Odborník

Tak schválně – podle čeho vybíráte při nákupu potraviny? Podle receptu na přípravu chystaného pokrmu? Podle toho co vám chybí v lednici či ve spíži? Podle momentální kondice vaší peněženky?

Podle rad dietoložky či reklamy v televizi? A zajímá vás zároveň složení výrobku, množství éček a jeho původ? A berete též v potaz podíl dětské práce na produktu? Tak pokud jste alespoň v jednom případě odpověděli ano, jste, tak jako já, sto let za opicemi. Nejspíš k nám totiž přichází zcela nový trend jak vybrat to nejlepší, nejkvalitnější a nejbezpečnější z nabízeného zboží ...

Vracel jsem se v sobotu z tišnovského jarmarku a ač docela obtěžkán čerstvým bionákupem, rozhodl jsem se ještě zběžně nahlédnout do prodejny Lídl, co že se tam za moji dlouhou absenci událo nového. Míjel jsem právě chlaďák s uzeninami když za mnou kdosi zahulákal: „To je všechno negativní!“ Otočím se a koukám, že po prodejně pobíhá drobný dědek, nakukuje lidem do vozíků, šmějdí v regálech a nad tím vším bleskovou rychlostí krouží čímsi, co vypadá jako podivný přívěšek na klíče. A neustále vykřikuje „toto je negativní, toto taky, tohle je pozitivní – ta sekaná, a paní, vy v tom vozíku máte všechno negativní ...“.

Samozřejmě mě zaujal a tak jsem ho chvíli pozoroval. Důchodkyně se k němu sjížděly s nákupem a on každé tím špagátem s kouskem dřeva na konci ochotně motal nad vším co mu předvedly. Většinou jim to pohaněl, takže když se přesunul k dalším, pomluvily ho, že je blázen. To ty pochválené se naopak rozzářily jakoby narazily na zlatou žílu. A obzvlášť byla šťastná ta, které nejdřív všechno označil jako negativní a když se k ní vrátil podruhé, oznámil jí, že se jí podařilo to samé zboží změnit na pozitivní. Sice jí nevysvětlil jak toho docílila, ale to nebylo důležité, v tu chvíli se stala před ostatními hrdinkou. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho jak celé to jeho zařízení funguje. „No to je jednoduchý, to já cítím, já to mám propojený s mozkem, všechno to poznám, třeba tady ten strop je celej negativní...“. Tak vida, s mozkem. A já myslel, že mu to visí z ruky. Nechal jsem ho náletu zájemkyň a pokračoval v nákupu.

Jenže, když jsem se zastavil u pultu s masovými konzervami, dědek stál už zase za mnou. „Co to máte? Vepřový? A co ještě hledáte?“ Čekal jsem že mi to pohaní, ale on byl najednou nějaký nervóznější, nechal mě být, kmital kolem vystavených konzerv, zase před nimi vrtěl tím svým udělátkem a jen dokola opakoval: „to je divný, vždycky to tady bylo pozitivní, co s tím udělali, teď je to všechno negativní, no to by mě teda zajímalo ...“. Odešel jsem k pokladnám, takže nevím, jestli tam neběhá ještě teď a nerozčiluje se. Chudák, snad se ten den ani nenajedl. Vlastně asi ano, zbyla mu přeci ta pozitivní sekaná. Inu odborník ...

Na dnešní recept použiji na tišnovském jarmarku zakoupenou vodnici. Pokud vám tato zelenina zatím unikla, vřele doporučuji ji vyzkoušet – pokud na ni někde narazíte. A tady je trochu problém. Pokud bychom se v čase přenesli do předkolumbovské éry, narazili bychom na ni stejně často jako dnes na brambory. Během staletí u nás téměř vymizela, ale v současnosti se občas najde nadšenec ochotný se jejímu pěstování věnovat.

Vypadá trochu jako velká bílá, v horní části nafialovělá ředkvička. Chutí bych ji pak zařadil někam mezi zmíněnou ředkvičku a kedlubnu, s velice mírným náznakem chuti křenu. Jíst se může buď syrová (vyzkoušejte jejími plátky obložit chléb s máslem či ji přidat do zeleninového salátu) nebo tepelně upravená. Člověk, u kterého jsem v Tišnově k úpravě vodnice kupoval bílé víno Austerlitz (cuvée s dominantním podílem Müller Thurgau) tvrdil, že je tato rostlinka velice oblíbená na francouzských tabulích.

S chutí do toho!
Uvařenou rýži smíchejte s objemově stejným podílem nahrubo nastrouhané oloupané vodnice, přidejte vejce (jedno na 120g pytlík rýže), strouhaný sýr (já použil zauzený ovčí – také tišnovský úlovek) a posekanou zelenou petrželku. Osolte, opepřete a touto směsí plňte vydlabaná rajčata. Přikryjte vrškem seříznutým z rajčat a ve vymazaném pekáčku pečte půl hodiny při 180°C.

Zdraví vás Kolíček

P.S.: Hádejte, kde budu v sobotu?
Po loňské Svatbě na Velkolhotecku se na stejném místě koná další, doufám, povedený divadelní kousek :o)

Docela fajn nákaza

Dost možná, že už je to posedlost. Nevím, ale docela to chápu. Mám známého, který kdykoli zavítá do Brna, neopomene navštívit svoji oblíbenou prodejnu zlevněných potravin na ulici Lidická. Přejmenovali jsme si ji na obchod „U posunovačů“ protože jsou v ní mezi regálky tak úzké uličky, že se v nich zákazníci posunují za sebou jako vagóny vlaku s nemožností se předběhnout. Sspoň tomu tak bývalo, teď už jsem v ní dlouho nebyl. A ten můj známý se tam vždycky zanoří do polic, pomalu proplouvá prostorem jako ryba mezi korály a nevyplave dokud neobjeví nějaký poklad. Většinou jsou to ryby a rybičky (ke všemu je vášnivým rybářem) v jakékoli úpravě s datem spotřeby těsně před ukončením. Nalezený poklad si buď odveze domů nebo jimi obdarovává své známé.

Musím přiznat, že jsem se tím také nakazil. Málokdy se mi podaří projít kolem nějaké podobné prodejny aniž bych odolal pokušení prozkoumat její nabídku. A občas se skutečně zadaří. Jako nedávno. Procházel jsem centrem Brna když jsem si všiml, že na Orlí nově vyrostla podobná prodejnička. Není nijak moc velká a nabídka v ní není bůhvíjaký zázrak, ale všiml jsem si nápisu na výloze lákajícího k nákupu sýrů Roquefort za 29,90 a Gorgonzola za 24,90. Uznáte jistě, že takové výzvě se nedalo odolat. Zvlášť, když do konce záručáku roquefortu zbývalo ještě téměř čtrnáct dnů! Koupil jsem si od každého jedno balení (tak trochu z opatrnosti), doma jsme je zkusili jen tak s čerstvým chlebem a vínem a protože byly sýry vynikající, druhý den jsem tam běžel znovu a „rokfóru“ zakoupil balení hned několik. A co myslíte že jsem s nimi udělal? Něco jsme snědli a něco rozdali rodině a známým. Jak říkám – nakazil jsem se.

Žampiony plněné mletým masem se sýrovou omáčkou

Žampionům odstraňte nohy a kloboučky naplňte směsí mletého masa, nasekané mladé cibulky a hladké petrželky, solí a pepře. Navrch poklaďte kousíčky másla. Vložte do pekáčku, podlijte trochou bílého vína, přikryjte alobalem a duste v troubě při 150 °C patnáct minut, houby při tom pustí docela dost vody. Poté alobal odstraňte a dalších dvacet minut dopékejte. Podle potřeby houby polijte šťávou.

Po upečení šťávu slijte do kastrolku (houby zatím držte v teple) a varem ji zredukujte na minimum. Přilijte sladkou smetanu a vařte do mírného zhoustnutí. Nezapomeňte stále míchat. Nakonec přidejte rozdrobený roquefort – s ním ovšem opatrně, přece jen je to sýr z ovčího mléka, tak ať pak přizvané strávníky nevystrašíte přehnaně výraznou chutí. Co by přílohu mohu doporučit nové brambory vařené ve slupce.

Dobrou chuť! Kolíček

Čokoláda

Znáte ty zvláštní chvíle, kdy se v jeden den stane více události, které spolu na první pohled nesouvisí, ale při bližším pohledu máte najednou pocit, že se možná nestaly úplně náhodou? Jakoby se prostě stát měly, jakoby je někdo shůry řídil. Někdo tomu říká náhoda, pro jiného je to možná prozřetelnost. Malý příklad: listujete během dne nějakým časopisem, když vás v rubrice Recepty zaujme neobvyklý návod na přípravu kapra. Chvíli se nad ním zasníte, jak by bylo fajn si něco takového ukuchtit, ale během dne tuto myšlenku zcela vytěsníte ze své hlavy, protože kapra stejně nemáte a navíc je přece potřeba dojíst ty párky ... A večer, když už dojídáte ty párky, vám najednou zatelefonuje tchán, že byl dnes na rybách (určitě chytil tááákovouhle štiku, ale zase ji pustil, protože co s ní ...), tak jestli nechcete přivézt jednoho šupináče. Je to náhoda či něčí promyšlený plán? Těžko říct.

Mě se tento týden stalo něco podobného. Nikde se s tím moc nechlubím, ale mám hrozně rád čokoládu (myslím tu kousací). Nebudu se tu tvářit, že jsem na ni bůhvíjaký odborník, prostě mi jen chutná. Pečlivě si vybírám než nějakou koupím a objeví-li se o ní někde nějaký článek (ať už se týká sběru a zpracování kakaových bobů či výroby čokolády samotné), rád se do něj ponořím. Ale hlavně ji rád jím. A k mé smůle - nejraději v posteli. I stalo se mi, že jsem s nově otevřenou tabulkou zalezl večer do pelechu (vedle mě už se sladce chrupkalo), listoval posledním vydáním Apetitu a přemýšlel ... a najednou jsem se nad ránem probudil, lampička stále svítila, časopis ztratil svoji původní uhlazenou podobu a naše nové oranžové prostěradlo na mě smutně mrkalo obrovskou hnědou skvrnou. Také peřina, jen polštář zůstal zázrakem nedotčen. Cosi mě škrábalo dole v nohách a když jsem tam zalovil, vytáhl jsem zmačkaný obal od čokolády s nepatrným zbytečkem uvnitř. Připadal jsem si jako malé děcko nebo velké prase. Spíš ale to druhé. Upatlaný byl totiž i rám postele a pár mázanců se záhadně objevilo také na nočním stolku.

Cestou do práce jsem se zapřísahal, že to bylo naposledy co jsem něco takového provedl a že by vůbec bylo nejlepší zbavit se zlozvyku tahat čokoládu do postele. Dokonce jsem při nákupu snídaně ani očkem nezavadil o regál s cukrovinkami - tak jsem byl na sebe přísný! A když jsem dorazil na pracoviště, na stole ležel malý bílý letáček s výstražným nápisem „Pozor! Pro labužníky! Degustace čokolády“. Myslel jsem, že mě omejou. Kolegyni jej den předtím kdosi vrazil na ulici do ruky a ona, věda že občas „kolíčkuji“, měla pocit, že by mě to mohlo zajímat. Tak, a teď mi řekněte – je to náhoda, nebo si ze mě nahoře někdo dělá legraci a celé to naplánoval? Rád bych věřil v první možnost, jenže – kdo ví. Každopádně od té doby stále přemýšlím jak se ulít z práce a na degustaci se dostavit. Možná tam nebudu jediný kdo je občas upatlán od čokolády.

Pokud se chcete také zúčastnit, akce se koná tuto středu 27. května od 16 do 20 hodin v hotelu Slavia na ulici Solniční v Brně. Pořádá ji čokobanka.cz, odborník na tento božský pokrm.

A rychlý čokoládový recept na závěr: plátek banánu napíchněte na párátko mezi dva piškoty. Ve vodní lázni rozehřejte čokoládu s troškou másla (s máslem opatrně, jinak bude výsledná směs moc řídká). Banánové špízy namáčejte do čokolády a nechejte do druhého dne uležet v lednici.

To je vše, já utíkám ke sporáku - v hrnci se mi vaří poslední várka játrových knedlíčků. Je to premiéra, ale o tom zase někdy příště.

Kolíček :o)

Asparagus moravicus – chřest „moravský“

Jeden už si pomalu zvyká na to, že zeleninu či ovoce, které se v našich krajích běžně pěstovali či stále pěstují, v normálním obchodě téměř nekoupí a jejich místo zaujaly produkty ze zemí více či méně vzdálených. Nevím - když je to mimo středoevropskou pěstební sezónu, dá se to pochopit (omluvíme-li většinou nevýraznou vůni a mdlou chuť), ale v době, kdy by neměl být tak velký problém se na nějakého domácího pěstitele „napíchnout“, se mi to zdá divné. Většinou je to omlouváno nižší nákupní cenou, protože vymlouvat se na vyšší kvalitu zboží z dovozu by bylo přece jen docela směšné. Nebo snad věříte tomu, že rajčata z Tvrdonic, jahody z Břeclavi či obyčejná česká jablka jsou horší než ta dovážená z Itálie, Španělska, Řecka či Polska? Takže zaplať bůh za brněnský „zelňák“!

Nejenže tam na malých stáncích seženete naše produkty většinou ve slušné kvalitě (zatímco na těch velkých přecpaných vším možným spíš béčkový dovoz), ale ještě si s prodejcem (nabízí-li vlastní výpěstky) popovídáte o tom, že špenát mu letos „nějak neleze ze země“ zatímco petržel „bude špicová“. A když máte štěstí, začnete mít dojem, že se blízká na lepší časy. To když kromě zmíněných rajčat a jahod narazíte na první moravské třešně či, světe div se, na chřest. Ne ten řecký ani slovenský, ale náš! Je totiž známo, že u nás pěstovaný chřest se většinou vyváží do zahraničí, tam se úhledně zabalí, většinou německy pojmenuje a s velkou slávou k nám zase přiveze. Smysl mi uniká, ale děje se tak.

Takže, když jsem minulý týden narazil na podivně balené bílé a zelené výhonky, byl jsem dost překvapen. A řeknu to rovnou, moc důvěry ve mně tím balením nebudil. Zblbnutý z potištěných supermarketových pytlíků mi obyčejné zabalení jen tak do prostého igeliťáku či papírových sáčků na pečivo připadalo nepatřičné. Přesto jsem se osmělil: „můžu vědět, odkud je ten chřest?“ Odpověď mě překvapila: „to je náš, z Moravy!“ Nechtěl jsem věřit vlastním uším. Moravský (Čechům se omlouvám) chřest se prodává jen tak, bez složitého překupničení, jako kedlubny či cibule z vlastní zahrádky? No, je to tak. Jak mi bylo vysvětleno, v Dolních Kounicích žije člověk, který tu dobrotu v malém pěstuje a protože se mu docela daří, co nestačí s rodinou spořádat, předává svému známému k prodeji na brněnském rynku. Nebývá ho pravda mnoho, on také prodavač není na tržišti k zastižení každý den, ale pro těch pár zájemců to stačí.

Na chřestu není vlastně nic neobvyklého. Dá se použít jako samostatný pokrm stejně dobře jako zajímavá příloha. A přidáte-li jej do zapékaných brambor či jednoduché vaječné omelety, rozhodně tím nic nepokazíte. Dokonce mi dnes prodavačka poradila osmažit ho, předem povařený, v trojobalu jako řízek. Důležité je hlavně koupit kvalitní zboží (ne příliš oschlé a rozhodně bez sebemenšího náznaku plísní), odstranit spodní dřevnatou část, bílou variantu chřestu od hlavičky směrem dolů oloupat (postačí běžná škrabka na brambory – doporučuji při oškrabávání výhonek položit na stůl, jednou rukou přidržet a škrabkou sjíždět od hlavičky k „patě“, tak se vám nestane, že byste ho zlomili) a do mírného změknutí povařit ve vroucí vodě se solí, cukrem a pár kapkami citronu a dál použít jak je libo.

Neodolal jsem, zakoupil jedno balení (49,- za svazek) a hned večer ho zapekl s lasagnemi a sýrovou omáčkou. A že to byla dobrota veliká, rozhodl jsem se včera zakoupit druhou várku a připravit jej jako jednoduchou přílohu ke kuřecím steakům lehce osoleným, opepřeným a na pánvi opečeným. A aby to celé nebylo tak moc dietní, doplnil jsem pokrm jednoduchou omáčkou. Na trošce oleje se 20 minut dusí pokrájená cibule zastříknutá kapkou bílého vína a podlitá vodou či vývarem (v mém případě kuřecím – nevím čím to je, ale do té doby co máme psa nám mrazák okupují pytlíky drůbežího vývaru :o). Omáčku potom propasírujte skrz hustý cedník, přidejte lžičku hořčice (v našem vydání plnotučné), zalijte smetanou, osolte, okořeňte bílým mletým pepřem a za častého míchání pomalu vařte do požadované hustoty.

No a když už jsem u toho „chřestění“ - tento víkend proběhne v moravských Ivančicích patnáctý ročník Slavností chřestu. Máte-li zájem, bližší informace získáte zde.

Pokud vám chřest nic neříká, mám tu pro vás další tipy jak strávit víkend se skleničkou v ruce. Vesele pokračuje seriál moravských vinných slavností:

• v Čejkovicích se můžete zúčastnit 14. Vinných trhů, potrvají celý víkend a program bude podle všeho bohatý

• v Blatnici proběhne akce nazvaná Putování po blatnických búdách, jak zde říkají vinným sklípkům. Že je na co se těšit napovídá bohatá historie pěstování vína ve zdejším kraji (jak s oblibou tvrdí místní - nejznámější zdejší vinař se jmenoval Jan Amos Komenský).

• v Mikulově, v areálu hotelu Zámeček, navštivte Mikulovské vinné trhy. I zde je kromě ochutnávky krásných vín nabízen kulturní program, bohužel však v podobě vystoupení prý pěveckého dua Eva a Vašek. Překonat tento „zážitek“ vám jistě pomůže mezinárodní přehlídka kotlíkových fazolových polévek, tzv. „fazulňačka“. Pokud si vzpomínáte na zde pořádanou soutěž ve vaření kotlíkových gulášů, o níž jsem loni psal, bude se nejspíš jednat o obdobnou akci. Fazolové polévky můžete samozřejmě také ochutnat, porci o objemu 2 dcl pořídíte za slušných 20,-Kč.

Kolíček :o)

Velikonoční Zlobice

Počasí na velikonoční víkend bylo tak nádherné, že snad ani nešlo zůstat sedět doma. Docela jsem v pátek v tramvaji litoval páry plánující na ten čas výlet do některého z brněnských supermarketů. Jakoby nebylo kam jinam vyrazit! Přitom jen pár kilometrů za Brnem se nachází taková zajímavost ...

Z Brna trvá cesta vlakem do městečka Kuřim necelou půlhodinu. Když po výstupu sejdete železniční násep, oblíbenou zakázanou cestičkou, prokličkujete mezi rodinnými domky, u plaveckého areálu zahnete doleva a budete pokračovat dál, asi po patnácti minutách chůze se ocitnete v polích. A přímo před vámi, jen co by kamenem dohodil, se bude hrdě tyčit kopec Zlobice, cíl našeho dnešního výletu.

Tváří se, jakoby tu byl jediný nebo snad nejvyšší – přitom ani jedno z toho není pravda. Je však zajímavý něčím jiným. V jeho nejvyšším místě (cca 390 m.n.m.) armáda v sedmdesátých letech minulého století postavila pozorovatelnu (z dálky vypadá jako „divnej panelák“) a kolem ní vybudovala záložní cvičiště pro studenty Vysoké vojenské školy v Brně. Díky této izolaci zůstalo místo chráněno před dopady blízké civilizace a na svazích kopce tak zůstaly zachovány jinde silně ohrožené druhy rostlin jako například Škarda ukousnutá, Střevičník pantoflíček, Lýkovec vonný, Hladýš pruský, Vemeník zelenavý aj. Když po roce 1989 přestala mít armáda o toto místo zájem a časem bylo předáno blízké obci Malhostovice, bylo nutné nadále udržovat čtyřicetihektarové území. Tak byly pozemky i s budovami pronajaty společnosti OVEKO, která svojí činností, pasením ovcí a koz napomáhá k udržování původního přírodního rázu lokality.

Prostě ovce a kozy se vrátily tam, kam kdysi patřily a také tu představují hlavní lákadlo. OVEKO zde navíc každoročně v létě pořádá Ovenálie – ovčácké slavnosti - a zjara Velikonoce na Zlobici, na kterou jsem se vypravil. Pravda, očekával jsem něco trochu profesionálněji připraveného, ale když člověk sleví z nároků ... Pořadatelé totiž opomněli uvést na pozvánce, že celá akce byla zaměřené hlavně na dětské návštěvníky. To si děti užily! Odvážné zvolily projížďku na osedlaném koni v doprovodu zvědavého oslíka a ty tvořivé se realizovaly při zdobení perníčků a vajíček či slepování oveček z kousků ovčí vlny. Zvláště šikovné si mohly vyzkoušet uplést pomlázku.

Pohled na jejich poctivé snažení byl skoro dojemný. Jen byla škoda, že v tak veselý den se tyto činnosti odbývaly převážně v budově místní občerstvovny Koliba a ne raději venku na volné ploše. A také že se při tom všem zapomnělo na dospěláky. Očekával jsem například vystoupení nějakého souboru s předváděním velikonočních lidových zvyklostí, ovčáckých popěvků a podobně, ale nic takového se nekonalo. Rodičům tak nezbylo než trávit čekání na robátka stáním ve frontě na občerstvení. Dlouhým stáním! Dostal jsem chuť na nabízený jehněčí gulášek či klobásky, tak jsem se také postavil do řady. Když jsem se za dvacet minut posunul o dva metry, přestalo mě to bavit. Představte si obsluhu dvou dam pracujících u pultu stylem: první vezme sklenici – umyje ji – odskočí s objednávkou do kuchyně – vrátí se roztočit pivo – nasype do hrnku kafe – odskočí do kuchyně pro jídlo – vrátí se zalít kafe – umyje druhou sklenici – podá kafe zákazníkovi – dotočí pivo – odskočí do kuchyně s objednávkou – roztočí další pivo – umyje další sklenici – dá vařit vodu na kafe ... Druhá pak dělá to stejné napřeskáčku přes tu první. To se potom člověk nemůže divit, že nezvládají frontu pětadvaceti lidí. Kdyby jim s uklízením nádobí nepomáhala desetiletá holčička, tak tam pobíhají snad ještě teď.

Ale venku bylo krásně, ovce se líně povalovaly ve stínu stromů, kozy se nechaly ochotně podrbat, naše Barča byla bez sebe z koně a štěkala jako o medaili, les okolo začal vonět a dokonce se objevil první zmatený motýl. Tak jsem se pomalu vrátil do Kuřimi na vlak a těšil se, až si doma usmažíme oblíbené velikonoční pečivo (vlastně smaživo) - Boží milosti. Původně se jednalo o masopustní pečivo, v naší rodině se (nevím proč) smažily vždy až na velikonoční svátky. Jednu dobu jsem byl dokonce přesvědčen, že je to ryze moravská specialita, v Čechách dříve neznámá.

V některých publikacích věnovaných velikonočním zvykům a receptům jsem se s nimi dokonce vůbec nesetkal. A v těch starých – třeba Sandtnerová recept uvádí, Švarcová už ne. Tedy aspoň jsem o tom byl přesvědčen, než jsem prolistoval oblíbenou Kuchařku Jitřenky od Seidlové. To, čemu se u nás říká Boží milosti, bylo jinde nazýváno „křeháčky“. A také stojí za povšimnutí, že zatímco na jižní Moravě se do těsta přidává bílé víno, čím severněji postupujete, tím častěji víno nahrazuje rum nebo slivovice. Můj recept na Boží milosti pochází z Valašska a ač by jeden čekal právě slivovici, rum v něm dostává přednost:

75 dkg mouky, 7 dkg másla, 15 dkg cukru, 1 celé vejce a 3 žloutky, citrónová kůra, lžíce rumu, sůl, mléko nebo kysaná smetana

Do mísy dejte mouku, do které rozdrobte máslo a cukr. Přidejte vejce a žloutky, citrónovou kůru, rum a špetku soli. Mlékem nebo smetanou zadělejte tuhé těsto a rozválejte ho. Vykrajujte kosodélníky (nebo jiné oblíbené tvary), které smažte v rozpáleném tuku. Hotové milosti posypejte cukrem podle chuti.

Kolíček :o)

2 košty

Je tu konec týdne a s ním pozvánka na dvě koštovací akce. Obě se konají tuto sobotu (27. března), jen pár kilometrů od sebe a tak můžete při troše dobré vůle stihnout obě. Ta první se jmenuje Košt kysaného zelá a proběhne ve Velké nad Veličkou. Jedná se už o desátý ročník jedné z největších soutěží svého druhu u nás. A soutěžit můžete i vy! Stačí když den před akcí, do desáté hodiny večerní, přinesete na místo konání (do místní Jagošovy restaurace) třičtvrtělitrovku kysaného zelí. Tak hodně štěstí ...

Druhá akce, neméně zajímavá, se jmenuje Lúcký košt trnek v obci Louka. Nemá sice tak bohatou historii jako předešlá ochutnávka zelí (teprve třetí ročník), ale zase ten program ... kromě slivovice vás čeká i degustace povidel, buchet, sladkostí a jiných jídel připravených z trnek. Mimo to cimbálka, mužské pěvecké sbory ...

Bohužel, díky narozeninové oslavě nestihnu ani jednu z avizovaných zábav. Ale když už je tu ta zmínka o kysaném zelí, co takhle zkusit jeden jednoduchý bezmasý recept. Na období předvelikonočního půstu se docela hodí a pokud vám nebude vadit, že v něm nenajdete ani molekulu živočišné bílkoviny, zde je:

Potřebujete na něj plátky rostlinné bílkoviny Robi, uzený tempeh, kysané zelí, cibuli, bobkový list, nové koření, olej, sůl, pepř, pár kapek sojové omáčky (skvělá je tamari), kukuřičný škrob a sojovou smetanu. Robi plátek osolte, opepřete, položte na něj trochu okapaného zelí, špalíček uzeného tempehu, zaviňte a spíchněte párátkem. Na oleji zpěňte pokrájenou cibuli, přidejte připravené plátky robi, podlijte vodou, přidejte sojovku a koření, ještě trochu pepře a soli a duste dvacet minut. Poté závitky vyjměte, omáčku zahustěte máčeným škrobem a zjeměte smetanou. Já jako přílohu zvolil opečené plátky jáhlového knedlíku, ale výborná je k tomu i polenta nebo rýže.

Hezký víkend! Kolíček

Ještě než se maso pustí

Pánbůh přeje připraveným, lajdáky trestá. Nás konkrétně tím, že místo abychom hned zamířili do skanzenu, museli jsme nejdřív v mrazu vyčkávat před obchodem s termoprádlem a dovybavit se na šatstvu. Dobře nám tak, máme sledovat předpověď počasí. V Brně bylo sucho a teplotně přijatelno, zbytky špinavého sněhu byly odhrnuté na kraje chodníků a nás ani nenapadlo, že na Valašsku, přesněji v Rožnově pod Radhoštěm, může být situace zcela opačná. Jenže tady už tři dny sněžilo a mrzlo a romantická vyhlídka na zavátou krajinu vzala za své vystoupením z vyhřátého auta. No, zadařilo se a náš výlet tak nebyl pokažen.

Vyjeli jsme si totiž do rožnovského skanzenu na tradiční Masopust, veselici spojenou s nabídkou zabíjačkových výrobků, maškarním průvodem, popíjením slivovice a zhřívanice (horký nápoj z vody a alkoholu okořeněný skořicí, hřebíčkem, novým kořením a pepřem), ochutnávkou masopustních koblih ... Prostě všeho, co k tomuto svátku patří, včetně pochovávání basy. A v Rožnově navíc obohacenou o tři soutěže: O nejlepší valašskou klobásu, O nejlepší valašskou tlačenku a nakonec O nejlepší masný stánek.

Těsně po otevření to s letošní návštěvností nevypadalo nejlépe. Ono totiž opravdu ukrutně sněžilo a to lidem z okolních kopců pořádně zkomplikovalo možnost se sem dostat (a mě i přes sluneční clonu furt padaly vločky na čočku objektivu, takže spousta snímků je obohacena o záhadné fleky!!!). Ne, že by místní nebyli na takové počasí zvyklí, ale snad proto, že vědí, co od zasněžených silnic mohou očekávat, raději nikam nevyjížděli. A tak se letos prodalo o poznání méně vstupenek a oproti jiným ročníkům se návštěvníci nemuseli obávat tlačenic ve frontách u stánků se zabijačkovými dobrotami.

A že bylo na co se těšit! Kromě celkem běžně dostupných tlačenek, jelit, jitrnic, uzeného, slaniny či klobásků se zde objevili takové skvosty jako sekaná pečeně v bláně, tlačenka vařená ve vepřovém žaludku, mamlásci (mleté maso s játry pečené ve střevě) či jehněčí pršut. Té vůně kolem! Té krásy barev a tvarů! V jedné z chalup dokonce smažili slaďoučké Boží milosti. Do toho výskot dětí hrajících si ve sněhu (nevadí že s nudlí u nosu a jistě promrzlýma nohama), jásot fašankových maškar (tradičních i novodobých), vyhrávání kapely a uznalé pokyvování dospělých nad zabijačkovými pochutinami. A samozřejmě slivovička. Přímo v areálu prodává tu svou firma Jelínek, ale na mě je to trochu moc fabrika, já mám nejraději tu ze zašitého stánku u pódia v amfiteátru. Díky vadným českým zákonům se tam sice nedá koupit celá láhev, můžete si odnášet jen po štamprlátkách, ale její chuť je oproti té tovární nesrovnatelná. A navíc tam měl i tentokrát svůj rozpálený náhrobní kámen s opékanými klobáskami náš oblíbený „valašský Belmondo“ (zmínil jsem se o něm v loňském velikonočním „vstupu“).

Jenže právě tahle slivovička měla zásluhu na tom, že jsem promeškal jak pochovávání basy, tak vyhlášení výsledků soutěží. Proto následující informace nejsou mnou odpozorovány, ale prozradil mi je nadmíru ochotný ředitel rožnovského skanzenu, pan ing. Koukal:

• počet prodaných vstupenek i přes neustálou chumelenici byl přes 2000

• 22 řeznictví či masokombinátů na letošním masopustu představilo své výrobky

• za nejlepší stánek byl vyhodnocen masokombinát Krásno

• cenu za nejlepší valašskou klobásu si odnesl též masokombinát Krásno

• v soutěži o nejlepší valašskou tlačenku vyhrál řezník Oldřich Kubeša z Malhotic.

Přivezli jsme si domů tašky plné masných dobrot, ale než jsme se do nich pustili, uvařil jsem na zahřátí jednoduchou polévku z růžičkové kapusty s (jak jinak) valašskou klobásou a slaninou, lehce zahuštěnou krupicí. Zde je recept:

V hrnci roztopte na kostičky pokrájenou voňavou slaninu, na ní osmahněte nasekanou cibuli, kolečka klobásky a kolečka mrkve, zalijte vývarem (já nerad „kostku“, ale tentokrát nebylo zbytí) a přidejte obranou růžičkovou kapustu. Osolte, přihoďte kuličky černého pepře, nového koření a vařte kapustičky do poloměkka. Zvlášť uvařte na kostičky nakrájené brambory (kapustu a brambory vařím zvlášť, protože jinak se mi občas stane, že jedno je „už“ a druhý „ještě ne“). Když jsou růžičky poloměkké, vsypte (a přitom stále míchejte) trošku dětské krupice. Já dávám polévkovou lžíci na litr vody. Vařte dál do změknutí kapusty. Nakonec přidejte uvařené brambory, utřený česnek a ještě špetku čerstvě mletého pepře.

Kolíček :o)