Tu poslední sobotu před letošními Vánocemi jsem se vracel domů obzvlášť bez nálady. Bylo kolem čtvrté odpolední, tramvaj narvaná k prasknutí, lidi v sámošce spíš naštvaní než vánočně naladění, za sebou jsem měl ten den spoustu práce a před sebou snad ještě víc – jako každoročně se toho nejvíc nahrne na konec roku. A to jsem si už koncem léta koupil krásnou, skoro historicky vypadající keramickou formu ve tvaru ryby a celý podzim se těšil až v ní upeču nějakou zajímavou vánoční dobrotu. Samozřejmě zůstalo u pouhého přání, na nic podobného nebyl letos čas.
Vystoupil jsem z tramvaje o několik zastávek dřív, že si před příchodem domů ještě něco důležitého zařídím, a vydal se přes přechod rušné křižovatky. A najednou vám koukám, mezi projíždějícími auty kličkovalo tak půlroční štěně. Auta přibrzďovala, štěně uskakovalo a zase pod ně skákalo, no hrozný pohled. Podařilo se mi ho zahnat na chodník, ale ono neomylně zamířilo zpět na silnici. Tak to ne, řekl jsem si, takhle to nepůjde. Nemělo košík ani obojek, popadl jsem ho tedy za kůži. Trochu kviklo, ale ani se moc nebránilo. Vzal jsem ho pod paži (a smiřoval se se zablácenou bundou), do volné ruky popadl nákupní tašky a vánoční papíry a takto obložen, jako pošťák v největším fofru, jsem se jal procházet okolní ulice.
Chodil jsem pěknou chvíli a naděje, že snad potkám majitele či někoho, kdo mě k němu nasměruje se pomalu vytrácela. Když jsem míjel opravdu hnusný, oprýskaný pavlačák s otevřeným vchodem, před kterým dvě malá cigáňata vymetala hlubokou kaluž, v zoufalosti jsem se jich zeptal: „Kluci, nevíte komu by ten pes mohl patřit?“ „Nó, možná bude Šupery, on má podobnýho, chcete jít za nim?“ Rozhodně jsem přikývl a vzápětí toho skoro litoval. Ta dvě patra po kluzkých, smradlavých schodech, navíc v naprosté tmě, jsem vyšlapal dost těžce. Co chvíli jsem čekal kdo mě majzne po hlavě. Nahoře cigáňata zaťukala na odřené dveře. Vylezl neoholený chlap v teplákách, tak padesát let bych mu tipoval, za ním se vynořila víc široká než vysoká „almara“, věkem snad jeho matka a za nimi už jen smrad kuchyně a cigaret. „Jirko, vedou ti psa“, nesl se do ticha hlas kluků. Chlap si mě změřil. „Kdes ju vzal?“, vybafnul na mě. Couvl jsem o půl kroku zpět. „Na silnici“, povídám, „kousek odsud se motala pod autama“. Čekal jsem, že mi možná i poděkuje. „To je hrozný, zas utekla, já už ju nechcu, dám ju do útulku“, vyhrkl místo toho. Normálně jsem docela klidný člověk, ale jak slyším o útulku, tak vidím rudě.
Zapomněl jsem na strach a spustil: „No to snad nemyslíte vážně, proč do útulku, tak si ji hlídejte, jak vám může takový štěně zdrhnout...?“ Do hovoru se vložila „almara“: „Normálně, ona si sáma otévře“. Představa, jak si tak malé štěně otvírá dveře, zase je za sebou zavře a to všechno tak tiše, že si toho nikdo nevšimne mě fakt pobavila. „Tak co teda s tím psem?“, ptám se. „No já ju nechcu, pude do útulku“, dí Šupera. „Tak jestli se jí chcete zbavit, tak já si ji vezmu a někomu ji dám“, navrhuji. Cigán souhlasil, ale v „almaře“ se ozval obchodní duch: „Póčkej, tak nám za ňu dej dvě stovky“. Nevěřil jsem vlastní uším: „Za co? Vždyť ji chcete vrazit do útulku?“ Odhodlán to už nevzdát, tiskul jsem k sobě psa ještě silněji. „No dyť sme ju živili“, ona na to. Byl jsem neústupný a odmítl zaplatit. „Tak aspoň stovku“, zkoušela to baba znovu. „Ne, ani stovku vám nedám“, trval jsem na svém, ale pomalu už sahal po kapse, že to nešťastné stvořením nakonec snad opravdu vyplatím. Tak jsme tam proti sobě stáli, koukali na sebe a čekali kdo povolí. A pak, když už začalo být ticho nesnesitelné, jako „deus ex machina“ zasáhl samotný Šupera: „Víš co, tak si ju nech k Ježíškovi, jmenuje se Bala“. Otočil se a zatlačil „almaru“ zpět do nevětraného bytu.
No a tak nám Ježíšek Šupera nadělil pár dní před Štědrým večerem ten nejlepší dárek, jaký jsme si mohli přát. Je o málo větší než jezevčík a podle veterináře prý už moc neporoste, uši má jak netopýr a huba prozrazuje příbuzenství s teriéry. Tlapy si vypůjčila od lvů, ale plachou povahu od gazel. A oči – v těch má zvláštní voříškovský smutek a strach z opuštění, ale také naději v krásný život ve smečce, která se jí nechce zbavit. Říkáme jí Bára, Barča, Barunka ... to aby zvykání na nové jméno bylo snadnější. Takže až bude příště na některé mé fotografii z výletu za dobrotami statovat malý pes béžové barvy nebo až z některého příštího receptu poleze světlý chloupek, víte už proč tomu tak je.
A proč o tom všem píšu? Protože Vám tím chci do nového roku 2009 popřát aspoň tolik štěstí, kolik ho nakonec našlo to naše mrně, abyste stejně jako ona neztráceli naději v lepší budoucnost a budete-li v nesnázích a nejistotě, aby se za vás vždy někdo postavil, přitiskl Vás k sobě a byl odhodlán za Vás bojovat. A ať máte vždy plnou misku a teplý pelíšek :o))
To Vám všem přeje pan Kolíček
Příspěvky
