Dědy, máš naslouchátko?

Byla neděle, 6. července 2008, den první - posvatební. Nechtělo se nám zůstávat doma a oddávat se nostalgii vzpomínek na náš včerejší Velký Den, svatební dary už taky byly rozbaleny a tak jsme se rozhodli raději vyrazit za Kulturou (ač se to možná nebude zdát, to velké K je zde zcela na místě). Volba padla na divadelní představení muzikálu Noc na Karlštejně. A ani jsme nemuseli tratit dalekou cestu na hrad Karla IV., celá taškařice se odehrávala v obci nedaleko Brna - na Hlíně. Ne, nemýlíte se, neříká se tu totiž v Hlíně, ale na Hlíně.

Malá vesnička Hlína se nachází nedaleko Ivančic, na vrcholové části Hlínské vrchoviny a kromě toho, že si místní občané ve spolupráci s Klubem českých turistů v loňském roce dostavěli krásnou dřevěnou “Rozhlednu Vladimíra Menšíka na Hlíně” (tak zní celý její oficiální název), mají tu ještě jednu zvláštnost - lesní divadlo. A právě zde místní divadelní spolek od jara nacvičoval (a minulou neděli v premiéře odehrál) známou divadelní hru s hudbou Karla Svobody na motivy stejnojmenné knihy Jaroslava Vrchlického.

Rozhodnete-li se toto půvabné místo někdy navštívit, mám pro vás malou radu: cestou autem ve směru od Brna při projíždění obcí Neslovice přijedete ke křižovatce, na níž by z dopravního značení logicky vyplývalo pokračovat v jízdě přímým směrem. Nevěřte tomu a zahněte doleva (nevím, zda je to zlým úmyslem dopraváků nebo jen nešťastnou náhodou při umístění cedule, ale byli jsme v autě tři a všichni jsme zaveleli zároveň “rovně”- už po několika stech metrech bylo jasné že jedeme špatně). Po pár kilometrech přijedete k obci Hlína. Vpravo před ní stojí zmíněná rozhledna, radím vám zaparkovat u ní. Jednak vás to donutí vystoupat až na její vrcholek a rozhlédnout se po kraji (což je samo o sobě příjemné a zdraví prospěšné) a pak - je možné se zde občerstvit.

Navíc nemusíte zajíždět autem až k divadlu samotnému, což jsme zvlášť ocenili - aut tu bylo pomalu víc než stromů a procházka polní cestou lemovanou lány zrajícího obilí je rozhodně příjemnější než popojíždění v koloně. Po asi tři sta metrech přijdete na kraj lesa, zahnete doprava na lesní cestu a vzápětí se před vámi otevře prostor velký jako dlaň, zaplněný z jedné z poloviny dřevěnými lavičkami (v době naší návštěvy umně potaženými nekonečným igelitovým pásem od vaječných těstovin - zřejmě upomínka na nedalekou rosickou továrnu), naproti pak ochotnickými kulisami postavenými a namalovanými zdejšími nadšenci pro potřeby té které inscenace. Každoročně zkoušejí jednu, letos zvolili divadelní verzi filmového muzikálu.

Vystojíte si frontu na lístek u improvizované pokladny (improvizace tu vůbec hraje důležitou roli) a máte-li štěstí a přišli jste včas, rychle se posaďte na některé z mála volných míst. K ukrácení chvíle do začátku představení si můžete u místního výčepu zakoupit občerstvení - pivo, limo, kávu do kelímku, cukrovinky či douzovanou cigáru (ta byla vůbec nejlepší - krásně nezdravě připálená a úžasně voňavá) na stylovém papírovém tácku. Kousnete poprvé a ozve se první zvonění - ano, opravdu tu mají trojí vyzvánění jako v opravdovém divadle. Pokud vám při tom spadne fototaška, pet láhev a program, můžete se spolehnout, že vám soused vypomůže se sbíráním věcí dřív než se vám zakutálí do prvních řad. Následuje druhé zvonění, při třetím se stařenka za vámi zeptá svého dlouholetého partnera (tipoval jsem je tak na zlatou svatbu) “dědý, máš naslóchátko?” a představení může začít.

Vlastně je to celé skoro stejné jako ve filmu - výstup střídá výstup, scéna scénu, replika repliku, za každou odzpívanou písní následuje burácející potlesk. Jen si musíte zvyknout, že Alenka, neteř purkrabího, je o generaci starší než její filmová představitelka, císařovnu Elišku Pomořanskou představuje její skutečná dcera a císař římský a král český Karel IV. by mohl být skoro jejím otcem. Kůň je zde figurou dvojjedinou ( jak jinak na amatérském divadle pořídit poslušného koně než navléct dva chlapy do fešného mundůru a zapřáhnout je za sebe - navíc musejí být natolik silní aby unesli i neštíhlého krále!). Zato všichni hrají a zpívají (až na koně) s takovým nasazením, jakoby je to živilo. A možná i víc, vždyť dobrovolně ve svém volnu nacvičovat takový kus jen tak pro pobavení své a svých blízkých bez nároků na plat - to už je skoro oběť.

muži nejlíp sluší sólo v bitvě jako u plotny ...

prozraď mi můj pane šlechetný, kudy vedou dveře záletný ...

révo, révo tekutá, zabarvená do žluta ...

budu pít, hrát vrchcáby a šermovat ...

hoja hoj, hoja hoj, holky vokatý ...

tvoje milost je zde na Karlštejně ...

konečně opět volně dýši ...

na co se to obléká ctihodný otče ...

ač den mám jindy poklidný, dnes nevím kudy kam ...

A že vám občas vypadne text, že zpívaná nota spadne pod pult, že vynechává mikroport a musíte si vypomoci podaným mikrofonem, že nefungují baterie … to přece vůbec nevadí. Dokonce mám pocit, že to k takovému představení vlastně patří. Dle mého úsudku se v těch chvílích pozná skutečná profesionalita - herec problém vyřeší s takovou grácií, že to divákovi nejen nevadí, ale dokonce tu hru přijme a je za ni i rád. A to se hlínským bezezbytku povedlo. I na rekvizitách bylo poznat s jakou radostí se do díla pustili - poháry byly sice obaleny alobalem a meče samozřejmě dřevěné, ale koláčky a pečené kuřátko na hodovním stole nebyly kašírované, nýbrž skutečné a připravené tak, aby se chuť do jídla nemusela příliš předstírat.

Pokud bych měl říct, kdo na mě zapůsobil nejvíc, pak určitě paní Milana Pulgretová coby blondýnka Alena, která na hradě přenocuje aby dostala svolení ke sňatku s Čeňkem z Wartenberka - její “Hoja hoj, hoja hoj…!” bylo neodolatelné. A pak Josef Sliacky, divadelní Petr - král cyperský a zároveň režisér celého představení. Pokud filmový představitel stejné role Waldemar Matuška ještě neslyšel jeho “Do věží”, měl by tak učinit. Já sám před ním smekám. Ale úplně nejvíc mě dostal přízvuk protagonistů: slyšet “dnáá a óóbytěéé ,v šéédym hábitěéé, přííšly náá mě včééra” zpívané s otevřeným brněnským “e” je nad všechny zážitky.

Chcete také ochutnat? Přijeďte na reprízu představení 3. srpna 2008. A nebo na chystané noční zářijové představení - to však zatím není jisté, proto raději sledujte aktuální informace na webových stránkách obce Hlína.

Nádherné odpoledne končilo a my jsme se vraceli do Brna malou oklikou přes Stříbský mlýn. Je zde umístěna malá prodejní galerie a také - kavárna/hospůdka (někdy se o ní rozepíšu blíž). Zrovna jsme si objednali poslední dnešní pivo, když k nám na dvorek s hospodskými stoly přišla rozveselená společnost oslavit ohromné vítězství - jejich králík Víťa získal zvláštní cenu poroty na blízké chovatelské soutěži! Tak vida, někdo pro své obveselení hraje divadlo a jiný pro stejnou potěchu chová výstavního králíka :o)

Váš pan Kolíček

P.S.: další foto najdete na rajčeti :o)