Zrcadlo

“A na oběd bude jen rychlá zelená polívka”, zavelel jsem. V odpověď se ozvalo celkem logické “proč?”. Nebývá to u nás totiž zvykem - vždy jíme naopak vydatně a s dlouhými přípravami. “Protože je zdravá, dobrá a hlavně musím zhubnout”. A znovu se ozvalo “proč?”. “Copak mě nevidíš?”, zaúpěl jsem, “za chvíli budu vypadat jako svůj otec!”. “Prosímtě, metrák ještě nevážíš”, byla pomalu nahlodávána má odhodlanost učinit pro sebe konečně něco zdravého. “Zatím, a doufám že taky nebudu. Jestli chceš jíst něco jinýho, tak si to musíš uvařit, mně stačí ta polívka”, ukončil jsem debatu.

Celé to začalo docela nevinně. Stejně jako ve většině domácností, i u nás doma máme v koupelně zrcadlo. Je velké, umístěné nad umyvadlem a osvětlené z hora. A je křivé. Ne celé, jen přibližně v místě hrudníku až ramen - to podle výšky jedince, jež se v něm pozoruje - člověka rozšiřuje. Není to sice úplně ideální, ale zvykli jsme si. Koupili jsme ho kdysi jako součást vybavení bytu a bývalý majitel ho přilepil (nebo snad přibetonoval) mezi kachličky tak šikovně, že jeho výměna by byla možná snad jen omlácením obkladu z půlky zdi. Jak říkám - zvykli jsem si. Dokonce si ho jedna naše kamarádka oblíbila právě pro jeho schopnost rozšiřovat v oblasti hrudníku - zásadně se k němu staví bokem. Zdánlivě tedy žádný problém. Jenže…

Přímo proti zrcadlu stojí na mírném soklíku naše vana a tak se člověk při vylézání z koupele může pozorovat v celé parádě. Naštěstí miluji lázeň horkou tak až se z ní kouří a zrcadlo je tím pádem většinou orosené. I kdybych se chtěl zahlédnout, stejně by se mi to nepodařilo. Ale s vedry, která nedávno v plné síle udeřila, jsem pomalu měnil horkou lázeň za vlažnou, pak ještě chladnější a pak ještě… až se naše milé zrcadlo přestalo rosit a já se najednou zahlédl doslova v celé své nahotě a z profilu. A to rozšiřování, které mě dříve nechávalo chladným, mě vyděsilo. Díky vyvýšené vaně se rozšiřující část přesunula z oblasti hrudníku (kde by mi to i vyhovovalo - je spíše rachitických proporcí) v oblast břicha! Je starým pravidlem, že chceme-li na něco důrazně upozornit, nebývá špatné mírně přehánět. Zrcadlo cíleně přehánělo! Vzalo na sebe roli přítele, který vám nemilosrdně sdělí nepříjemnou skutečnost. Byl jsem donucen podívat se pravdě do očí. Ano, mám pupek. Ne, že bych si té anomálie během roku ještě nevšiml, ale stále jsem žil v domnění, že to co mi visívá přes pásek je přebytečná kůže, něco jako má šarpej. Není! Jsou to normální špeky.

Zbytečně jsem byl drahou polovinou přesvědčován, že to není tak hrozné, že je možné na ten úkaz pohlížet jako na madla lásky a že mě miluje takového jaký jsem. Mé sebevědomí dostalo přímý zásah a tak jsem začal bilancovat. Ještě před rokem bylo přitom vše celkem v pohodě, váha v normě a figura, až na přírodou nadělená úzká ramínka, docela snesitelná. Jenže to jsem tenkrát chodil dvakrát týdně plavat, jednou týdně na step aerobic (nesmějte se, chlapů nás tam postupně přibývalo a ten, kdo toto skotačení pod vedením schopného cvičitele někdy zažil uzná, že poctivě prováděné rozhodně není pro křehké květinky – jako byste při něm vybíhali schody věžáku) a občas si i zaběhal. A pak … pak mě práce zavalila natolik, že jsem toto všechno pomalu, ale jistě odkládal na neurčito a místo do tělocvičny vedli mé kroky přímo ke špajzu. A bylo mi přitom tak dobře, že jsem nabyl přesvědčení, že člověk nemá umírat zpocený zbytečnou námahou a že mi vlastně nic nechybí. Měl jsem pravdu. Než by mi něco chybělo, pomalu a nenápadně mi začalo cosi přebývat.

Až přišlo to nečekané setkání s nezamlženým křivým zrcadlem. Zrádce! Tolik jsem se ho naumývali, s láskou čistili a ono se mi takhle odmění! Odteď už nebudu s takovým zalíbením brousit kolem řeznictví s uzenými žebry, s dychtivostí nasávat vůni grilovaného kolene na naší oblíbené hospodské zahrádce a s radostí vyrážet s kameninovým džbánkem pro pivo k nedělnímu obědu. Budu mít stále pocit, že mě pozoruje to nablýskané zrcadlo a čeká na vhodnou chvíli, aby mi připomnělo všechny mé krásné prohřešky. Aspoň do té chvíle, než si opět napustím vanu horkou vodou, zavřu dveře a silou páry ho umlčím.

Do té doby mi ovšem nezbývá než se sebou začít něco dělat. Pro začátek v oblasti jídla. Před týdnem jakási sympatická redaktorka v rozhlase uveřejnila recept na špenátovo-brokolicovou polévku. Prý je výborná a nízkokalorická a tedy v hodné při hubnutí. Navařil jsem tu zelenou nádheru a dal jsem jí zapravdu – alespoň co se chutě týče. A hubnoucí efekt? Ten se snad časem dostaví.

Chcete-li si ji také připravit, zde je rozhlasový recept: nakrájejte nadrobno jednu cibuli a nechte ji zesklovatět na oleji. Přidejte na tenké hranolky pokrájenou půlku menšího celeru, dvě nakostičkované brambory a tři nahrubo nasekané stroužky česneku. Chvíli vše restujte a poté zalijte vodou. Přidejte 400g špenátu – je možné použít mražený, ale já jsem neodolal a raději pilně rozsekal na malinké kousíčky čerstvý. Když jsou brambory poloměkké, přidejte na růžičky rozebranou brokolici – asi tak 250g. Vařte do změknutí zeleniny, osolte a opepřete.

Hotová polévka se má na talíři zdobit nasucho opečenou houskou. A teď máte dvě možnosti: buď budete polévku jíst tak jak jste ji uvařili a nebo ji rozmixujete (bez housky samozřejmě). Zkusili jsem obě varianty (jak je z fotografií patrno) a více se kloníme k mixované krémové verzi. Nemusíte přitom zbavit celistvosti veškerou zeleninu, já jsem nechal něco málo brokolicových růžiček na ozdobu. Redaktorka ještě doporučovala dochutit polévku lžící jogurtu. No, nic proti jogurtu, ale nechceme-li to s tou nízkokaloričností přehánět, rozhodně je lepší zakysaná smetana.

Dojedl jsem svoji porci, odložil lžíci a rozhodl se, že od září, až opět otevřou moji dříve oblíbenou tělocvičnu a plavecký stadion za Lužánkami, začnu znovu sportovat. A to by v tom byl čert, abych ten pupek neshodil. Tak jako Florentyna – schválně si přečtěte, jak ona vyhrála svůj zápas s velkým zadkem.

Váš – zatím pupkatý – Kolíček.