sobota 8. března 2008

SALIMA – den poslední

Nemožné se stalo skutkem a i mně se nakonec podařilo na jeden den urvat z práce, abych ze zúčastnil „akce roku“ a „mekky“ všech, kteří se zajímají o jídlo a věci s ním spojené - veletrhu SALIMA 2008.

A byl jsem na to vyzbrojen třemi radami:

  1. Neznámý pán z Pardubic se mi ve středu svěřil, že na Salimu přijel poprvé a naposledy, protože se zajímá speciálně o biopotraviny a to co „tam měli bylo ubohý!“

  2. Kamarád Jirka z potravinoprůmyslu (díky za volnou vstupenku) mi doporučil, abych si na stánku XY určitě nedával pistáciovou zmrzlinu, protože je „fakt hnusná!“

  3. Kamarádka Ája, která v minulosti občas hosteskovala na brněnském výstavišti, mě varovala, že jít tam poslední den je sebevražda, protože vystavovatelé jsou už otrávení a těší se domů a rozhodně nemají zájem se věnovat návštěvníkovi bez akreditace, natož aby byli nadšení z toho, že je někdo fotí.

A mé zkušenosti?

  1. Pane z Pardubic: s těmi biovýrobky to rozhodně nebylo tak hrozné. Ano, zahraniční vystavovatelé hráli s těmi našimi přesilovku, ale když uvážíte, jak dlouho se produkci biopotravin věnují za kopečky a kdy jsme s tím začali u nás, myslím, že se nemáme zač stydět. Řada oceňovaných výrobků svědčí o pravém opaku.


  2. Jirko: buď v klidu, zmrzlinu jsem si nedal. Noc před Salimou jsem zcela neplánovaně proseděl na míse, na akci jsem se tedy dostavil vyfutrován Imodiem a značně dehydratován, takže mě ani nenapadlo něco ochutnávat. A že bych po vzoru jiných návštěvníků mohl! Celou dobu, co jsem se potloukal mezi stánky a jen tiše uslintával nad nádhernými sýry, úžasnými zákusky a báječnými salámy, jsem kolem sebe slyšel samé „co máte zdarma...“, „můžu si to vzít...“ a „rozdáváte tady něco...“ Efekt byl takový, že i kdybych netrpěl výše popsaným problémem, asi bych se styděl cokoliv sezobnout.

    Ale aspoň jsem se pobavil. U jedné zmrzlinářské expozice stála dlouhá fronta, slečna za chladícím pultem trpělivě kopečkovala zmrzlinu za zmrzlinou, když se jí jeden dobrák zeptal „a budete nakonec něco dávat zadarmo?“ „Zadarmo právě dostáváte zmrzlinu“ usmívá se slečna. „No ale já mám tady takovó krabičku, tak sem myslel že byste mě pak do ní...“ V tu chvíli se do hovoru vložil kolega slečny: „jakou, takovou krabičku?“ „No, počkéte, já vám ju ukážu..“ Neukázal. Ve chvíli kdy se jal lovit tajemnou krabičku z obří tašky typu „jedu z polského tržiště“, si celou pětikopečkovou zmrzlinu kydnul na bundu. Inu: kdo chce víc...

  3. Ájo: nebylo to tak hrozné. Je pravda, že řada hostesek a hostesáků už znuděně posedávala na židlích a dojídala co se nepodařilo rozdat, ale na můj dotaz, zda jim nebude vadit když si něco vyfotím, s úsměvem přikyvovali, ustupovali ze záběru a světla, a někteří mě i pozvali k sobě „ať na to líp vidím“. Dokonce i v „degustační zóně“ pavilónu Vinex, která byla jinak vyhrazena pouze pro akreditované návštěvníky, mě milá slečna vybídla ať „se s tím foťákem nenatahuju přes tu šňůru a jdu mezi ně“, nabídla mi sklenku a ochotně sama od sebe natáčela láhve do záběru.

    Nejpříjemnější lidé byli ovšem v pavilonu C, vyhrazenému kávě, čaji, cukrovinkám a čokoládě. Jakoby se tu najednou čas zpomalil, vzduch zde úžasně voněl čerstvě mletou kávou, téměř všichni se usmívali, baristé zručně kouzlili roztodivné ornamenty na pěně v šálcích … prostě pohádka. A to přes to, že i zde bylo slyšet: „co stojí to kafe? Nic? Tak to mně ho déte taky!“



    Že se ale někteří už budou těšit domů, to jsi měla Ájo pravdu. K dokonalosti to dotáhli v Asijském pavilonu: v poledne tam fungoval už jen jeden stánek, v ostatních se povalovaly prázdné krabice od jídel a smutně opuštěné mikrovlnky. Uprostřed plochy stála paní z bezpečnostní služby, rozhazovala rukama a volala: „sem nechoďte, tady nic není, všichni už odjeli, někteří vůbec nepřijeli, asi to mají daleko domů...“ „A bylo tady aspoň něco zajímavého?“, zeptal jsem se. „Nic, samý nudle za 3,50...“odvětila ta dobrá žena.

Nekorunovaným králem mezi vystavovateli a opravdovým zážitkem se pro mě ale stal vietnamec Petr. Měl svoji expozici v pavilonu s hotovými jídly, usmíval se na všechny strany a když jsem si u něj chtěl za 15 korun koupit asijské jídelní hůlky, zeptal se mě: „Umíte s tím zacházet? Abyste se vůbec najedl!“ Přiznal jsem, že moc ne, že si je kupuji právě proto abych se to naučil. A vzpomněl jsem si na kreslený vtip, ve kterém se pes Snoopy snaží jíst právě pomocí takových hůlek a když všechno jídlo rozháže kolem, pokrčí rezignovaně rameny: teď už chápu, proč jsou číňani tak hubení... „Ale to už taky není pravda“ povídá Petr, „třeba japonci teď hrozně bojují s obezitou, takže hůlkami to asi nebude“ zasmál se a začal mě trpělivě zasvěcovat do tajů zacházení s tímto náčiním.


Vůbec mi to nešlo a on mě stále povzbuzoval: „no, už skoro, teď je to dobrý, ne, ten malíček níž, a tu spodní držte pevně, tak, správně, ne, zas vám tam ten prst zavazí...“ Nakonec mi do ruky vrazil letáček se svým mailem:“až se to naučíte, tam mi napište“. „Díky moc. A jak se vlastně jmenujete?“ „Petr“ „Jé, vy máte český jméno“ „Ne, ale VU PHUONG pořád někdo komolil, tak si říkám Petr“ Zkusil jsem mu udělat radost vyslovením jeho jména – a dopadl jsem stejně jako s těma hůlkama. Aspoň že mu nemusím psát až se i toto naučím.

Tak to byla celá moje Salima. Tedy... skoro celá. O 4 hodiny později jsem seděl s kamarádkou v restauraci „Dřevěná růže“, která je na přesně opačném konci Brna než výstaviště. Popíjíme výborné řezané pivko (Imodium zabralo), když se k našemu stolu připotácí nalitý padesátník s vlasy jako barokní anděl a neupraveným knírem.“Šéfe, já si tady nechám ty igelitky ze Salimy a odskočím si tady na maló“, opřel nám o stůl 3 obrovské tašky. „A co se vám podařilo ukořistit?“, ptám se ho po návratu. „Tak - sýry, salámy, žena je nemocná doma, já bych si ten uherák kópil, já na to mám, ale když to tam vyhazovali, já to mám pro vnučku... tak se mňéte!“

Salima 2008 skončila ... už se těším na tu příští :o)

A Kolíčkova hádanka na závěr:

V pavilonu nápojového průmyslu (jinak též Vinex) měla svůj stánek firma Bouchon Liss, zbývající se výrobou zátek z kůry korkového dubu (tolik špuntů pohromadě jsem v životě neviděl - a oni člověka, který je z toho tak nadšen, asi taky ne). Víte jaké lahve se uzavírají tímto špuntem? Je větší než ostatní a jeho tvar je definitivní, nijak se dál neupravuje.


Z výletu zdraví Kolíček :o)

7 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Tak jsem si přečetla váš i Vlaďčin příspěvek (i jiné) a jediné co mě na Salimě vadí, že není víc otevřená veřejnosti. Jeden den (navíc všední) s krátkou otevírací dobou..?? Nechápu, proč je neodborná veřejnost brána jako ta nejmíň důležitá. Bylo tam dost zajímavých věcí. Tak jste si to aspoň trochu užili vy. Jena

pan Kolíček řekl(a)...

To mě taky. Ne že by nebyl problém dostat se na odborné dny za slušný peníz, ale přijde mi to od pořadatelů trošku nefér. Kdo jiný, než my "koncoví zákazníci" budeme nakonec konzumovat všechny ty dobroty na valetrhu prezentované :o)

pan Kolíček řekl(a)...

A už jsem zase o něco chytřejší - název SALIMA pochází s francouzského Salon Alimentaire neboli potravinářská výstava :o)

Vladka řekl(a)...

Úžasné, děkuji, už jsem se poptala po názvu u cuketky a chillujilie a nakonec ho najdu tam, kde jsem se neptala:) Děkuji:)

Vladka řekl(a)...

Jeno, naprosto souhlasím, to nám vadí všem. kdyby to ještě o den protáhli a nezačali se v pátek hned balit, bylo by to příjemné a dostalo by se tam i víc lidí.

pan Kolíček řekl(a)...

Vladka: jsem rád, že můžu rozšířit obzory, samotného mě to zajímalo a nakonec jsem uspěl až u samotných pořadatelů Salimy - pod svícnem je největší tma :o))

pan Kolíček řekl(a)...

Jsem se nějak pozapomněl se správnou odpovědí na hádanku! Představte si, že tímhle špuntem se uzavírají láhve se sektem - to co vám z lahve vyletí, pokud ji otvíráte bez rozmyslu a s patřičným natřesením, je vytvarováno až v lahvi z korkového válečku na fotce, který se do hrdla vpraví pod patřičným tlakem a je ihned zafixován známou drátěnou klíckou :o)