Peče chlap

Sliby se mají plnit a já jsem vám slíbil, že až upeču Milionové řezy zmíněné v předposledním příspěvku, dám vám vědět. Nu, stalo se a zde jsou mé poznatky. Hned úvodem vám ale musím říct, že jsem si na sebe upletl pěkně dlouhý bič. Recept vypadal celkem jednoduše, jenže nic není tak jednoduché, aby si to člověk nemohl dostatečně zkomplikovat …

Pravidlo 1: je dobré mít vše dvakrát

Na pečení jsem se připravil celkem poctivě. V pátek, vědom si toho, že se k realizaci receptu dostanu nejdřív v neděli, jsem předem nakoupil všechny potřebné suroviny. Pečlivě jsem si vypsal co je třeba pořídit a pro jistotu i to, co by doma mělo být. Protože, znáte to, když má člověk pocit, že má vše, zajisté mu něco bude chybět. Takže díky tomuto vyvařování mám na mrazáku o přebytečné máslo navíc, ve spíži další kilo cukru (přitom téměř nesladím), o tom, že rum je dobré kupovat rovnou v litrovkách se snad ani nemusím zmiňovat (ten jediný mi bude dělat radost i kdybych snad ztratil chuť a přestal vařit).

V neděli ráno (přesněji v 10:00) jsem se směle pustil do díla. Předem jsem se samozřejmě posílil panáčkem rumu - když už se má při pečení použít, je dobré nejdříve zjistit, je-li pro tuto činnost vůbec vhodný (a navíc, před každou zodpovědnou prací je dobré zbavit se trémy - dodnes mám například pocit, že i na zabijačkách se hned zkraje pije hlavně proto, aby měl člověk k tomu co ho čeká kuráž). Pečlivě jsem odvážil máslo, cukr, přidal vejce a med a začal vše zahřívat v míse posazené na hrnci vařící vody. Vše jsem zároveň fotograficky dokumentoval a průběžně s tím začal odvažovat potřebnou mouku. A najednou vám koukám, že se mi v té horké tekutině začínají dělat nějaké divné hrudky a hlavně - oproti receptu to nechtělo houstnout. A ke všemu jsem se dočetl, že mám přidat “trochu sody bikarbony”. Co to je “trochu”? Volám tedy paní Daňhelovou (autorku receptu) a ta mi to nebere. Teploměr za oknem ukazoval 32°C, u sporáku bylo odhadem přes čtyřicet. Začínám se stresovat, dávám si na uklidněnou dalšího panáka.

Pravidlo 2: při vaření moc nepijte

V takových chvílích je dobré mít přítele na telefonu. Tentokrát jeho roli zastala moje matka, toho času na zasloužené dovolené. Svěřil jsem se jí se svými pochybnostmi a ona se, jako vždy, zachovala jako žena činu: “Cos tam dal? To ti nikdy nezhoustne! Hrudky? Protožes´ to nemíchal od začátku a to vajíčko se ti srazilo!Na kolik je to deka mouky? To ti bude stačit tři čtvrtě malé lžičky sody. Myslím, že už jsem to někdy pekla, když tak volej!”, a zavěsila. Na sodu bikarbonu jsem při nákupu zapomněl, vypomohl jsem si tedy drcenými tabletami jedlé sody z lékárničky (2 kusy). Soda jako soda. Ještě předtím jsem vše svařené pečlivě propasíroval přes cedník - přeci v tom nebudu mít ty hrudky! Pln radosti, jak to zvládám, jsem do horkého základu přisypal mouku a těšil se z toho, jak mi to pěkně houstne.

Lehce vychladlou hmotu jsem pečlivě rozdělil na šest dílů a jal se je vyvalovat. Zdálo se mi to, pravda, nějaké málo tuhé, trochu jako vyžvýkaná žvýkačka těsně předtím než se začne rozpadat na drobky. Chvíli jsem se tou zbytečnou prací trápil a pak mi to došlo - během vážení mouky jsem přeci míchal a telefonoval a fotil…no jo, já vůl přestal s vážením mouky v půlce proto to mám teď tak řídký! No to chce dalšího panáka! Veškeré pečlivě připravené těsto našlo svůj konec v koši na odpadky a já se pustil do nové várky. Tentokrát jsem si dal pozor, míchal jsem poctivě od počátku zahřívání nad parou, vše jsem poctivě odvažoval. Nemusel jsem se rozptylovat focením, potřebné záběry jsem přece pořídil při “první várce” a tak se dílo začalo dařit. A stejně jako předtím jsem po vychladnutí hmotu rozdělil na šest bochánků.

Pravidlo 3: pracujte přesně

Původním vzděláním jsem technik a tak jsem zvyklý dělat některé věci pokud možno systematicky. Třeba dělení. Mám-li něco rozdělit na lichý počet dílů, mívám často problém docílit stejnoměrné velikosti. Snadné je to v případě sudého počtu dílů: prvotní kus rozdělím na poloviny, což je relativně snadné, ty pak na další poloviny a tak to jde dál. I v případě tohoto pečení jsem tak postupoval. Proto nevím, jak se mohlo stát, že jsem měl nakonec při vyválení každý plát těsta naprosto jiný. A to nejen tvarově. Přestože byly jednotlivé placky přibližně stejné tloušťky, každá z nich vykazovala už od zběžného pohledu jiný plošný rozměr. Uklidňoval jsem se tím, že se vše nakonec stejně ořeže do pravidelného čtyřúhelníku a tak se i stalo.

Přesto se musím k něčemu přiznat. Na poslední fotografii je na sobě naskládáno předepsaných šest plátů. Není tomu tak docela - ten vrchní plát je totiž poloviční. Nevím jak k tomu došlo, byl první a prostě vyšel nejmenší. Za to odřezky by vystačily na zbývající polovinu a možná ještě na sedmou vrstvu. Bylo mi však trapné skládat se s nimi stylem puzzle, proto jsou mé řezy dvouposchoďové. Asi si příště sečtu celkovou hmotnost těsta, tu podělím a jednotlivé části budu odvažovat … Uvidím, bude-li nějaké příště.

Pravidlo 4: všeho s mírou

Příprava krému šla snadno. Sice jsem byl zpočátku také trochu nervní, to když krém opět nechtěl houstnou, ale s přibližováním se k bodu varu se situace obrátila, míchání metličkou už nebylo tak snadné a mně se podařilo uvařit docela obstojně hustý pudink. Během jeho chládnutí jsem pečlivě vymíchal máslo, vzorově pak do něj pudink po troškách vmíchal a přidal rum. Snad, že od začátku celého mého snažení uplynula už třetí hodina a já se cítil znaven, snad, že ze zakoupené láhve již ubylo něco přes dvě deci, zkrátka jsem tomu svému krému trochu dopřál. Výsledné řezy jsou proto chuti trochu více rumové než medové, ale myslím si, že na kvalitě jim to nijak neubírá. Hlavně že krém v lednici ztuhl snad tak jak měl a nevytéká z celé té parády ven.

Pravidlo 5: potírejte samostatně

V receptu je přesně popsáno, jak a čím má být které vrstva potřena. Mám pro vás malou radu - je dobré jednotlivé pláty upečeného těsta potírat zvlášť a pak je takto připravené na sebe skládat. Jinak se vám také může stát, že se při průběžném potírání budou jednotlivé vrstvy nekontrolovaně pohybovat a celé vaše snažení by mohlo skončit na zemi. Váš pes by z toho měl snad radost, sousedi z přívalu sprostých slov však ne. Já sám jsem takto postupoval až od čtvrté vrstvy, tři předcházející jsem zachránil před sesunutím na poslední chvíli a i tak jsem si pěkně od plic zanadával.

Pravidlo 6: změna je život

Paní Daňhelová doporučuje potírat pláty i marmeládou. Použil jsem vynikající letošní jahodový džem (díky mami) a výsledek je skvělý. Jak jsem se však dozvěděl, na Slovensku je zvykem používat místo něj švestková povidla a prý to není vůbec špatné. Také konečné polití čokoládou či posypání ořechy nemusíte dodržovat přesně. Já už na přípravu horké čokolády neměl sílu a tak jsem na poslední vrstvu krému nastrouhal 85% hořkou značky Lindt a můžu s klidným svědomím říct, že by si i autorka receptu určitě pochutnala. Takže - experimentujte.

Závěrem mám už jen dva vzkazy:

1. Pane Bíno, vaše dcera vás musí opravdu milovat, když se s tím peče, já u toho šílel a proklínal se, že jsem to nevzdal už při jejím varování “ono to není tak snadné…”

2. Paní Daňhelová, už vím, proč se řezy jmenují Milionové - já bych je znovu za míň nedělal.

Celá příprava mi zabrala šest hodin a vypil jsem u toho necelé tři deci rumu - dílem z radosti, chvílemi ze zoufalství. Nakonec jsem dal výtvor ztuhnout a zaležet do lednice a s chutí odešel do naší hospody na pivo a smažák. Ale druhý den, když se to celé pěkně rozleželo, vůně se rozvinuly a vrstvy pečeného těsta zvláčněly pod krémem a džemem, jsem si říkal - stálo to za to!

Kolíček

Přání

Dnes jen krátce, přišel mi k svátku email od kamaráda :o)

I já rád prasečinky, toto byly nadívané papričky s mrkvovým salátkem a grilovanými stehýnky. Můžeš závidět Ogare, víno bylo ohnivě červené Španělské. Ať ti chuťové buňky nedegenerují a žaludek funguje přeju. Jirka

Pan Bína si medí

Pan Bína je důchodce. Spokojený důchodce - alespoň mě to tak přišlo. Byli jsme si vzájemně představeni na divadelní rekonstrukci ve Velké Lhotě, seděli jsme proti sobě u dlouhého stolu hospodské zahrádky a pili za teplého sobotního večera chladivé pivo. Na značku piva si nepamatuji, jen vím že nám chutnalo a že se nám při něm moc hezky povídalo. Pan Bína se stále usmíval a vyprávěl. O tom, jak se žilo dřív a jak se žije dnes, jak se pilo dřív a jak se pije dnes… O tom, že žije v bytovce a hned naproti za garáží má malinkatý pruh zahrádky kde pěstuje co se dá a na přilehlém dvorečku chová slepice… A hlavně o tom, že dělá med. Tedy, dělá - ony ho za něj samozřejmě dělají včely. Ale on se o ně stará (má pár úlu), pečlivě je ošetřuje a ony se mu za to odmění tím skvělým medem a propolisem. A on ten med stáčí (vlastně odstřeďuje) z plástů a - pastuje. Tím si mě úplně získal.

Odmalička jsem nadšený ze včeliček (přesně od té doby co jsem jako dítě k vánocům dostal a pak asi desetkrát přečetl knížku s divným názvem Bzum, bzum, bzum - určitě ji máma někde schovává), tajně toužím mít jednou pár úlů a taky “dělat” med. A tak, když se mi pan Bína svěřil s tím že med dokonce pastuje, měl jsem oči navrch hlavy. Poučenější z vás nechť se prosím přestanou smát - já ten bílý polotuhý zázrak znám, ale jeho výroba mi byla až doteď utajena. Vždy jsem žil v přesvědčení, že pastování (nebo taky šlehání) medu je věc tajemná, známá jen pár zasvěceným, nám laikům pečlivě utajovaná a proto nepochopitelná. “Vy pastujete med? Ježišmarja! A jak to děláte?”, vyhrkl jsem na něj. Pan Bína dopil pivo, postavil půllitr na stůl a měl se k odchodu. “Normálně, přijď se ráno podívat, ti to ukážu”. Domluvili jsme se na devátou.

Ráno v devět jsem stál před jeho bytovkou a nemohl se dočkat. Pan Bína něco kutil v garáži. “Nazdar, jdeš na ten med?”, přivítal mě. “Tak poď”. Vzal vrtačku a šli jsme do sklepa. Ani garáž nezavřel, asi se tam nekrade - v Brně by si to dovolil málokdo. Cestou po schodech do sklepa jsem přemýšlel na co asi s sebou nese tu vrtačku. Přišli jsme do sklepa (tak metr a půl na metr) a tam stály na stole a v policích vyrovnané sklenice medu - tekutého i šlehaného. V rohu byla kovová odstředivka na med a naproti ní jakýsi umělohmotný kyblík.

“Na, lízni si”, podával mi misku s čerstvě vypastovaným pokladem. “A dáte si panáčka?”, ozvala se za mnou jeho dcera. Nabízená slivovice voněla tak, že se nedala odmítnout (ani druhá sklenička). Lízal jsem z prstu bílou pastu, zapíjel ji švestkovým lektvarem a bylo mi jak v nebi. “A ukážete mi to pastování”, osmělil jsem se. “No proto jsme tady”, děl hostitel. Vyndal z krabičky od margarínu jakousi kovovou tyčku s motýlkem na konci, podobnou té, kterou se rozmíchává barva v kýblu a upnul ji do hlavy vrtačky. Odklopil víko kyblíky a ten byl plný medu. Ponořil do něho motýlka, zapnul vrtačku a začal ten med míchat. Minutu, dvě…nevím. Byla to jen chvilička.

“A to je všechno?”, divím se. “A cos myslel, takhle se to udělá čtyřikrát denně a za pár dní je med napastovanej”, usmívá se včelař. No prosím - a já z toho dělal vědu. Stál jsem tam trochu v rozpacích a nevěděl co říct. Zachránil mě. “A tady je propolis, ten si dávám do slivovice. A med taky.” “A to se pije taky, ten propolis? Babička si tím mazala koleno…”. “No, někdo říká, že se nemá, ale já ho piju, každý den skleničku”. Tak vida, nemá se to a pan Bína si dá skleničku, nakrmí slepice, obstará úly a při tom se pořád usmívá. Třicet let chová včely, ale med pastuje až poslední dva roky - s velkou radostí. Pan Ladislav Bína si prostě medí.

Možná si říkáte, proč o tom vlastně píšu. Žádný zvláštní příběh v tom přeci není. Jak pro koho! Mě bylo prostě odhaleno jedno malé obyčejné tajemství - pastování medu. Když si ten jeho budu ze sklenice lžičkou nabírat, určitě si na to krásné ráno pokaždé vzpomenu. A bude-li zrovna neděle, nejspíš dostanu chuť zajít do sklepa bytovky, přiťuknout si s někým frťánkem slivovice a nabírat tu sladkou dobrotu jen tak prstem z misky. Tak proto o tom píšu.

Nedalo mi to a zeptal jsem se dcery pana Bíny na nějaký oblíbený recept při kterém používají svůj med. Měla z toho radost, podělila se o něj se mnou a tak vám ho touto cestou přináším. Té dobrotě u nich doma říkají Milionové řezy (přepisuji originální rodinný recept):

Těsto: 200g práškového cukru, 3 celá vejce, 3 lžíce medu, 70g másla, trochu sody bikarbony, 500g hladké mouky.

Vejce, cukr, med a máslo míháme nad párou až zhoustnou. Přidáme sodu a mícháme dále do zhoustnutí. Mouku a horké těsto smísíme a rozdělíme na 6 dílů (nemusíte dodržet, ale řezy jsou lepší ze 6 dílů). Každý díl pečeme na vymaštěném plechu. Těsto se nejprve vyválí a pak rukou domačká do rohů. upečené a vychledlé díly naplníme. První dílů potřeme marmeládou a slabou vrstvou nádivky. Druhý díl potřeme nádivkou. Třetí díl potřeme opět marmeládou a slabou vrstvou nádivky. Čtvrtý díl potřeme nádivkou. Pátý díl potřeme naposledy marmeládou a slabou vrstvou nádivky a přiklopíme šestým dílem. Povrch můžeme polít čokoládou nebo také potřít nádivkou a posypat mletými ořechy.

Nádivka: 350g másla, 250g práškového cukru, 1/2 litru mléka, 1 balíček vanilkového cukru, 50g maizeny, troška rumu.

Mléko s vanilkovým cukrem, práškovým cukrem a maizenou za stál=ho míchání vaříme až zhoustnou. Necháme je vychladnout a po trošce přidáváme do vymíchaného másla. Potom přidáme rum a mícháme tak dlouho, až je nádivka hladká.

Řezy necháme uležet do druhého dne a opatrně krájíme.

Ať se vám pěkně huba lepí (a já přidám další foto, až se pochlapím a tuhle dobrotu upeču). Kolíček

Koláčky a kořalička

“…to sou vedra, pane Svoboda, to by jeden padnul…” “Tak tak, pane Závodský…a to je teprve červen, co budeme dělat v červenci! Čím posloužím?” A pan Svoboda „by si prosil pěknou bílou mouku, homoli cukru, máslo, rozinky a tvaroh…”, to vše pokud by neměl vlastní hospodářství a byl by třeba… řemeslník. Protože když před téměř sto lety “vdával holku”, tak se pekli koláče, rozlévala kořalka, k tomu se zpívalo a veselilo a možná se chlapi v hospodě i poprali… Jak to můžu vědět? No protože jsem u toho byl! To je tak:

Tuto sobotu bylo na jindřichohradecku skutečně vedro. Ostatně asi stejně jako ve zbytku republiky. Měl jsem opět jeden ze svých “oblíbených” pracovních víkendů a tentokrát mě povinnosti zavály právě do tohoto kraje. Pro ty, kteří tu nikdy nebyli - je zde nádherně! Od pátku jsme s kolegyní Hankou projížděli okolím Jindřichova Hradce a protože jsme tu byli poprvé, nestačili jsme zírat nad krásou místní krajiny a upraveností vesniček. A to množství rybníků a rybníčků! A ta chladivá čistá voda v nich! No nevykoupejte se - v takových vedrech… A při jedné z mnoha zastávek jsme si všimli malého plakátku, vylepeného před místním obecním úřadem, s titulem Svatba na velkolhotecku. Že by místní oznamovali světu radostnou rodinnou událost tímto způsobem se nám nějak nezdálo. A taky že ne - ve spodní části plakátu stálo, že se jedná o “rekonstrukci svatebních zvyklostí…” Paráda, na dnešní večer máme program.

Vesnička Velká Lhota u Dačic je malinká. Tak malinká, že nebýt zvláštnosti dvou naproti sobě stojících evangelických kostelů (horní a dolní - to označení je fakt humorné, kostelíky stojí podél jedné silnice a vzdálené od sebe asi 30 metrů), ani by člověka v tom množství jí podobných nijak zvlášť nezaujala. Prostě byste ji při projíždění zasklili. Jenže právě v ní a v jejím okolí nasbíral muzikolog profesor PhDr. Robert Smetana ve dvacátých a třicátých letech minulého století ohromné množství lidových písní, z nichž podstatná část se zpívala právě při svatbách. Některé z nich později publikoval ve svých knihách Český národní zpěvník a Lidové písně kramářské. Když pan profesor zemřel, byl v jeho pozůstalosti nalezen záznam zvyklostí a obyčejů pořízený podle vyprávění rodiny Závodských (to je ten pán z úvodu).

Z něj pak vycházela MgA. Jitka Čudlá, sbormistryně pěveckého souboru Festivia Chorus, a děkan brněnské JAMU profesor Josef Kovalčuk při realizování svého nápadu uskutečnit divadelní rekonstrukci místní svatby ze začátku třicátých let 20. století. Oslovili studenty prvního ročníku JAMU - Atelieru divadlo a výchova a ti pod režijním vedením Vítězslava Větrovce celé představení nacvičili a odehráli na malém prostoru před “dolním“ kostelem ve Velké Lhotě. A nutno říci že skvěle!

Celému představení dali podobu pochůzkového lidového divadla, které se celé odehrává před domem nevěsty a ženicha, před kostelem a na svatební hostině… Diváci tak měli možnost seznámit se s přípravou nevěsty na svatbu za přítomnosti družiček, žádáním ženicha a družbů o její ruku, humorným pantomimickým poučením o tom co si v žádném případě nesmí ženich vůči nevěstě dovolit, vykupováním a vyhádáním unesené nevěsty (víte například co jeto šváb bez noh který nekouše, zajíc který skáče na pekáči, či zrcadlo které ukazuje vše nakřivo?).

Ve chvíli, kdy novomanželé zmizeli v kostelních vratech byl veleváženému publiku po vzoru kramářských písní představen srdceryvný příběh nešťastné nevěsty kterou si odvedl umrlec (jakási místní verze erbenovy Svatební košile). Vše, co jsem zde popisoval bylo doprovázeno skvělým pěním svatebních písní v podání již zmíněného souboru Festivia Chorus. A chcete-li si více přiblížit příjemnou atmosféru vystoupení, pak si představte, že stojíte v kruhu s ostatním publikem kolem zvýšeného jeviště před venkovským kostelíkem, ve vesničce posazené mezi lesy jižního kraje Českomoravské vrchoviny (takže i to celodenní vedro se zde daleko příjemněji snáší než v rozpálených ulicích velkoměsta), nad hlavou vám pomalu zapadá červnové slunce a na závěr představení jste coby divák-svatebčan pohoštěn svatebními koláčky a nádherně voňavou slivovičkou…


V tu chvíli nevnímáte ani komáry co vás usilovně koušou do holých lýtek. Pohádka? Ne, jen pár nadšenců dostalo skvělý nápad a nebyli líní ho realizovat. Navíc – pro mladé herce bylo celé představení zároveň vyvrcholením ročníkové práce, takže chápete, že se snažili seč jim síly stačily. Bohužel, až zde jsem se dozvěděl od vedoucí Ateliéru doc. PhDr. Silvy Mackové, že nacvičovali podobných představení během roku víc, v rámci festivalu Sítko - například masopust. Škoda, že o něčem takovém není více slyšet. Mají však své stránky www.sitko.jamu.cz, takže budete-li je pozorně sledovat, možná, že...

Usazeni na zahrádce místní hospůdky jsme popíjeli pivo a dlouho si o právě prožitém večeru povídali. A najednou - odkudsi se přiřítilo auto, z něj vyskákali čtyři chlapíci a běželi ke stolu za námi vysvobodit unesenou nevěstu. Její únosci ji samozřejmě odmítali vydat bez proplacení útraty - to vše za velkého křiku a veselí. Prostě - nefalšovaná svatba na Svatbě :o)

Přeji vám krásné nadcházející léto. Kolíček

P.S.: Zjistil jsem, že mám z veselky další krásné fotky, které se sem nevejdou - to by článek dosáhl úctyhodné délky počítané na metry. Proto jsem si zařídil, snad jako poslední z mého okolí, účet na rajčeti - koukněte!

Optimista

Byla sobota ráno, šest hodin, většina lidí si užívala víkendový spánek a já nic - koukám do stropu a nedaří se mi po brzkém probuzení znovu usnout. Nemám ty chvíle rád. Na vstávání je ještě brzy a tak se převaluji v posteli, snažím se usnout a čím víc se snažím, tím víc ve mně zraje jistota, že je to snažení zbytečné. A jak jsem se tak převaloval a myslel na všechno a na nic zároveň, vzpomněl jsem si na víkendová rána když jsem byl malý. V zimě a na jaře to bylo v klidu, spávali jsme docela dlouho, ale jak se koncem května počala rána natahovat, mí rodičové dostali touhu vyrazit se mnou do lesů okolo Brna a hledat houby.

Přímo jsem to nesnášel - místo sladkého spánku jsme od brzkých hodin bloudili po lese, zdolávali kopce i údolí, přeskakovali potoky (občas nepřeskočili), v suchu i v dešti se brouzdali spadaným listím… zkrátka, jako správní lovci jsme slídili po kořisti. Zpět jsme se vraceli často promáčení, zablácení a občas i štastni - to když jsme z lesa neodešli s prázdnou. Doma mě šoupli do vany, řádně vydrhli, prohlédli zda nemám po těle přisátá klíšťata, po té zabalili do dek a přinesli jako odměnu čerstvou smaženici. To bylo něco. Ta tam byla nevrlost z předčasně přerušeného spánku - voňavá smaženice se stala hojivou náplastí na tuto křivdu.

Když jsem vyrostl a chodil do lesa sám na svá tajná místa, začal jsem tuto jejich vášeň chápat a vlastně si jich jako houbařů vážit. Ne že by oplývali velkými mykologickými znalostmi, ale svoji lásku k lesu a houbám dávali najevo tím, že na svůj lov vyráželi i mimo vyloženě houbařské měsíce, kdy ještě není v lesích sběračů více než hub a hřiby najde i vyložený trouba po zbytek roku přikovaný k televizi - hlavně že se má v pondělí v práci čím chlubit.

Už jistě chápete, kam tímto dlouhým úvodem mířím. Ano, já se v ten sobotní den rozhodl, že opět vyzkouším své štěstí. Obul jsem pevné boty, natáhl dlouhé kalhoty a hurá do lesa. Docela mě to překvapilo - tak krásné ráno a na autobusové zastávce jsme s podobným nápadem stáli jen čtyři (vlastně tři - jedni tvořili pár). Celou cestu jsme se pozorovali a nejspíš se každému honila hlavou ta stejná myšlenka: “vystoupí ti ostatní se mnou… zamíří na ta stejná místa… jestlipak se srazíme nad tou stejnou houbou?” Zbytečné obavy. Jako bychom se domluvili, každý vystoupil na jiné zastávce a ztratil se v nejbližším mlází. Tak i já.

Stoupal jsem opět jako malý do těch důvěrně známých kopců, procházel se smrkovým lesem (za ta léta vyrostl a nízké větvičky mě už nešlehaly do očí) a těšil se na první letošní úrodu kuřátek (tedy - ony jsou to lišky, to jen my jsme jim říkali kuřátka). Přesně si pamatuji místo kam jsem na ně před prázdninami každoročně vyrážel. A stejně jako tenkrát i dnes kolem cesty voněl bez, na louce se chystal kvést heřmánek a řebříček (zkusili jste ho někdy jako koření do polévky?), začaly zrát první lesní jahody ... Přišel jsme na svůj svah a oněměl. Dva roky jsem se sem nedostal a lesníci mi zatím z toho mého kusu přírody udělali téměř holinu. Na zemi neleží žádná zbytečná větev, spousta stromů je vykácená, slunce praží skrz řídké koruny buků a půda je suchá z toho, jak každá dešťová kapka po holém svahu hned odteče ... V tomto lese už má kuřátka asi neporostou.

Co naplat, vydal jsem se jinam. Tam, kde to sice není “moje místo”, ale lesní technika zde ještě nestačila les příliš zcivilizovat. Je stále schopen nechat vyrůst několika houbám a potěšit tak srdce houbařského nadšence - amatéra. A štěstí se na mě přeci jen trochu usmálo. Nečekejte žádný velký úlovek, ale těch pár babek, holubinek a krásných růžovek (ty skončili na sádle s kmínem - mňam) za to brzké probuzení stálo. Chvílemi se uvnitř mně střetával pesimista s optimistou, kdy jeden bručel “no, nic moc zatím” a druhý se radoval “sláva, už začínají”, ale radost nad tou hromádkou jsem měl nakonec velkou. Ovšem jen do té chvíle, než jsem doma naznačil, že by bylo dobré ty houby očistit (tuto práci fakt nesnáším) a v odpověď mi zaznělo: “Přece tě o tu tvou mužskou vášeň neošidím - ráno jsi byl na lovu a teď se ještě musíš s tím úlovkem pěkně chlapsky poprat…” Inu, ne všechna krásná rána mají růžové konce.

A tak, až se budete s letošním prvním skromným úlovkem vracet z lesa, nechejte zvítězit svého vnitřního optimistu a spolu s ním zvolejte: sláva, už rostou!

No a pokud snad nebudete vědět co s nálezem, mám zde pro vás jeden výborný recept. Potřebujete na něj: na menší kousky pokrájené houby (hřibovité jsou lepší, ale použít můžete téměř vše co najdete - tedy to jedlé), mladou cibulku, tuk (doporučuji sádlo), hladkou petrželku, žloutky (asi tak jeden na 200g hub), strouhanku, drcený pepř, špetku muškátového květu, sůl a mladé cuketky.

Postup je velice snadný. Cuketku (tu cuketku, ne toho Cu… :o) podélně rozřízněte a dejte na 10-15 minut péct do rozehřáté trouby - řezem nahoru. Mezi tím nechte v pánvi na tuku zesklovatět nakrájenou cibulku, přidejte připravené houby, osolte a pomalu duste. Až se vydusí téměř všechna voda z hub, odstavte pánev, směs okořeňte, přidejte jemně nasekanou petrželku, do prochladlé směsi vmíchejte žloutky a zahustěte trochou čerstvé strouhanky.

Cuketky vyndejte z trouby a vydlabejte vnitřky se semínky - půjde to snadno, v troubě krásně změkly. Prázdné středy vyplňte připravenou houbovou směsí, vložte do pekáčku s trochou sádla, přikryjte a nechte v troubě 20 minut dusit. Nakonec je odkryté krátce dopečte. Jako příloha je vhodné pečivo, ale já upřednostňuji mladé brambory, vařené s kmínem, na talíři omaštěné dobrým máslem a posypané zeleným šnytlíkem. Vždyť říkám - zvítězil ve mně optimista :o)

Přeji vám dobrou chuť! Kolíček