středa 31. prosince 2008

Ježíšek Šupera

Tu poslední sobotu před letošními Vánocemi jsem se vracel domů obzvlášť bez nálady. Bylo kolem čtvrté odpolední, tramvaj narvaná k prasknutí, lidi v sámošce spíš naštvaní než vánočně naladění, za sebou jsem měl ten den spoustu práce a před sebou snad ještě víc – jako každoročně se toho nejvíc nahrne na konec roku. A to jsem si už koncem léta koupil krásnou, skoro historicky vypadající keramickou formu ve tvaru ryby a celý podzim se těšil až v ní upeču nějakou zajímavou vánoční dobrotu. Samozřejmě zůstalo u pouhého přání, na nic podobného nebyl letos čas.

Vystoupil jsem z tramvaje o několik zastávek dřív, že si před příchodem domů ještě něco důležitého zařídím, a vydal se přes přechod rušné křižovatky. A najednou vám koukám, mezi projíždějícími auty kličkovalo tak půlroční štěně. Auta přibrzďovala, štěně uskakovalo a zase pod ně skákalo, no hrozný pohled. Podařilo se mi ho zahnat na chodník, ale ono neomylně zamířilo zpět na silnici. Tak to ne, řekl jsem si, takhle to nepůjde. Nemělo košík ani obojek, popadl jsem ho tedy za kůži. Trochu kviklo, ale ani se moc nebránilo. Vzal jsem ho pod paži (a smiřoval se se zablácenou bundou), do volné ruky popadl nákupní tašky a vánoční papíry a takto obložen, jako pošťák v největším fofru, jsem se jal procházet okolní ulice.

Chodil jsem pěknou chvíli a naděje, že snad potkám majitele či někoho, kdo mě k němu nasměruje se pomalu vytrácela. Když jsem míjel opravdu hnusný, oprýskaný pavlačák s otevřeným vchodem, před kterým dvě malá cigáňata vymetala hlubokou kaluž, v zoufalosti jsem se jich zeptal: „Kluci, nevíte komu by ten pes mohl patřit?“ „Nó, možná bude Šupery, on má podobnýho, chcete jít za nim?“ Rozhodně jsem přikývl a vzápětí toho skoro litoval. Ta dvě patra po kluzkých, smradlavých schodech, navíc v naprosté tmě, jsem vyšlapal dost těžce. Co chvíli jsem čekal kdo mě majzne po hlavě. Nahoře cigáňata zaťukala na odřené dveře. Vylezl neoholený chlap v teplákách, tak padesát let bych mu tipoval, za ním se vynořila víc široká než vysoká „almara“, věkem snad jeho matka a za nimi už jen smrad kuchyně a cigaret. „Jirko, vedou ti psa“, nesl se do ticha hlas kluků. Chlap si mě změřil. „Kdes ju vzal?“, vybafnul na mě. Couvl jsem o půl kroku zpět. „Na silnici“, povídám, „kousek odsud se motala pod autama“. Čekal jsem, že mi možná i poděkuje. „To je hrozný, zas utekla, já už ju nechcu, dám ju do útulku“, vyhrkl místo toho. Normálně jsem docela klidný člověk, ale jak slyším o útulku, tak vidím rudě.

Zapomněl jsem na strach a spustil: „No to snad nemyslíte vážně, proč do útulku, tak si ji hlídejte, jak vám může takový štěně zdrhnout...?“ Do hovoru se vložila „almara“: „Normálně, ona si sáma otévře“. Představa, jak si tak malé štěně otvírá dveře, zase je za sebou zavře a to všechno tak tiše, že si toho nikdo nevšimne mě fakt pobavila. „Tak co teda s tím psem?“, ptám se. „No já ju nechcu, pude do útulku“, dí Šupera. „Tak jestli se jí chcete zbavit, tak já si ji vezmu a někomu ji dám“, navrhuji. Cigán souhlasil, ale v „almaře“ se ozval obchodní duch: „Póčkej, tak nám za ňu dej dvě stovky“. Nevěřil jsem vlastní uším: „Za co? Vždyť ji chcete vrazit do útulku?“ Odhodlán to už nevzdát, tiskul jsem k sobě psa ještě silněji. „No dyť sme ju živili“, ona na to. Byl jsem neústupný a odmítl zaplatit. „Tak aspoň stovku“, zkoušela to baba znovu. „Ne, ani stovku vám nedám“, trval jsem na svém, ale pomalu už sahal po kapse, že to nešťastné stvořením nakonec snad opravdu vyplatím. Tak jsme tam proti sobě stáli, koukali na sebe a čekali kdo povolí. A pak, když už začalo být ticho nesnesitelné, jako „deus ex machina“ zasáhl samotný Šupera: „Víš co, tak si ju nech k Ježíškovi, jmenuje se Bala“. Otočil se a zatlačil „almaru“ zpět do nevětraného bytu.

No a tak nám Ježíšek Šupera nadělil pár dní před Štědrým večerem ten nejlepší dárek, jaký jsme si mohli přát. Je o málo větší než jezevčík a podle veterináře prý už moc neporoste, uši má jak netopýr a huba prozrazuje příbuzenství s teriéry. Tlapy si vypůjčila od lvů, ale plachou povahu od gazel. A oči – v těch má zvláštní voříškovský smutek a strach z opuštění, ale také naději v krásný život ve smečce, která se jí nechce zbavit. Říkáme jí Bára, Barča, Barunka ... to aby zvykání na nové jméno bylo snadnější. Takže až bude příště na některé mé fotografii z výletu za dobrotami statovat malý pes béžové barvy nebo až z některého příštího receptu poleze světlý chloupek, víte už proč tomu tak je.

A proč o tom všem píšu? Protože Vám tím chci do nového roku 2009 popřát aspoň tolik štěstí, kolik ho nakonec našlo to naše mrně, abyste stejně jako ona neztráceli naději v lepší budoucnost a budete-li v nesnázích a nejistotě, aby se za vás vždy někdo postavil, přitiskl Vás k sobě a byl odhodlán za Vás bojovat. A ať máte vždy plnou misku a teplý pelíšek :o))

To Vám všem přeje pan Kolíček


sobota 29. listopadu 2008

Skromné a milé

Takové byly tišnovské Adventní trhové slavnosti. Přestože počasí prodejcům ani návštěvníkům příliš nepřálo – zamračeno, deštivo, sněživo a vlezle zimno – podařilo se vytvořit na místním nevelkém náměstíčku atmosféru pohodovou, předadventní a řekl bych i sousedsky přátelskou. Stejně jako ostatní letošní víkendové bio jarmarky (jednalo se letos o první a jistě vydařený „běh“), byl i ten závěrečný zaměřen především na místní výrobce a zákazníky. Takže celé to působilo spíš jako setkávání lidí, kteří během všedních dní nemají čas se vidět a rádi využili této příležitosti, než jako prodejní akce zaměřená na velké výdělky.

Rozhodně se tu neobjevili překupníci s tretkami splašenými bůhvíkde, jako je tomu v Brně. Domácí zabijačka mizela tempem ďábelským, u stánků s grogem a skvělou horkou medovinou se tvořily krátké fronty, vánoční cukroví bylo doprodáno v deset hodin a ani ostatní stánkaři si věru neměli nač stěžovat. Pánové z cimbálky hráli a zpívali povzbuzováni něčím lahodným z kouřících kelímků a snad jen díky tomu ten nečas přestáli ve zdraví. Bohužel, právě kvůli té slotě nebyla účast výrobců tak velká, jak bylo avizováno. Zvláště chybějící slibovanou nabídku vína jsem oplakal, dámám určitě chyběly patchworkové výrobky ... a také děti musely oželet slibovanou pohádku.

Na druhou stranu – výborná domácí slivovice mě přímo nadchla a když jsem si odnášel dva půllitříky, obalené kousek dál zakoupenými ručně pletenými ponožkami ze skutečné ovčí vlny, mé srdíčko se tetelilo blahem (lepší zimní postelovou kombinaci si neumím představit :o) A díky docela slušné nabídce biozeleniny jsem poprvé v životě naživo spatřil vodnici (myslím brukev, ne tu zelenou příšeru s blánou mezi prsty), ihned si dva kousky pořídil a už se těším, až z nich něco připravím.

Odjížděl jsem před jedenáctou dopolední (obtěžkán mimo jiné zmíněnou slivovicí, tlačenkou a jelity, čerstvým moštem a perníkovým čertem s Mikulášem ...) a někteří stánkaři už pomalu balili. Zvláště ty potravinové stánky. A řekl bych, že takový prima jarmark je na osmitisícové městečko docela slušný výkon.

Úplně poslední, tradiční vánoční trh letos proběhne v neděli 21. 12. 2008. Pokud budete mít čas a chuť, přijeďte se mrknout. Prý mívají neméně příjemnou atmosféru.

Kolíček

čtvrtek 27. listopadu 2008

Pozvánka na Adventní trhové slavnosti


Tuto sobotu, 29. listopadu, máte poslední možnost navštívit tišnovské trhy. Akce pod názvem Adventní trhové slavnosti, kterou pořádá sdružení Za sebevědomé Tišnovsko a město Tišnov, bude tečkou za uplynulou trhovou sezónou, která skončila 1. listopadu.

Mezi 8 a 11 hodinou se můžete na náměstí těšit z nabídky výrobců z Tišnovska a blízkého okolí - adventní věnce a dekorace, vánoční cukroví, martinské víno, netradiční dárky pod stromeček (vlněné výrobky, patchwork, malované hedvábí ...), sýry, mošt, domácí zabijačka. Na zahřátí se bude prodávat horká medovina, svařené víno, grog a tak dále, je toho spousta. Úplný seznam prodejců najdete na trhy.tisnovsko.eu.

Chybět nebude ani kulturní program, návštěvníkům zahraje soubor Donava - cimbál, housle, harmonika, basa ... a hlavně pro děti bude od 10 hodin nachystána pohádka O líné vodnici a zlé mořské babici, kterou sehraje Jarka Eliášová a Jarka Burešová z Rosic.

Na viděnou v sobotu, ale nezaspěte - největší výběr bude po osmé ranní! Kolíček

pondělí 24. listopadu 2008

Bylo, nebylo ...

Když jsem byl malý, hrozně nerad jsem jedl. Tedy přesněji – hrozně nerad jsem kousal. Různé cucání bonbónů, lízaní zmrzliny, polykání kaší a rozpouštění čokolády v puse mi samozřejmě nedělalo žádné problémy, ale představa, že mám kousat, žvýkat, rozmělňovat a pak ještě polknout kousek masa, to byl opravdu horor. V naší rodině se pro tuto, mnou s odporem prováděnou, činnost vžil výraz, že mi to maso v puse „roste“. A to jsem byl ještě břídil – jistý Jiříček, se kterým jsem si hrával na pískovišti v parku byl prý znám tím, že když mu dala maminka v poledne do pusy kousek masíčka, odpoledne, když z parku odcházeli, ho Jiříček spokojeně pořád v puse obracel.

Takže když jsem se později naučil číst a začal jako každé dítě rozumovat čím budu až vyrostu, právě s ohledem na můj odpor ke kousání (v té době už menší) jsem se rozhodl, že budu kosmonautem. Došlo k tomu tak, že mi rodiče k vánocům koupili sadu tří knížek o Neználkovi a v třetím díle nazvaném Neználek na měsíci jsem se dočetl, že kosmonauti v raketě (v našem případě Neználek s kamarádem Buchtíkem – ten, oproti mě, velice rád jedl) požívají stravu rozmělněnou a napěchovanou do tubiček jako od zubní pasty. Když dostanou hlad, jednoduše si ji vymačkají do pusy. Jen se zmrzlinou prý byl problém – hrozně od ní zábly ruce, jak se musela furt mačkat. A tak bylo o mém budoucím povolání pro ten čas rozhodnuto – kosmonauti nemusí kousat, stanu se jedním z nich.

No, kosmonautem jsem se nestal a kousání (stejně jako různá nenáviděná jídla) jsem si časem oblíbil. A taky jsem se později dozvěděl, že kosmické jídlo není nic moc chutného, skutečně prý vypadá, jako by ho už jednou někdo jedl a ty první pokusy prý chutnaly spíš po seně než sekané.

Ale proč o tom dnes píšu? Před sto lety (zdroje se rozcházejí zda to bylo 22. či 23. 11.1 908) se narodil autor dětských knížek o Neználkovi, „malíčkovi“ v modrém zvonkovém klobouku, ruský spisovatel Nikolaj Nosov. Dnešní doby se samozřejmě nedožil, zemřel v roce 1976, ale nic bych nedal za to, že trojice jeho nejznámějších knížek o Neználkovi a dalších obyvatelích města Kvítečkova je u dětí oblíbená stále. A určitě jim nevadí, že z ní myšlenky kolektivismu, dnes tak neoblíbeného, trčí na všechny strany. Neublíží jim, stejně jako neublížila mně. Rád na ni vzpomínám. Dokonce jsem ji dnes (při té příležitosti) vyhrabal ze dna knihovny a zalistoval v ní. Pokud čekáte, že vám z ní přinesu (v duchu tohoto blogu) nějaký zajímavý recept, tak se mýlíte. Nic takového tam samozřejmě není. Ale o jídle se autor zmiňuje překvapivě často.

Tak hned v první knize nazvané Neználkovy příhody nás zavede na hostinu, na které „malenky“ (ženský protipól „malíčků“) našeho hrdinu pohostí „... všelijakými zavařeninami, pečivem, vdolečky, preclíky, makovými koláčky, rohlíčky a jinými dobrotami“. K tomu všemu ho samozřejmě nalévaly čajem – ruským, nejspíš. O pár stránek dál se Neználek ocitne co by pacient v nemocnici a „malenky“ mu opět podstrojují: přinesly „... výborné koblihy, zavařeninu (ta je, zřejmě s ohledem na ruskou tradici, vůbec často zmiňována), sladkou marmeládu nebo kompoty“. A naposledy se všichni na ulici (během práce se sklízením obřího ovoce) občerstvují u stánků se „sodovkou se sirupem, vdolečky, všelijakými placičkami, preclíky a bonbóny“ (přece jen je to kniha pro děti).

Ve druhém díle trilogie, s názvem Neználek ve slunečním městě, se toho moc nepojí. Občas se pomocí kouzelné hůlky vykouzlí nějaká ta zmrzlina (nebo celá bedna zmrzliny), zapíjí se opět sodovkou s višňovým sirupem, pomerančovou šťávou (hele, pomeranče v mimovánoční čas!), citrónem, ostružinou či jahodou. Ovšem autor nás zavede do kuchyně budoucnosti: jsou v ní nevelká dvířka a vedle nich několik tlačítek s nápisy POLÉVKA, KAŠE, PUDINK, KOMPOT, CHLÉB, KÁVA, CUKR ... Stačilo jen tlačítko zmáčknout, chvíli počkat a za minutku se za dvířky „... objevila malá kabina kuchyňského výtahu. Byla natřena bílou emailovou barvou a připomínala ledničku“. Když jste ji otevřeli, uvnitř se nacházela veškerá objednaná krmě přivezená „... z restaurací v přízemí přímo do bytů“. Vot takaja těchnika!

Za to v díle posledním, v Neználkovi na měsíci, si užijeme. Hned na str. 35 zjistíme, že vařit ve stavu beztíže není snadné, neb“... za prvé ani krupice, ani mouka, ani špagety se nedaly vysypat ze sáčků, a když, tak nepadaly tam kam měly, ale rozprášily se do vzduchu ...“ a “... za druhé ani vodu z kohoutku ne a ne dostat do kastrolu ...“. Navštívíme restaurace a kavárny, kde měsíční „... malíčkové a malenky seděli u stolů, večeřeli, popíjeli čaj, kávu nebo sodovku se sirupem, mlsali smrzlinu a dorty ...“ a náš Neználek si tu „... objednal polévku, potom porci makarónů se sýrem, pak snědl ještě dvě porce plněného zelí, vypil šálek kávy a navrch si dal jahodovou zmrzlinu. Všechno mu to tuze chutnalo“. No, chtěl bych vidět noc po tom všem. Ovšem když se dostal do basy, orgie skončily. Tam jen uprostřed místnosti „... stála litinová kamna ... kolem kamen sedělo několik človíčků a pekli si ve žhavém popelu brambory“. Nic moc, co? Takhle kdyby to aspoň bylo na poli po sklizni, ale v base! Lepší je zajít do pekařství na str. 122. „... všude samé koláče a housky a koblihy a bochánky a sypánky (copak to asi je, ví někdo?) a buchtičky a všecko to voní, no prostě k zbláznění“.

A byť by byl pekař sebelepší, to vše by se neprodalo bez pořádné reklamy. Neboť už tenkrát (rok 1965) „... měsíční človíček ani za nic nebude jíst cukrovinky, perníčky, chléb, salám nebo zmrzlinu od firmy, která nemá v novinách spoustu reklam ...“ To ti bohatší. Chudí, když se ubytují v levném lidovém hotelu Zapadák, navlas stejném jako kriminál, si opět pečou v kamnech brambory, vaří „... v plechovkách od konzerv chlebovou polívku ...“ nebo si opékají „... dlouhé neforemné placky připlesknuté na rozpálených rourách od kamen“. Ale abychom knihu neopouštěli tak pochmurně, navštívíme i Jídelní čerpací stanici, kde „... stačilo zastavit u vchodu, zahoukat a z restaurace vyběhl číšník a naservíroval jídlo přímo do vozu“, prohlédneme si Scouperfieldovy makaronové závody a zjistíme jak je snadné zbohatnout na výrobě a prodeji soli v místech, kde její dobrodiní zatím nepoznali.

A to je vlastně vše. Řeknu vám, když jsem tak těmi třemi knihami listoval, docela se mi zastesklo po čase, kdy jsem tak rád cucal bonbóny, lízal zmrzlinu, polykal kaši a v puse si nechal rozpustit čokoládu. A chtěl být kosmonautem.

Krásný týden vám přeje Kolíček

P.S.: ilustrace Jaromíra Zápala jsou převzaty z knihy Neználkovy příhody

středa 19. listopadu 2008

Chutná pozvánka 3


Gastro tour de Brno restaurants
pokračuje, tentokrát v restaurantu Brabander:


A dnes ještě jedna pozvánka, i když na poslední chvíli. V prodejně Gurmán na náměstí Svobody můžete zítra, tj. 20. listopadu, přijít ochutnat
nové Beaujolais. Ochutnávka potrvá celý den a nabízené vzorky budou samozřejmě v prodeji.


úterý 18. listopadu 2008

Putování mezi sklepy


To jsou ale změny ... Ještě 9. listopadu jsem se tu rozplýval nad krásným podzimním počasím (jak se dá po kraji procházet dokonce jen v tričku atd.) a neuběhlo ani čtrnáct dní a venku je kosa, až má jeden chuť vytáhnout ze skříně péřovku. Došlo mi to ráno, cestou do práce - přes okno to díky svítícímu sluníčku nevypadalo zase tak hrozně a tak jsem si vyšel v lehké podzimní bundě a děrovaných botách. Jenže než jsem došel na autobus, klepal jsem se jak ten ratlík z patra nad námi. Tráva v parku už rozhodně nelákala ke spasení a nesezobané černé bobule na větvích keřů se třpytily tenkou vrstvou jinovatky - snad si je tam ptáci nechávají k pozdnímu sběru. To v sobotu ... to byla jiná!


V sobotu 15. listopadu jsme se vydali do Velkých Pavlovic na akci Otevřené vinné sklepy, letos poslední - svatomartinské. A že to byla paráda! Vše začalo před rozjasněnou jedenáctou hodinou dopolední, takže od pusy už se nikomu nekouřilo, zato z talířů za pár kaček nabízené zabíjačkové polévky pořádně.



Pořadatelé to měly vymyšleno dobře: na ochutnávku vín nemá člověk chodit s prázdným žaludkem a co si budeme povídat, fazolovou pomazánkou bych si na ten zápřah bříško pořádně nevystlal. Za to "prdelačkou", jakož i ovarem, jitrničkou, tlačenkou a jinými čerstvými dobrotami nabízenými "na startu" rozhodně ano. A tak se mohlo po úvodní přípravě a zakoupení ochutnávkové skleničky a "vinného pasu" za tři stovky vyrazit na trať a s mapou sklepů v ruce se přidat k občas bloudícím skupinkám (je to s podivem, ale i v tak malé obci se dá s úspěchem "zakufrovat").



Čekalo nás 14 otevřených sklepů s nabídkou nejen svatomartinských vín, bylo tedy z čeho vybírat. Téměř v každém ze sklepů přívětiví majitelé zdarma nabízeli i něco k zakousnutí (tu chleba s voňavým sádlem, tam křupavé škvarky, jinde několik druhů pomazánek ...), takže i ti, kteří úvodní nabídkou pohrdli, mohli během obchůzky chrámů svatého Urbana vše napravit.


No nebudu vám dál popisovat jak jsem si užívali, co vše ochutnali a jaké dobroty si domů odvezli. Raději nabídnu pro ilustraci pár fotek, aby všichni, kteří tentokrát na žádnou podobnou akci nevyrazili (a že bylo příležitostí!) viděli o co přišli a příště se také přidali. Rozhodně budou vítáni. A pokud pak vydrží až do večera (my bohužel odpoledne spěchali do Brna), mohou v místní vinárně za zvuku cimbálky ochutnat i svatomartinskou husičku.



No neříkal jsem, že v tu sobotu bylo rozhodně příjemněji než teď? :o)
Krásné, i když mrazivé, dny vám přeje Kolíček

čtvrtek 13. listopadu 2008

Ryby a rybičky


Úplnou náhodou jsem asi před měsícem zahlédl ceduli z nápisem PRODEJ ŽIVÝCH RYB. Bylo to u silnice, v malé obci Hradčany nedaleko Brna a já donutil spěchající rodiče zastavit a vydal jsem se na výzvědy. Čekal jsem nějaký pidi obchůdek s kapří nabídkou, ale na místě jsem zůstal stát s pusou dokořán. V řadové zástavbě se nachází rybníček, kde ony skutečně čerstvé ryby vesele plavou nic netušíc o svém osudu.




Měl jsem tehdy málo času, tak jsem koupil dva kapříky, prohodil pár slov s mladíkem (synem majitele) u váhy a dozvěděl se, že táta vždy toužil bydlet v domě u stojaté vody a zvolil opačnou variantu než většina podobně smýšlejících - než by stavěl dům na břehu rybníka, raději si rybník vykopal u domu. Ale protože jsem spěchal za nervózními rodiči do auta, musel jsem náš rozhovor v půlce utnout. Ovšem nedalo mi to a vypravil jsem se do Hradčan ještě jednou, pěkně v klidu po vlastní vlakové ose.


Tentokrát jsem měl štěstí přímo na sympatické majitele. Zatímco mi pan Večeřa kuchal pstruhy (mimochodem dva se zrovna pečou na bílém víně se žampiony a šalotkou) od jeho ženy jsem se mezitím dozvěděl, že už tu takhle rybníkaří 16 let, že je zrovna prima sezóna a tak mají v nabídce kromě kaprů, pstruhů, línů a amurů navíc i candáty a sumce, které jinak přes rok nevedou. Kolem nás pobíhala ostražitá fenka (kdybyste mě zabili, tak si na jméno nevzpomenu) a já si v tom podzimním sychravu připadal jako na výlovu třeboňského rybníka :o)



A kudy vede cestička pro kapříčka? Směrem od Brna zabočíte v Hradčanech u hospůdky "Malá, ale naša" do leva, přejedete mostek a potom mírně doprava, rovně před vámi je ulice Luční a hned na začátku vás vítají otevřená vrata se značením. Nemůžete minout!




Otevřeno
mají od pondělí do pátku od 10:30 do 18 hodin a k tomu v sobotu od 8:30 do 12:30. Před vánocemi je prodejní doba ještě přívětivější - denně od 8:30 do 18:00 včetně sobot a nedělí. Zapoměňte tedy na letošní kapří masakry uprostřed Brna a vydejte se pro něj k hradčanskému rybníku.


A to je vše, pstruzi už mě z trouby mlátí přes nos, jdu na ně :o)
Kolíček

úterý 11. listopadu 2008

Mladé, ale naše!


Mám kamaráda (tímto tě zdravím, Jiříku) a ten žertem tvrdí, že beaujolais nouveau je pro bohaté Francouze, zatímco svatomartinské víno pro chudé Čechy. No, přihlédneme-li k ceně, něco na tom asi bude.

Ale jinak – copak někdo může namítnout něco proti našemu miminku mezi víny? Vždyť se na něj od podzimní sklizně všichni těšíme a je nám jedno, že je to ještě nehotový tvoreček, bezzubé nemluvně, zárodek něčeho, z čeho jednou (dá-li bůh a vinař) vznikne nápoj ušlechtilý, vznešený a hodný opěvování. Zatím ho můžeme oslavovat právě pro jeho mladost, nevinnost, pro naděje, které do něj v autor (ano, vinař je víc autor či stvořitel než pouhý výrobce) vkládá a v něž doufá. A že je to pouhý marketingový tah? Ale kde že.

Copak se v minulosti právě na svátek svatého Martina nescházel majitel vinohradu s vinařem, aby se spolu vyrovnali a douškem mladého vína zapili právě skončenou sezónu? Čím jiným, než mladým, nadějným vínem se má vinař touto dobou pochlubit a dát tak na vědomí, že úsilí, se kterým svěřený či vlastní vinohrad po celý rok opečovával nebylo marné? Dnes už původní smysl tohoto svátku tolik nevnímáme, ale i tak je hezké, že se před lety obnovila tradice oslav nového, svatomartinského vína.


V Brně dnes tato sláva proběhla na náměstí Svobody, narvaném lidmi, a tak mohly projíždějící tramvaje jen zvonit až uši zaléhaly, aby si mezi nimi vyprosily cestu. Přesně v jedenáct hodin byla slavnostně a za velkého potlesku otevřena první láhev letošního mladého vína, šéf Vinařského fondu Jaroslav Machovec a dosluhující hejtman jihomoravského kraje Stanislav Juránek pronesli něco teplých slov, popřáli vínu skvělou budoucnost a dozrání v nápoj lahodný a ducha povznášející. A pak už se davy se zakoupenými skleničkami (bratru za stovku) tlačily u dlouhých bílých pultů pod dvěma obrovskými stany, lepé děvy a statní junáci rozlévali z lahví vína až se z nich kouřilo a šťastní ochutnávači pak v hloučcích či jen tak o samotě postávali a koštovali, občas něco moudrého na adresu právě koštovaného pronesli a hlavně se radovali. Z toho, že je co slavit, proč se sejít, jak strávit krásný podzimně slunný den...

A k tomuto veselí vyhrávala cimbálka a prozpěvoval „moravankový“ Jožka Šmukař, zatímco o dvě patra výše nad brněnským středobodem, v restauraci Piazza, právě servírovali první porce Svatomartinské kulinářské nabídky – restovaná husí jatýrka, pečenou husu a mřížkový jablkový koláč. Ovšem to těm dole bylo pochopitelně jedno, grilované vepřové kýty a tradiční klobásky k zahnání hladu či ukojení chutí stačily.

Procházel jsem kolem v sedm večer - stany už se likvidovaly, pódium bylo odstraněno a plakát nad ním dával už jen vzpomenout na krásný, vínem a radostí naplněný den. Vy, kteří jste se nezúčastnili, i vy, kteří si chcete svátek svatého Martina znovu připomenout a prožít ve větším klidu, bez mačkání a riskování, že vám někdo rozlije vybojovaný poklad, přijměte tímto pozvání velkopavlovických vinařů na Svatomartinské otevřené sklepy 2008 v sobotu 15.11.2008 v 11:00 hod.

Anebo jinam - protože letos tento svátek připadl na všední den, pořádá podobnou akci nadcházející víkend spousta vinařských vesnic či měst - koukněte sem, více o svatomartinském víně se dočtětete tady.

A rada na závěr: japonské přísloví říká, že „kov se pozná v ohni a člověk při víně“ oproti tomu Francouzi tvrdí, že „víno a žena obelstí i ty nejmoudřejší“. Tak si dejte bacha.

Krásný svátek svatého Martina Vám přeje ovíněný Kolíček :o)