Dnešní probuzení nepatří k nejpříjemnějším, rozhodně ho neřadím mezi “the best” okamžiky tohoto léta. Vstávaní s knedlíkem v krku, ucpaným nosem a bolestí v kloubech v den, kdy máte naplánovaný výlet do “perly jižních Čech”. Včerejší nápad navštívit nejchladnější prostory zámku Hluboká v kombinaci s narychlo vypitým ledovým pivem v parném dni, nahlížený dnešní optikou, už nevypadá tak šťastně. No nic, jsem přece chlap, pár Ibalginů to snad spraví. A navíc - tak jsme se na ten Český Krumlov těšili!
Naštěstí je zataženo, ráno téměř ideální k zahájení výletu a tak vyrážíme směr autobusové nádraží. Za chvíli už se mráčky pomalu trhají, teplota vzduchu mírně stoupá a než vyjedeme na střechu nákupního centra se vzorně seřazenými autobusy, je už stejný hic jako včera. No potěš! Cestou do Krumlova tak mírně poklimbávám, ale přesto stačím pozorovat okolní krajinu. Všímám si, že to, co je v okolí Brna jakž takž skryto mezi zalesněnými kopečky, zde, v jihočeské rovině, nabývá obludných rozměrů. Na okraji i malých obcí tu straší malá městečka - ležaté paneláky. Docela jsem si na ně zvykl u velkých měst, ale když už i taková malá obec jako je Dolní Třebonín má svůj satelit, téměř větší než je ona sama, je to smutný pohled. A to nemluvím o architektuře takových obludárií.
Výmluvným příkladem je megalomanský barák skrývaný za zdí na okraji obce Včelná. Pojedete-li někdy kolem, schválně se podívejte - má k sobě přilepený vysoký skleník (snad je to zimní zahrada) v historizujícím stylu s točitým kovovým schodištěm na střechu. Daleko v zahradě za domem se pak klene o samotě stojící kamenný most. Jeho smysl neznám, nebyl jsem přímo u něj, ale typuji, že se tu rozkročil nad umělým potůčkem či jezírkem. Asi aby to měli majitelé objektu o pět metrů blíž na druhý břeh. A nebo jen tak. Ostatně, jak řekl jakýsi architekt, “důležité je, jak se v tom těm lidem bydlí”, tak co. A možná, že za pár desítek let se sem budou turisté jezdit koukat jako my včera na Hlubokou. Tipuji, že na to tohle monstrum aspiruje.
“Kdo nebyl v Českém Krumlově, ten nebyl v jižních Čechách” - tak by mohlo znít motto napsané na značce upozorňující, že jste právě překročili hranice tohoto půvabného místa. A rozhodně by nebylo daleko od pravdu, vždyť málokteré město se může pyšnit takovým půvabem. K vaší smůle vás upozorňuji, že nebudete jediní s tímto názorem a touhou je spatřit. Proto vám radím - nejezděte do Krumlova uprostřed hlavní sezóny. Jinak bude náplní doby vámi zde strávené hlídání partnera, aby se vám v davu neztratil, shánění ho mobilem když se ztratí, hlídání kapes, kabelek či batohů, tlačení se ve frontách na cokoli, v malých krámcích budete koukat jen na to abyste do něčeho nekopli. Také budete mít větší šanci, že najdete volné místo v restauraci či kavárně a hlavně na vás bude mít vrchní čas.
Pokud ale přijedete před hlavní sezonou či po ní, užijete si prohlížením vskutku překrásné architektury, v klidu na hospodských zahrádkách posedíte, popijete a pojíte. Nebudete muset stále někomu uskakovat ze záběru abyste přitom zároveň skočili do záběru někomu jinému (to je vůbec disciplina hodná olympijských borců). A klidným prohlížením obchůdků se suvenýry navíc zjistíte, že nakupovat zde cokoli je naprostá blbost. Nejen z důvodu opravdu přemrštěných cen. Hlavně pro vás význam slova suvenýr, jako upomínkového předmětu majícího vztah k danému místu, ztratí jakýkoli význam.
Těžko lze za něj vydávat dreky prodávané kdekoli jinde v republice i ve světě, dovážené z Číny, Ruska či Německa (a tudíž vyráběné také v Číně). Troufám si tvrdit, že tak vysoká koncentrace nevkusu se jinde v Čechách nenajde. Jak mi sdělila prodavačka z jediného pidiobchůdku s opravdu českou řemeslnou tvorbou co jsem našel (asi proto byl tak malý, prodejem výhradně českých výrobků lze málokdy vydělat na vysoké nájemné) , prý ani v Praze ne. A je to úkaz teprve několika málo let. Začínám litovat, že jsem se nenarodil dřív a nenavštívil toto pohádkové místo v minulosti.
Prodereme se davy a přecházíme přes kamenný most Vltavu směr zámek. Spolu s dalšími turisty chvíli pozorujeme, zda se vodákům podaří proplout šlajsnou u mostu. Podařilo. Vltava samotná teď vůbec připomíná dálnici D1 v pátek odpoledne. Množství kánoí a raftů je v tyto dny opravdu vysoké, jen oproti řidičům jsou daleko způsobnější, vzorně se řadí do fronty u jezu a nepřekážejí si. Nejspíš jim dochází, že se můžou vzájemně potřebovat. Po chvíli zevlování stoupáme s davem na zámek, řadíme se u pokladny do velké fronty na lístek a po několika minutách to vzdáváme. Posunout se po kompletním prostudování všech velkých informačních tabulí jen o dva lidi, to tu prohlídku rádi oželíme. Rozhodně nehodláme v Krumlově nocovat. Schvarzenberských postelí, lustrů, obrazů, křesel a talířů na zdech jsme si včera užili ažaž. Také myšlenku na výstup v tlačenici s ruskými turisty na zámeckou věž opustíme, sledovat město “z perspektivy pticavo paljota” můžeme i ze zámeckého mostu.
Raději se vydáváme do zámeckých zahrad, zhlédnout tu jedněmi proklínanou a druhými velebenou zámeckou divadelní točnu. Cesta zahradami je nádherná, vzrostlé stromy vybízejí k setrvání v chladivém stínu. Nejpůvabnější jsou ovšem hlavy japonských turistů v bílých čepičkách plující všude kolem nad pečlivě zastřiženými vrcholky okrasných keřů. To přímo svádí k fotografování. Přicházíme k divadelní točně a musíme uznat, že vůbec není tak obludná jak se památkáři domnívají. Navíc je umístěna hluboko v zahradě a od zámku samotného ji oddělují aleje vzrostlých stromů, takže ani výhled nijak nenarušuje. Každá doba se na vzhledu okolí zámku nějak podepsala a podezřívám památkáře, že kdyby točnu někdo pseudorenesančně či pseudobarokně pomaloval, snad by jim ani nevadila. Ovšem to pobíhání hercům okolo během představení nezávidím. Když si uvědomím, že tu před pár dny skotačila Urbanová a k tomu ještě pěla … klobouk dolů.
Vracíme se zpět, fronta u pokladen zmizela a tak si kupujeme vstupenky alespoň na prohlídku zámeckého barokního divadla. Je sice nejkratší (asi čtyřicet minut), zato nejdražší. Ale stojí za to! Pokud se vám nebude chtít zámkem moc pochodovat, toto vám vřele doporučuji. Divadlo je úchvatné, kouzelné, magické. Posadíte se do hlediště a průvodce vám mezitím povypráví kompletní historii divadla, seznámí vás s jeho provozem v minulosti, poodhalí závoj tajemství zvukových a světelných efektů, umožní vám nahlédnout do mašinérie pod jevištěm. Nakonec zhlédnete audio záznam ze studijního představení. To vše za mrkavého světla elektrických svíček, sponzorského daru od podobného švédského divadla, toho druhu druhého zachovalého na světě. Malinké žárovičky ve tvaru plamínků se kmitají ze strany na stranu a vzbuzují tak efekt mihotání svíček. Kdyby ten zázrak viděl člověk na vietnamském stánku, bude mu to připadat jako dokonalý kýč. Ale zde - radost zdálky pohledět.
Prohlídku Českého Krumlova končíme posezením na útulné zahrádce Garden Café. Je skryta ve dvorečku starých domů a moc příjemná. Objednali jsme si tiramisu s kávou espreso (75,- Kč) a zapečené toasty Caprese s olivovým olejem, rajčaty, mozzarelou a bazalkou a malým zeleninovým salátem (55.- Kč). Káva byla lahodná, jen vzhledem působila dojmem překapávané, tiramisu z velkovýroby, ale dobré, toasty chutné. Pouze bych uvítal bazalku čerstvou, ne sušenou, zvláště když si ji zde pěstují v květináčích. Salát byl pokapaný krémovým balsamicovým octem. V této verzi jsem ho viděl poprvé v životě, měl jemnou chuť a zeleninu skvěle doplňoval. Milá obsluhující slečna mi přinesla na ukázku lahvičku, prý ho kupují normálně v Makru. Až tam zavítám, musím se po něm poohlédnout.
Tak to je z Krumlova asi tak vše. Jen ještě jedna rada na závěr výletu : rozhodně navštivte galerii v zámeckém podzemí. Agentura českého keramického designu zde každoročně pořádá zajímavé výstavy, ta letošní je zaměřena především na autorské šperky a sochařskou volnou tvorbu a stojí za zhlédnutí.
Vrátili jsme se do Budějovic a na náměstí Přemysla Otakara II. nás vítal koncert malých hudebníků Orchestru lidových nástrojů dětské umělecké školy P. I. Čajkovského. Přijeli odněkud z Ruska, město si bohužel nepamatuji a jejich vystoupení se střídalo s produkcí malých baletek z ještě jinačejšího ruského města. Přijeli se k nám účastnit Mezinárodního hudebního festivalu dětí a mládeže na jihu Čech a byli úžasní. Kdybych to dokázal, nejraději bych vám ten zážitek zprostředkoval videoformou. Leč mé schopnosti jsou omezené, musí stačit pár fotek.
Tento den končíme večeří v překrásné českobudějovické restauraci Life is Dream. Najdete ji v Kněžské ulici. Interiér je rozdělen na několik částí v různých výškových úrovních, my jsme využili posezení na terasové zahrádce ve dvoře. K večeři jsme si objednali placky plněné zeleninovým kari (brambory, sekaná rajčata, cizrna, pálivé papričky, koriandr, čerstvé špenátové listy a jogurt) a francouzské kuře na portském víně. A po večeři kávu á la Nebesa.
Kari v plackách bylo vynikající, nebylo téměř vůbec mastné a papričkami velice jemně ochucené (někdy se mi u tohoto pokrmu stává že ho kuchař “přečiluje”, zde nikoli). Kuře na portském bylo též skvělé, akorát propečené a křehké, jen bychom ho příště doporučili míň solit - přemíra soli trochu kazila výsledný dojem. Pečené brambory se smaženou cibulkou naštěstí slanost pokrmu vhodně vyvážily. Za názvem kávy á la Nebesa se skrývalo čtvrtlitrové kafe s bohatě šlehaným mlékem sypané skořicovým cukrem. Kdybych nevěděl, že káva odvodňuje, skoro bych to množství doporučil na žízeň.
Den končil, sluníčko pomalu zapadalo za okolní střechy, pivo k jídlu bylo akorát chlazené, za zdí vedlejšího domu vyhrávala na živo dixielandová kapela a po ranních náznacích přicházející nemoci nebylo ani vidu. No může si člověk přát něco víc?
Naštěstí je zataženo, ráno téměř ideální k zahájení výletu a tak vyrážíme směr autobusové nádraží. Za chvíli už se mráčky pomalu trhají, teplota vzduchu mírně stoupá a než vyjedeme na střechu nákupního centra se vzorně seřazenými autobusy, je už stejný hic jako včera. No potěš! Cestou do Krumlova tak mírně poklimbávám, ale přesto stačím pozorovat okolní krajinu. Všímám si, že to, co je v okolí Brna jakž takž skryto mezi zalesněnými kopečky, zde, v jihočeské rovině, nabývá obludných rozměrů. Na okraji i malých obcí tu straší malá městečka - ležaté paneláky. Docela jsem si na ně zvykl u velkých měst, ale když už i taková malá obec jako je Dolní Třebonín má svůj satelit, téměř větší než je ona sama, je to smutný pohled. A to nemluvím o architektuře takových obludárií.
Výmluvným příkladem je megalomanský barák skrývaný za zdí na okraji obce Včelná. Pojedete-li někdy kolem, schválně se podívejte - má k sobě přilepený vysoký skleník (snad je to zimní zahrada) v historizujícím stylu s točitým kovovým schodištěm na střechu. Daleko v zahradě za domem se pak klene o samotě stojící kamenný most. Jeho smysl neznám, nebyl jsem přímo u něj, ale typuji, že se tu rozkročil nad umělým potůčkem či jezírkem. Asi aby to měli majitelé objektu o pět metrů blíž na druhý břeh. A nebo jen tak. Ostatně, jak řekl jakýsi architekt, “důležité je, jak se v tom těm lidem bydlí”, tak co. A možná, že za pár desítek let se sem budou turisté jezdit koukat jako my včera na Hlubokou. Tipuji, že na to tohle monstrum aspiruje.
“Kdo nebyl v Českém Krumlově, ten nebyl v jižních Čechách” - tak by mohlo znít motto napsané na značce upozorňující, že jste právě překročili hranice tohoto půvabného místa. A rozhodně by nebylo daleko od pravdu, vždyť málokteré město se může pyšnit takovým půvabem. K vaší smůle vás upozorňuji, že nebudete jediní s tímto názorem a touhou je spatřit. Proto vám radím - nejezděte do Krumlova uprostřed hlavní sezóny. Jinak bude náplní doby vámi zde strávené hlídání partnera, aby se vám v davu neztratil, shánění ho mobilem když se ztratí, hlídání kapes, kabelek či batohů, tlačení se ve frontách na cokoli, v malých krámcích budete koukat jen na to abyste do něčeho nekopli. Také budete mít větší šanci, že najdete volné místo v restauraci či kavárně a hlavně na vás bude mít vrchní čas.
Pokud ale přijedete před hlavní sezonou či po ní, užijete si prohlížením vskutku překrásné architektury, v klidu na hospodských zahrádkách posedíte, popijete a pojíte. Nebudete muset stále někomu uskakovat ze záběru abyste přitom zároveň skočili do záběru někomu jinému (to je vůbec disciplina hodná olympijských borců). A klidným prohlížením obchůdků se suvenýry navíc zjistíte, že nakupovat zde cokoli je naprostá blbost. Nejen z důvodu opravdu přemrštěných cen. Hlavně pro vás význam slova suvenýr, jako upomínkového předmětu majícího vztah k danému místu, ztratí jakýkoli význam.
Těžko lze za něj vydávat dreky prodávané kdekoli jinde v republice i ve světě, dovážené z Číny, Ruska či Německa (a tudíž vyráběné také v Číně). Troufám si tvrdit, že tak vysoká koncentrace nevkusu se jinde v Čechách nenajde. Jak mi sdělila prodavačka z jediného pidiobchůdku s opravdu českou řemeslnou tvorbou co jsem našel (asi proto byl tak malý, prodejem výhradně českých výrobků lze málokdy vydělat na vysoké nájemné) , prý ani v Praze ne. A je to úkaz teprve několika málo let. Začínám litovat, že jsem se nenarodil dřív a nenavštívil toto pohádkové místo v minulosti. 
Prodereme se davy a přecházíme přes kamenný most Vltavu směr zámek. Spolu s dalšími turisty chvíli pozorujeme, zda se vodákům podaří proplout šlajsnou u mostu. Podařilo. Vltava samotná teď vůbec připomíná dálnici D1 v pátek odpoledne. Množství kánoí a raftů je v tyto dny opravdu vysoké, jen oproti řidičům jsou daleko způsobnější, vzorně se řadí do fronty u jezu a nepřekážejí si. Nejspíš jim dochází, že se můžou vzájemně potřebovat. Po chvíli zevlování stoupáme s davem na zámek, řadíme se u pokladny do velké fronty na lístek a po několika minutách to vzdáváme. Posunout se po kompletním prostudování všech velkých informačních tabulí jen o dva lidi, to tu prohlídku rádi oželíme. Rozhodně nehodláme v Krumlově nocovat. Schvarzenberských postelí, lustrů, obrazů, křesel a talířů na zdech jsme si včera užili ažaž. Také myšlenku na výstup v tlačenici s ruskými turisty na zámeckou věž opustíme, sledovat město “z perspektivy pticavo paljota” můžeme i ze zámeckého mostu.
Raději se vydáváme do zámeckých zahrad, zhlédnout tu jedněmi proklínanou a druhými velebenou zámeckou divadelní točnu. Cesta zahradami je nádherná, vzrostlé stromy vybízejí k setrvání v chladivém stínu. Nejpůvabnější jsou ovšem hlavy japonských turistů v bílých čepičkách plující všude kolem nad pečlivě zastřiženými vrcholky okrasných keřů. To přímo svádí k fotografování. Přicházíme k divadelní točně a musíme uznat, že vůbec není tak obludná jak se památkáři domnívají. Navíc je umístěna hluboko v zahradě a od zámku samotného ji oddělují aleje vzrostlých stromů, takže ani výhled nijak nenarušuje. Každá doba se na vzhledu okolí zámku nějak podepsala a podezřívám památkáře, že kdyby točnu někdo pseudorenesančně či pseudobarokně pomaloval, snad by jim ani nevadila. Ovšem to pobíhání hercům okolo během představení nezávidím. Když si uvědomím, že tu před pár dny skotačila Urbanová a k tomu ještě pěla … klobouk dolů.
Vracíme se zpět, fronta u pokladen zmizela a tak si kupujeme vstupenky alespoň na prohlídku zámeckého barokního divadla. Je sice nejkratší (asi čtyřicet minut), zato nejdražší. Ale stojí za to! Pokud se vám nebude chtít zámkem moc pochodovat, toto vám vřele doporučuji. Divadlo je úchvatné, kouzelné, magické. Posadíte se do hlediště a průvodce vám mezitím povypráví kompletní historii divadla, seznámí vás s jeho provozem v minulosti, poodhalí závoj tajemství zvukových a světelných efektů, umožní vám nahlédnout do mašinérie pod jevištěm. Nakonec zhlédnete audio záznam ze studijního představení. To vše za mrkavého světla elektrických svíček, sponzorského daru od podobného švédského divadla, toho druhu druhého zachovalého na světě. Malinké žárovičky ve tvaru plamínků se kmitají ze strany na stranu a vzbuzují tak efekt mihotání svíček. Kdyby ten zázrak viděl člověk na vietnamském stánku, bude mu to připadat jako dokonalý kýč. Ale zde - radost zdálky pohledět. 
Prohlídku Českého Krumlova končíme posezením na útulné zahrádce Garden Café. Je skryta ve dvorečku starých domů a moc příjemná. Objednali jsme si tiramisu s kávou espreso (75,- Kč) a zapečené toasty Caprese s olivovým olejem, rajčaty, mozzarelou a bazalkou a malým zeleninovým salátem (55.- Kč). Káva byla lahodná, jen vzhledem působila dojmem překapávané, tiramisu z velkovýroby, ale dobré, toasty chutné. Pouze bych uvítal bazalku čerstvou, ne sušenou, zvláště když si ji zde pěstují v květináčích. Salát byl pokapaný krémovým balsamicovým octem. V této verzi jsem ho viděl poprvé v životě, měl jemnou chuť a zeleninu skvěle doplňoval. Milá obsluhující slečna mi přinesla na ukázku lahvičku, prý ho kupují normálně v Makru. Až tam zavítám, musím se po něm poohlédnout.
Tak to je z Krumlova asi tak vše. Jen ještě jedna rada na závěr výletu : rozhodně navštivte galerii v zámeckém podzemí. Agentura českého keramického designu zde každoročně pořádá zajímavé výstavy, ta letošní je zaměřena především na autorské šperky a sochařskou volnou tvorbu a stojí za zhlédnutí.
Vrátili jsme se do Budějovic a na náměstí Přemysla Otakara II. nás vítal koncert malých hudebníků Orchestru lidových nástrojů dětské umělecké školy P. I. Čajkovského. Přijeli odněkud z Ruska, město si bohužel nepamatuji a jejich vystoupení se střídalo s produkcí malých baletek z ještě jinačejšího ruského města. Přijeli se k nám účastnit Mezinárodního hudebního festivalu dětí a mládeže na jihu Čech a byli úžasní. Kdybych to dokázal, nejraději bych vám ten zážitek zprostředkoval videoformou. Leč mé schopnosti jsou omezené, musí stačit pár fotek.
Tento den končíme večeří v překrásné českobudějovické restauraci Life is Dream. Najdete ji v Kněžské ulici. Interiér je rozdělen na několik částí v různých výškových úrovních, my jsme využili posezení na terasové zahrádce ve dvoře. K večeři jsme si objednali placky plněné zeleninovým kari (brambory, sekaná rajčata, cizrna, pálivé papričky, koriandr, čerstvé špenátové listy a jogurt) a francouzské kuře na portském víně. A po večeři kávu á la Nebesa.
Kari v plackách bylo vynikající, nebylo téměř vůbec mastné a papričkami velice jemně ochucené (někdy se mi u tohoto pokrmu stává že ho kuchař “přečiluje”, zde nikoli). Kuře na portském bylo též skvělé, akorát propečené a křehké, jen bychom ho příště doporučili míň solit - přemíra soli trochu kazila výsledný dojem. Pečené brambory se smaženou cibulkou naštěstí slanost pokrmu vhodně vyvážily. Za názvem kávy á la Nebesa se skrývalo čtvrtlitrové kafe s bohatě šlehaným mlékem sypané skořicovým cukrem. Kdybych nevěděl, že káva odvodňuje, skoro bych to množství doporučil na žízeň.
Den končil, sluníčko pomalu zapadalo za okolní střechy, pivo k jídlu bylo akorát chlazené, za zdí vedlejšího domu vyhrávala na živo dixielandová kapela a po ranních náznacích přicházející nemoci nebylo ani vidu. No může si člověk přát něco víc?Na viděnou! Kolíček
Příspěvky
