka ze Sentic ... Kromě sentického medového piva se na trzích můžete občerstvit jehněčí specialitou Černohorské hraběnky, seznámit se s výrobu ovčích sýrů, zakoupit brynzu či žinčicu manželů Korenkových. Poznat rozdíl mezi ovčími a kravskými produkty můžete prostřednictvím sýrů a jogurtů rodinné farmy Němcovi. Kdo bude mít chuť spíš na sladké, může si vybrat z domácích moučníků - medovníky, tradiční frgály, svatební koláčky, různé druhy závinů (i slaných), bábovky, věnečky, trubičky ...

V deset hodin nastane čas pro děti ( a nejen ty) - Divadlo Prkno z Veverské Bítýšky zahraje pohádku O Kulišákovi. Příběh o myšce Elišce, ptáčkovi Jarabáčkovi, hafanovi Bafanovi, uzené Klobásce a zlém ptákovi Kulišákovi, který se, jak už to v pohádkách bývá, nakonec polepší :o)

Po celé dopoledne můžete na trzích vybírat z nabídky ekozemědělců, pekařů i biopekařů, biopotravinářů, cukrovinkářů, fairtradeprodejců, keramiků a rukodělců z Tišnovska i celé Moravy.

Poznámka nakonec: Vzhledem ke kapacitě výrobců a pěstitelů je největší výběr po osmé hodině ranní, takže kdo zaváhá …

Celý program a další informace najdete na trhy.tisnovsko.eu

Ó, chutney!

“Já se na to vy…, to snad není možný, ještě tak někoho poslechnu…!”, vzbudil mě křik mé matky. Původně jsem si chtěl přispat, ale v tom rámusu to prostě nešlo. V některých vesnicích prý zakázali používat v neděli cirkulárky a sekačky na trávu, asi místnímu starostovi navrhnu zákaz ranního řvaní. Udělal jsem si kávu a jen tak ve spacím vyšel na zahradu naší chalupy. “Mami, proč tady tak řveš?”, zeptal jsem se místo pozdravu. “Nazdar, podívej se na to, co s tím mám dělat?”, mávla rukavicí směrem k zídce mezi naší a sousedovou zahradou. Byla tak hustě obrostlá ostružiníkem, že se kolem nedalo projít, jeho šlahouny se sápaly po blízké jablůňce, ostatní ovocné keře přes ně ani nebylo vidět.

Na koncích horních větviček se černaly plody velikosti palce, některé ještě trpké, jiné přichystané na rychlé sezobnutí. Hůř to vypadalo ve spodních patrech. Tam se v hustém semknutí krčily zelené chudinky, marně toužící po slunečním svitu, jenž by jim dal též dozrát. “Dyť je to celý zelený, akorát je toho všude plno. No co s tím mám dělat?”, pokračovala v lamentování. “Vím já, tak to třeba ostříhej”, pokusil jsem se, napůl spící, o radu. “Copak vím jak? Jdu za Růženou, když mě do toho nahnala, tak ať mně poradí”, pronesla odhodlaně a odešla k sousedům. Růžena jí před pár lety poradila, ať si na zahradu vysadí ostružiník, prý se o něj nemusí moc starat a sladkých plodů má každé léto plno. A naše máma, velké zahradnice s malými zkušenostmi, ji poslechla, nakoupila šest sazenic, zasadila je ke zdi a čekala. První rok se nedělo nic, keříky jen trochu povyrostly, další rok už se na nich objevilo pár plodů, leč nevalné chutě a letos, konečně letos ze ostružiník odměnil. Spíš za víru v něj než za péči. Ale protože nic není zadarmo, nadělil mámě k misce ostružin ještě koš starostí.

Za pět minut byla zpět i s Růženou, v ruce zahradnické nůžky. “No co bys s tím dělala, normálně to ostříhej. Tady tohle pryč, tam ten taky a ať jde nějaký slunko i dolů”, poradila Růžena a odešla na svojí stranu zídky. “Dones si misku a poď si ty zralý otrhat než to celý ostříhám”, otočila se máma na mě. Po půlhodině bylo po trhání i po stříhání. Stál jsem před vozíkem přeplněným zelenými šlahouny, připraven vyvézt to nadělení na smetiště za vesnicí. “A zbylo na těch keřích vůbec něco?”, volal jsem od vrátek na naši zahradnici - ona totiž když se máma dostane k nůžkám, tak se nezná (jako malá ostříhala prý po návratu z kadeřnictví i svoji panenku v domnění, že jí vlásky také dorostou). Místo odpovědi bylo slyšet je žalostné “tady už nic nedozraje, tady už nic nedozraje…”. “Jak by jí tam něco dozrálo, když to celý orvala, zbyly jí tam jen tyčky”, usmál se táta a přidržoval mi tu velkou hromadu aby nepopadala na silnici. Srpnové sluníčko už pálilo a my se pomalu šourali ke smetišti, kroutili hlavami a propukali ve vědoucí smích.

Doma jsem pak přemýšlel co s darovanými ostružinami. Nic sladkého jsem vařit nechtěl a tak mě napadlo poprvé v životě vyzkoušet čatní. Máme tyto sladkokyselé kořeněné směsi rádi - k uzenému či grilovanému masíčku jsou ideální a spousta sýrů se s nimi také kamarádí. Ovšem zrovna na přípravu ostružinového čatní jsem návod nikde nenašel - a že jsem hledal dlouho a poctivě! A tak je následný recept výsledkem kombinace různých jiných receptů s troškou fantazie :o)


Ostružinové chutney

Na 400g ostružin (víc po uzobávání nezbylo) vezměte 200g cibule a 20g zázvoru (asi tak 2cm). Cibuli pokrájejte nadrobno, vložte do menšího hrnce, podlijte vodou a přikryté pokličkou 15 minut duste. Poté přidejte ostružiny, jemně nasekaný zázvor, též nasekané půl malé pálivé papričky, okořeňte mletým pepřem, koriandrem a hořčičným semínkem, osolte, okyselte 1-2 čajovými lžičkami vinného octa a už odkryté vařte a stále míchejte do zhoustnutí. Před dovařením směs oslaďte - já k tomu potřeboval 3 zarovnané lžíce třtinového cukru a tři lžíce rapadury (sušená třtinová šťáva), obé náhodou v bio kvalitě. Po doslazení míchejte ještě udatněji než předtím - rádo se to (neřád) připaluje. Hotové horké čatní přesuňte do sklenice a zavíčkujte. Nejlepší je po několika dnech rozležené a studené.

Přeji Vám dobrou chuť! Kolíček

2x chuťovka

První chuťovkou je pozvánka na derniéru projektu BIG DEAL v Brně. Poslední prázdninový pátek od 18 hodin se na nádvoří Domu panů z Kunštátu uskuteční akce pod názvem Benátská noc a podle informací pořadatelů vás čeká prezentace vystavujících ateliérů, hudební produkce a letní občerstvení. Chcete-li zažít příjemnou atmosféru letní noci tak jako já v půli dubna, neváhejte a přijďte, já určitě nevynechám :o)


Druhá "chuťovka" je pro jistotu v uvozovkách. Objevil jsem článek na serveru iDNES s titulkem Zvířecí penisy v Pekingu, specialita pro gurmány. Nic proti vkusu a chuťovým buňkám ... jen by mě zajímalo, jestli by mi/vám bylo u oběda také tak do smíchu jako na přiloženém videu.

Napadla mě malá anketka:

1. Co nejneobvyklejšího jste ve svém životě požili?
   
2. Máte oblíbený recept na dobrotu s neobvyklou, v české kotlině neznámou ingrediencí?

Vynechejte prosím překusování žížal :o) Vybraný recept se pokusím uvést v mé kuchyni.

Nezvaný host

Uf, tak už je konečně klid. Skončila Velká cena Brna (závod silničních motocyklů) a mé město si oddechlo od náporu zahraničních motorkářů - diváků. Řeknu to na rovinu - nějaký závod motorek je mi ukradený. Sice se na hezkou “mašinu” rád podívám, ale že bych kvůli tomu jel na kraj Brna a s davem koukal kdo koho ve které zatáčce předjíždí a počítal jim kola, to rozhodně ne. A tak bych o celé akci ani nevěděl, nepotkávat už od čtvrtka v ulicích skupinky v kožených i nekožených oblečcích, s helmami v podpaží i bez. Ožralí Němci mávali vlaječkami svého státu a provolávali spíš než zpívali své písně. Pomyslel jsem si při tom něco o tupounech německých a vzápětí se jim v duchu omlouval - ono naše “kdo neskáče není Čech - hop hop hop” je z podobného buranského šuplíku, tak proč by nemohli oni, že.

Kdo ale musel mít z nájezdních hord radost, byli určitě brněnští hospodští - tolik hektolitrů piva jim trubkami hned tak neproteče a tak se na návaly žíznivých zástupů pořádně připravili. Jako třeba ti ve vyhlášené restauraci Pegas … V sobotu od rána s přestávkami pršelo, byla zima a vůbec bylo nevlídno. A tak jsme zamítli plánovaný výlet na Ovenálie - ovčácké slavnosti na kopci Zlobice nedaleko Brna a rozhodli se využít volného dne k dlouho odsunované návštěvě výstavy Civilizované bydlení pro každého - Jan Vaněk. Pokud se zajímáte o architekturu a bydlení, vřele vám ji doporučuji. Není velká svým rozsahem, o to je však zajímavější. Více se o ní dozvíte zde.

Cestou z výstavy jsme se ještě zdrželi pozorováním stromolezců, kteří se v parku pod hradem zúčastnili Mistrovství ČR ve stromolezectví. Taky to byl úžasný zážitek - koukat na ty šikuly jak visí na lanech v korunách stromů a plní při tom různé úkoly a ještě k tomu na čas… klobouk dolů před jejich výkony. Tím ovšem úžasné zážitky toho dne měli skončit. Dostali jsme totiž hlad a tak jsme se rozhodli po více než roce navštívit zmíněnou restauraci Pegas v centru Brna. Jako minule bylo plno, zdejší kvasnicové pivo je vyhledávanou lahůdkou, tak se není co divit. Na všech stolech, obsazených i prázdných ležely rukou psané cedulky “obsazeno od 18 h” - evidentně zde byli připraveni na bohatou motorkářskou klientelu.

Bylo čtvrt na čtyři, řekli jsme si, že do té doby budeme už dávno pryč a posadili se k jednomu z mála volných stolů - pro pět osob. V okamžiku byl u nás číšník, s úsměvem nás plynulou němčinou přivítal a zeptal se co si dáme k pití. Tak jsme mu stejně plynulou češtinou poděkovali, objednali si “dvě pšeničný” a požádali ho o jídelní lístek. Číšník neztratil úsměv a (už česky) nás upozornil, že tento stůl je od šesti hodin obsazený a že najíst se u něj nestihneme, protože ho bude muset srazit s vedlejším stolem (u něho čekal na jídlo česky mluvící páreček) a připravit na šestou pro hosty. Zeptali jsme se, v kolik že bude stoly srážet a připravovat. Odvětil že za třičtvrtě hodiny (tedy ve čtyři) a nabídl nám místo uprostřed restaurace, kde se právě uvolnil stůl pro šest osob. I na něm byla cedulka s rezervací. Sice nám jeho počínání připadalo divné, ale budiž.

Usadili jsme se k uvolněnému stolu a objednali si jídlo: hovězí vývar s nudlemi, smažená kachní játra s vařeným bramborem a svíčkovou s knedlíkem. V půl čtvrté se k námi uvolněnému stolu posadila skupinka pěti německých turistů. Čekali jsme co se bude dít. Přišel k nim číšník, automaticky přinesl jídelní lístky. Němci poděkovali, jídeláky odmítli a objednali si pivo. A nic. Nikdo je nevyhodil, číšník jen zářil. Mladý pár vedle mezitím dojedl své jídlo a odešel. Do restaurace vešla další skupina turistů a chtěla se usadit k jinému právě uvolněnému stolu. Přiběhl k nim číšník a německy (asi nějaká jeho úchylka) je pozdravil. Pak pochopil že jsou to Poláci, česky jim sdělil, že stůl bude obsazený a poslal je ke stolu uvolněnému mladým párem. To už bylo třičtvrtě na čtyři. Ano, stále se zde jedná o dva stoly, které se - teď už za čtvrt hodiny - měly srážet a chystat na šestou.

A tak jsme si k jídlu objednali další pivo a vyčkávali co se bude ve čtyři dít. Pokud hádáte, že se nestalo nic, vyhráli jste prémii. Jen číšník poletoval po place a vžitý do role posunovače na nádraží šiboval s přicházejícími hosty jako s vagóny. Bez jakéhokoli systému, čistě jen dle momentálních sympatií. Když pak přišel jeho známý s rodinou, přivítal je s upozorněním, že je plno a pak je usadil ke stolu, který nesměli obsadit Poláci. Odcházeli jsme v půl páté a tak nevím, co se v šest stalo u nesražených a nepřipravených stolů. Jen tuším že nic, že číšník dál posunoval svoje vagóny jak se mu právě zachtělo a měl radost z toho, že je pánem situace. V nás však zůstala hořkost z toho, že se ve svém rodném městě musíme cítit jako nezvaní hosté. Jako někdo, s kým se prostě nepočítá, zvlášť když je Brno zrovna plné turistů. A mimochodem - to jídlo nestálo za nic. Polévka byla silně přesolená a čpělo z ní ochucovadlo. Svíčkovou omáčku jsem dlouho nejedl tak nastavovanou a překyselenou. A že by číšník k nesoleným kachním játrům přinesl sůl, to ani náhodou.

Kolíček :o(

Česneková olympiáda

Když se řekne česnek, první slovo, které mi obyčejně naskočí je topinka. Milovaná topinka! Když mi konečně došlo, že letošní buchlovické slavnosti česneku mám sice v diáři zaškrtnuté, ale stoprocentně je prošvihnu, jako alternativa se logicky nabízela jiná bohulibá událost - Dyjákovická topinkyáda. Poprvé jsem o ní slyšel letos na jaře ve vysílání českého rozhlasu. Pravda, bez bližšího určení termínu, za to s ujištěním, že když budu pozorně sledovat vysílání… Sledoval jsem a vyplatilo se to.

I když, musím se přiznat, že po prvním prostudování programu jsem byl trochu na vážkách. Ochutnávka topinek spojená se soutěžemi o Královskou topinkovou směs (tedy nejlepší směs na tuto levnou a nezdravou dobrotu) a získání titulu Topinkového krále zněli lákavě, ale ten program! Dechovka mě nebere, mažoretky mě děsí od dětských let, kdy byly nezbytnou součástí zábavných televizních pořadů z Ostravska, na skákací nafukovací hrad už mě nepustí a vystoupení kejklíře s balonky mě taky obvykle nepřivádí do extáze… Ale zase ty topinky…

Říká se nehodnoť dokud neochutnáš a tak jsem v sobotu 9. srpna za dohledu zamračené oblohy před polednem vyrazil. Autobusem, s přestupem ve Znojmě. Cestou se pěkně rozpršelo a já nabíral odvahu dorazit na místo konání a neotočit to ke zpáteční cestě na přestupu. Naštěstí se počasí těsně před Dyjákovicemi umoudřilo, déšť se místu konání (místnímu fotbalovému hřišti) po zbytek dne obloukem vyhýbal a jen dramatická kulisa mraků na obzoru dávala tušit že někde v dáli takové štěstí nemají. My ho měli. Nebo alespoň já. Znojemsko je krajem vinohradů a sklípků, okurek a obřích dýní v zahradách, kostelíků které jsou v rovinaté krajině pořád ještě dominantou vesnic a konkurovat jim svojí výškou může jen blízký vodojem se svojí stříbřitou kopulí. Ale hlavně je to kraj neskutečně vstřícných lidí.

Tak třeba hned po vystoupení z autobusu mě na zastávce zavalil informacemi jakýsi červenolící chlapík s odrbaným batohem: “Čau, jedeš na topinkyádu? Běž takhle rovně a doprava? Máš kde spát? Tady vlevo je levná ubytovna. Kdyby tě to tam nebavilo tak tady dolů a vpravo je hospoda. Já letos nejdu, byl jsem třikrát a dnes je ve Vranově výlov sektu, tak budu tam. A nezapomeň se podívat na naši sluneční elektrárnu. Tak čau, mě už to jede”. Nestačil jsem ani mrknout, viděl jsem něco takového poprvé v životě. A v podobném duchu to šlo celý den. Tykání od neznámých lidí mi po dlouhé době nebylo nepříjemné. Jak by také mohlo, když je pokaždé doprovodili milým úsměvem. Silná čtyřka na pokladně, hospodská na hřišti, chlapi v hospodě, prodavačka topinek… prostě všichni.

Nejdřív jsem si myslel, není-li to kvůli mému foťáku, se kterým jsem se kolem pořád motal. Jejich nejčastější dotaz totiž zněl “odkud seš” a “pro koho děláš” - myšleno do jakých novin fotografuji. Jenže když jsem jim prozradil že fotím jen a jen pro sebe, byli snad ještě milejší. A tak i díky nim jsem se zbavil několika předsudků. Pochopil jsem, že ač se mi to líbí nebo ne, má dechovka na vesnici svoje místo - vidět a slyšet hrát s obrovským nasazením partu mladých lidí, oděných do bohatě vyšívaných krojů, mě nemohlo nechat chladným. Nebo ty mažoretky - skupina malých holek se pečlivě chystala na své vystoupení v šatně hostince. Konečné úpravy stejnokrojů, opravy make-upu, poslední pokyny před vystoupením. Když pak po několikaminutové exhibici na hřišti odcházely šťastné, že jim to vyšlo, do šaten, nemohl jim zatleskat jen otrlý cynik (zvlášť když se vám předtím hostinská pochlubí že má mezi nimi dvě dcery).

Kejklíř Vlasta, vesele žonglující s míčky i hůlkami pro pobavení všech, nešetřil úsměvy, jeho šaškovský obleček pobavil všechna prťata a dospělým dal vzpomenout na chvíle dětství. To vše za pomoci své manželky, která zářila jak v kostýmu jeho asistentky tak ve žlutém organizátorském tričku s logem topinkyády když točila v okýnku pivo. Dávno jsem taky neviděl tak vtipné představení šermu jako tady, rajhradská skupina Asmodeus neoslňovala ani tak přemrštěným máváním mečů jako spíš propracovanými dialogy ve verších a uvolněným (byť amatérský) herectvím, které nebořilo kulisy. I oni sklízeli zasloužený potlesk. A lahůdkou (aspoň pro mé uši) pak bylo vystoupení folkrockové skupiny Krahoš. Nakonec jsem litoval jen toho, že nevzlétl z Brna přivezený horkovzdušný balón. Vítr byl přece jen příliš silný.

Ale zpět k soutěži. Celou si ji v roce 2004 lety vymyslel a od té doby každoročně organizuje pan Pavel Kubíček. Dal dohromady pravidla, sehnal několik lidí ochotných ke spolupráci, oslovili spolu sponzory… Snadné, že? Jasně, ovšem do té chvíle, než zjistíte, že Pavel Kubíček je nevidomý. Jenže, jak sám říká, žádný nevidomý není tak slepý jak zdravý člověk, který nechce vidět. A pan Kubíček vidět chce. Nejen sebe, ale i ty druhé. Svým zápalem a energií dává dost sil a nadšení lidem kolem sebe k tomu, aby se zas a znova pouštěli do přípravy dalších a dalších ročníků.

A tak se i letos mohlo díky jejich úsilí pustit sedm borců do soutěže o Krále topinkyády a snažit se v čase dvaceti minut spořádat co nejvíc topinek. A osm kuchařů či kuchařek mohlo svojí směs na topinky přihlásit do soutěže o Královskou směs. Neptejte se mě prosím kdo v těch soutěžích vyhrál. Sice jsem si jména výherců pečlivě poznamenal do mobilu, ale stejně pečlivě je pak vymazal - po těch pivech a kořalkách vypitých s místními se není čemu divit.

Ale pamatuji si, že počet snědených topinek každému soutěžícímu pečlivě odškrtával na papírový tácek osobní rozhodčí, vítěz jich spořádal 21 a obdržel královskou korunu ve tvaru obří topinky. A taky to, že vítězná směs se jmenovala Davídkovo překvapení a jeho autorka, t.č. na mateřské dovolené, ji pojmenovala po synkovi. O jejím vítězství rozhodli ti nejpovolanější - jedlíci, kteří hlasovali vhazováním vstupenek do zavařovacích třílitrovek. Ale skutečným vítězem byl u mě pan Kubíček, neúnavný organizátor, který by klidně mohl sedět doma, nic nedělat a jen nadávat na osud (ale to by určitě nevydržel). A taky jeho žena, neskutečně energická, milá a vtipná paní, která celý den stála nad tou obrovskou vanou plnou rozpáleného tuku a smažila a smažila…

Zaručeně se soutěž jedlíků topinek nedostane na olympijské hry, fotografie vítězů nabudou na prvních stránkách novin a sponzoři na ni nevěnují miliony. Přesto si troufám tvrdit, že se letošní topinkyáda zapsala do srdíček účastníků, pořadatelů i soutěžících. A nejen jich… Tady totiž bylo opravdu ze všeho nejdůležitější se zúčastnit. A vlastně vyhráli všichni kdo přišli strávit na dyjákovické fotbalové hřiště příjemný den, zaplatili vstupné, koupili si topinku či pěkný kus pečeného prasátka (na porcích se tu opravdu nešetří), pivo nebo limču a tím podpořili nejen pořadatele. Protože - a to si nechávám schválně na konec - veškerý výtěžek z topinkyády je věnován novorozeneckému oddělení znojemské nemocnice na zakoupení lékařských přístrojů.

A tak vám radím - sledujte stránky www.topinkyada.wz.cz a přijeďte se příští rok zúčastnit. Stojí to opravdu za to - a nejen kvůli topinkám (na fotce vidíte vítězné Davídkovo překvapení).

Kolíček :o)
P.S.: Další fotky najdete tradičně na rajčeti!

Setkání muzikantů v Bílých Karpatech

Dostal jsem od kamarádky tip na zajímavou hudební akci. Při včerejším posezení u piva a povídání kam na výlet jsme přišli až k tomu, že její strýc je jedním ze zakladatelů akce nazvané Setkání muzikantů v Bílých Karpatech. Letos se tento mezinárodní hudební festival folklorních souborů, cimbálových muzik a dechových hudeb koná již po šesté a to 15. - 17. 8. a hostí jej tradičně města Valašské Klobouky a Brumov - Bylnice.

Program ve Valašských Kloboukách najdete zde a o tom, co si poslechnete v Brumově - Bylnici se dočtete tady. A nakonec - o festivalu samotném se dozvíte více na stránkách Folklorních sdružení České republiky.

Pokud vás tedy vaše poslechuchtivé kroky zavedou do Zlínského kraje, tak přeji příjemnou zábavu :o)

Kolíček

Dovolená: Den poslední - Odjezdový II.

Když jsme se probudili, vzduch voněl jinak než předešlé dny. V noci pršelo, zem si odpočinula od parných dnů a zhluboka se nadechla. Počasí opět jako stvořené k cestování vlakem, stejně jako v den, kdy jsme sem přijeli. Vůbec jsme měli v tomto směru velké štěstí - tam nahoře by si za přímluvu za nás zasloužili aspoň flašku. Mlčky jsme balili zavazadla a smutek z odjezdu a konce dovolené se míchal s těšením na vlastní postel, vlastní vanu, vlastní sporák… Déšť se pak ještě na pár okamžiků vrátil, jako by se s námi chladivými slzičkami loučily samotné České Budějovice.

Čtyřhodinová cesta vlakem uběhla jako ty koleje pod námi. Koukali jsme z okna a snažili se vyfotit ubíhající krajinu a projetá nádraží, na každé ze stanic jsme si slavnostně přiťukli z lahví se zbytky garone a medoviny a zakusovali to ovčím sýrem - suvenýrem z holašovického jarmarku. A venku se pásly krávy, bílé a černé, na polňačkách postávali výletníci a mávali našemu vlaku, na zahrádkách u bývalých drážních domků noví majitelé okopávali záhonky a výpravčí ze zastávek, kterými jsme jen projížděli, vždy vyšli na nástupiště a s plácačkou obřadně zasunutou pod paží pozorovali ujíždějící vagóny. Mohli jsme si snad přát půvabnější návrat z dovolené?

Doma jsme potom jen odložili zavazadla a zašli na chvíli do naší hospůdky přivítat se se známým personálem a zkontrolovat, zda došly pohlednice z výletů. Po chvíli si ke stolku naproti přisedl mladý pár, objednal si pivo a ten co se považoval za chlapa nahlas s nebrněnským přízvukem nadával na to, že není v ten den zahrádka na terase otevřená. Raději jsme si jich nevšímali. Asi po čtvrthodině k nám přišla nešťastná servírka, že se nespokojený páreček vytratil bez placení. Zůstaly po nich jen nedopité půllitry. Tím skončila naše pohádková dovolená. Vítejme zpátky v brněnské realitě.

Kolíček

P.S.: Všechny fotky z cesty po Jižních Čechách najdete na rajčeti :o)