Dovolená aneb České Budějovice a okolí očima Brňáka
Konečně! Nemůžu tomu uvěřit, ale dočkal jsem se. Objektivně přiznávám, že to se mnou poslední dny už nebylo k vydržení. V práci a občas i doma. Chvílemi jsem měl chuť se vším praštit a spolu s vievegovým řidičem Karlem zařvat: “mně tu nikdo na hlavu srát nebude! Svlíkat! A všichni!” Prostě klasický předdovolenkový stres kombinovaný s návalem práce umě nahrnuté na dny poslední. A najednou je tu čas odjezdu, se všemi těmi zmatky kolem dobalování posledních zaručeně nezbytných věcí (z nichž dvě třetiny nevybalené stejně povezeme zpět), zalívání (a pro jistotu přelívání) kytek na oknech, chystání jídla do vlaku, odpojování nejrůznějších elektrických nesmyslů (protože co kdyby…), odcházení a návratů to bytu (fakt je ta žehlička vytažená ze zásuvky?), předčasného odchodu na tramvaj (která stejně přijede pozdě) a samozřejmě postupného zjišťování, co všechno jsme zapomněli. Jsem toho názoru, že když mám v kapse doklady a peníze, tak už toho vlastně moc nepotřebuji - zkuste s tím doma však obstát.
Ale teď už je mi to všechno jedno, sedíme ve vlaku a už dvacet minut čekáme na jeho opožděný odjezd. Skupinky vodáků a kolistů ve srandovních stejnokrojích (jednobarevná trička s klubovými hesly) nastoupily, na peróně dobíhají poslední zoufalci (zajímalo by mě, jak by vlak stihli kdyby odjel skutečně podle jízdního řádu) a vmačkávají se do davu ve druhé třídě. A my si užíváme pohodlí první třídy, sami v kupéčku, neb nikdo jiný neměl chuť si za cestu do Českých Budějovic připlatit. Odepisujeme kamarádům na veselé esemesky s přáními krásné dovolené a těšíme se - na cestu vlakem půvabnou krajinou (oproti jízdě po silnici mívám dojem, jako bych z okna vlaku koukal do zákulisí nevšedního divadla), na jižní Čechy (znám jen z rychlých pracovních průjezdů), na setkání s novými lidmi…
Zkrátka na dovolenou, odpočinek, zajímavé zážitky - jako třeba hned ve vlaku. Popíjíme speciálně na cestu vychlazené vínko, ujídáme z ráno nasmažených kuřecích kousků (den předem je naložte do směsi jogurtu, česneku a libovolného koření, před smažením vmíchejte čerstvé vejce, lžičku škrobové moučky, řádně promíchejte, jednotlivé kousky obalte v rozdrcených kukuřičných lupíncích a smažte) když tu, na zastávce v Třebíčí, znenadání přistoupí páchnoucí chlapík. Otevře dveře našeho kupé a se slovy “můžu?” se svalí do červeného křesílka a usne. Koukáme na sebe nevěřícně a pobaveně zároveň. Ale ten smrad! Chlápek vydrží sedět tak deset minut a už přichází průvodčí středního věku s rozevlátými fialovými vlasy. Nečekaný spolucestující vyskočí, způsobně se vrátí do chodbičky, k našemu překvapení předloží jízdenku a vrávoravým krokem se ztrácí v přeplněné uličce. Průvodčí nakoukne do našeho kupé, okomentuje situaci slovy “hovado jedno - a vleze zrovna do jedničky” a nabídne nám vonné tyčinky na přeražení zápachu. S díky odmítáme, raději budeme až do Budějovic řádně větrat.
Při příjezdu na budějovické nádraží zažíváme malé deja vu - pohledem z vlaku vypadá jako zmenšená kopie toho brněnského, včetně předsunutého kovového mostu a sloupků na nástupištích (architektura konce předminulého století byla jasně daná, jedno, stavíte-li nádraží nebo divadlo, v různých městech se zvenčí vše podobá jako vejce vejci). Hodláme zakoupit jízdenky na místní městskou dopravu, dle piktogramů by je měli prodávat v ČD centru. Neprodávají. Toalety jsou umístěny za Piercing shopem - napadají mě zajímavé souvislosti, ale raději si je nechám pro sebe (co kdyby to četly děti). S úlevou zjišťuji, že záchody tu mají stejně špinavé jako v Brně (nejsme tedy pozadu), jen ručníky na ruce jsou nahrazeny velkou osuškou přivázanou za rohy k horní části žebříkového topení. Zajímavé, stále se máme co učit.
Místní městská doprava nás okouzluje. Autobusy i trolejbusy jsou většinou nízkopodlažní (jaká to úleva nastupovat do nich s tolika zavazadly, zvlášť po zkušenosti s vlakem) a tak hustě polepené síťovanými reklamami, že do nich není téměř vidět, za to skvěle chrání cestující před dotěrným sluníčkem. Ubytováváme se v příjemném apartmánu na kraji Budějovic posazeném v pečlivě udržované zahradě. Majitelé pochopili, že hosté nebudou nadšeni koukáním do záhonů petržele a brambor a místo nich zde vytvořili zákoutí zajímavě kombinované zeleně. Pečlivě, po vzoru francouzských parků střižené jehličnany jsou střídány s běžným českým předzahrádkovým rostlinstvem a stromečky, jejichž předobraz můžeme najít v japonských zahradách. To vše doplněno kamennými žlaby a koly z ručních mlýnů. Občas se o něco opírá kolo ze starého žebřiňáku a tváří se při tom, že ho tu opřel dědeček majitelky při odchodu do války a ono tu na něj stále čeká. Celkový dojem je přesto příjemný a mile uklidňující.
Blíží se čas večeře a my vyrážíme na první obhlídku zdejších hospod. K našemu zklamání se nám do cesty staví samé herny a restaurace typu “pivo a guláš na stojáka”, ale to je naše chyba - zanedbali jsme dostatečnou přípravu. Po půlhodinovém hledání nacházíme příjemně vypadající řeckou restauraci Akropolis. Dle úvodu v jídelním lístku zde vaří manželé s třicetiletou praxí v oboru a jídla jsou připravována pouze z čerstvých surovin přímo dovážených z Řecka. Nemáme chuť na masitá jídla, objednáváme tedy MAKARONIA ME THALASIA (těstoviny s mořskými plody) a RISOTO ME THALASIA (rizoto s plody moře). No nevím. Možná, že firma Novaco má nějakou řeckou pobočku, ale mořské potvůrky působily spíš rozmrazeným dojmem, byly absolutně bez chutě a rozpadlých surimi tyčinek bylo v obou porcích více, než bychom čekali. Obě jídla byla zalita kečupovou omáčkou přerážející ostatní chutě, a zasypána množstvím strouhaného sýra typu eidam (že by řecká variace). Pravdou je, že jsme se při několikerých návštěvách řeckých ostrovů s těmito úpravami zatím nesetkali.
Také v tradičním předkrmu tzatziky bylo česneku a pepře víc než okurky a jogurtu, takže naše chuťové pohárky byly pro ten večer zcela odrovnány. Možná i proto jsme byly hlavním chodem tak zklamáni, avšak hosté u ostatních stolů (svorně pojídající kusy různě upravených mas) vypadali naopak spokojeně. Možná že v našem případě neměli vařící manželé zrovna šťastnou chvilku. Prostředí však bylo velice příjemné a dámská obsluha pozorná a milá, vyzkoušíme tedy tento podnik ještě jednou. Den skončil a my se vraceli do svého přechodného domova sice ne příliš dobře nakrmeni, ale příjemně naladěni. Pro začátek na nás Budějovice zapůsobily docela příjemně a my se těšíme na jejich podrobnější průzkum. Ale to si ještě počkáme - zítra nás čeká výlet na jarmark do nedalekých Holašovic.
Konečně! Nemůžu tomu uvěřit, ale dočkal jsem se. Objektivně přiznávám, že to se mnou poslední dny už nebylo k vydržení. V práci a občas i doma. Chvílemi jsem měl chuť se vším praštit a spolu s vievegovým řidičem Karlem zařvat: “mně tu nikdo na hlavu srát nebude! Svlíkat! A všichni!” Prostě klasický předdovolenkový stres kombinovaný s návalem práce umě nahrnuté na dny poslední. A najednou je tu čas odjezdu, se všemi těmi zmatky kolem dobalování posledních zaručeně nezbytných věcí (z nichž dvě třetiny nevybalené stejně povezeme zpět), zalívání (a pro jistotu přelívání) kytek na oknech, chystání jídla do vlaku, odpojování nejrůznějších elektrických nesmyslů (protože co kdyby…), odcházení a návratů to bytu (fakt je ta žehlička vytažená ze zásuvky?), předčasného odchodu na tramvaj (která stejně přijede pozdě) a samozřejmě postupného zjišťování, co všechno jsme zapomněli. Jsem toho názoru, že když mám v kapse doklady a peníze, tak už toho vlastně moc nepotřebuji - zkuste s tím doma však obstát.
Ale teď už je mi to všechno jedno, sedíme ve vlaku a už dvacet minut čekáme na jeho opožděný odjezd. Skupinky vodáků a kolistů ve srandovních stejnokrojích (jednobarevná trička s klubovými hesly) nastoupily, na peróně dobíhají poslední zoufalci (zajímalo by mě, jak by vlak stihli kdyby odjel skutečně podle jízdního řádu) a vmačkávají se do davu ve druhé třídě. A my si užíváme pohodlí první třídy, sami v kupéčku, neb nikdo jiný neměl chuť si za cestu do Českých Budějovic připlatit. Odepisujeme kamarádům na veselé esemesky s přáními krásné dovolené a těšíme se - na cestu vlakem půvabnou krajinou (oproti jízdě po silnici mívám dojem, jako bych z okna vlaku koukal do zákulisí nevšedního divadla), na jižní Čechy (znám jen z rychlých pracovních průjezdů), na setkání s novými lidmi…
Zkrátka na dovolenou, odpočinek, zajímavé zážitky - jako třeba hned ve vlaku. Popíjíme speciálně na cestu vychlazené vínko, ujídáme z ráno nasmažených kuřecích kousků (den předem je naložte do směsi jogurtu, česneku a libovolného koření, před smažením vmíchejte čerstvé vejce, lžičku škrobové moučky, řádně promíchejte, jednotlivé kousky obalte v rozdrcených kukuřičných lupíncích a smažte) když tu, na zastávce v Třebíčí, znenadání přistoupí páchnoucí chlapík. Otevře dveře našeho kupé a se slovy “můžu?” se svalí do červeného křesílka a usne. Koukáme na sebe nevěřícně a pobaveně zároveň. Ale ten smrad! Chlápek vydrží sedět tak deset minut a už přichází průvodčí středního věku s rozevlátými fialovými vlasy. Nečekaný spolucestující vyskočí, způsobně se vrátí do chodbičky, k našemu překvapení předloží jízdenku a vrávoravým krokem se ztrácí v přeplněné uličce. Průvodčí nakoukne do našeho kupé, okomentuje situaci slovy “hovado jedno - a vleze zrovna do jedničky” a nabídne nám vonné tyčinky na přeražení zápachu. S díky odmítáme, raději budeme až do Budějovic řádně větrat.
Při příjezdu na budějovické nádraží zažíváme malé deja vu - pohledem z vlaku vypadá jako zmenšená kopie toho brněnského, včetně předsunutého kovového mostu a sloupků na nástupištích (architektura konce předminulého století byla jasně daná, jedno, stavíte-li nádraží nebo divadlo, v různých městech se zvenčí vše podobá jako vejce vejci). Hodláme zakoupit jízdenky na místní městskou dopravu, dle piktogramů by je měli prodávat v ČD centru. Neprodávají. Toalety jsou umístěny za Piercing shopem - napadají mě zajímavé souvislosti, ale raději si je nechám pro sebe (co kdyby to četly děti). S úlevou zjišťuji, že záchody tu mají stejně špinavé jako v Brně (nejsme tedy pozadu), jen ručníky na ruce jsou nahrazeny velkou osuškou přivázanou za rohy k horní části žebříkového topení. Zajímavé, stále se máme co učit.
Místní městská doprava nás okouzluje. Autobusy i trolejbusy jsou většinou nízkopodlažní (jaká to úleva nastupovat do nich s tolika zavazadly, zvlášť po zkušenosti s vlakem) a tak hustě polepené síťovanými reklamami, že do nich není téměř vidět, za to skvěle chrání cestující před dotěrným sluníčkem. Ubytováváme se v příjemném apartmánu na kraji Budějovic posazeném v pečlivě udržované zahradě. Majitelé pochopili, že hosté nebudou nadšeni koukáním do záhonů petržele a brambor a místo nich zde vytvořili zákoutí zajímavě kombinované zeleně. Pečlivě, po vzoru francouzských parků střižené jehličnany jsou střídány s běžným českým předzahrádkovým rostlinstvem a stromečky, jejichž předobraz můžeme najít v japonských zahradách. To vše doplněno kamennými žlaby a koly z ručních mlýnů. Občas se o něco opírá kolo ze starého žebřiňáku a tváří se při tom, že ho tu opřel dědeček majitelky při odchodu do války a ono tu na něj stále čeká. Celkový dojem je přesto příjemný a mile uklidňující. 
Blíží se čas večeře a my vyrážíme na první obhlídku zdejších hospod. K našemu zklamání se nám do cesty staví samé herny a restaurace typu “pivo a guláš na stojáka”, ale to je naše chyba - zanedbali jsme dostatečnou přípravu. Po půlhodinovém hledání nacházíme příjemně vypadající řeckou restauraci Akropolis. Dle úvodu v jídelním lístku zde vaří manželé s třicetiletou praxí v oboru a jídla jsou připravována pouze z čerstvých surovin přímo dovážených z Řecka. Nemáme chuť na masitá jídla, objednáváme tedy MAKARONIA ME THALASIA (těstoviny s mořskými plody) a RISOTO ME THALASIA (rizoto s plody moře). No nevím. Možná, že firma Novaco má nějakou řeckou pobočku, ale mořské potvůrky působily spíš rozmrazeným dojmem, byly absolutně bez chutě a rozpadlých surimi tyčinek bylo v obou porcích více, než bychom čekali. Obě jídla byla zalita kečupovou omáčkou přerážející ostatní chutě, a zasypána množstvím strouhaného sýra typu eidam (že by řecká variace). Pravdou je, že jsme se při několikerých návštěvách řeckých ostrovů s těmito úpravami zatím nesetkali.
Také v tradičním předkrmu tzatziky bylo česneku a pepře víc než okurky a jogurtu, takže naše chuťové pohárky byly pro ten večer zcela odrovnány. Možná i proto jsme byly hlavním chodem tak zklamáni, avšak hosté u ostatních stolů (svorně pojídající kusy různě upravených mas) vypadali naopak spokojeně. Možná že v našem případě neměli vařící manželé zrovna šťastnou chvilku. Prostředí však bylo velice příjemné a dámská obsluha pozorná a milá, vyzkoušíme tedy tento podnik ještě jednou. Den skončil a my se vraceli do svého přechodného domova sice ne příliš dobře nakrmeni, ale příjemně naladěni. Pro začátek na nás Budějovice zapůsobily docela příjemně a my se těšíme na jejich podrobnější průzkum. Ale to si ještě počkáme - zítra nás čeká výlet na jarmark do nedalekých Holašovic.Zdraví Kolíček
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat