Peče chlap

Sliby se mají plnit a já jsem vám slíbil, že až upeču Milionové řezy zmíněné v předposledním příspěvku, dám vám vědět. Nu, stalo se a zde jsou mé poznatky. Hned úvodem vám ale musím říct, že jsem si na sebe upletl pěkně dlouhý bič. Recept vypadal celkem jednoduše, jenže nic není tak jednoduché, aby si to člověk nemohl dostatečně zkomplikovat …

Pravidlo 1: je dobré mít vše dvakrát

Na pečení jsem se připravil celkem poctivě. V pátek, vědom si toho, že se k realizaci receptu dostanu nejdřív v neděli, jsem předem nakoupil všechny potřebné suroviny. Pečlivě jsem si vypsal co je třeba pořídit a pro jistotu i to, co by doma mělo být. Protože, znáte to, když má člověk pocit, že má vše, zajisté mu něco bude chybět. Takže díky tomuto vyvařování mám na mrazáku o přebytečné máslo navíc, ve spíži další kilo cukru (přitom téměř nesladím), o tom, že rum je dobré kupovat rovnou v litrovkách se snad ani nemusím zmiňovat (ten jediný mi bude dělat radost i kdybych snad ztratil chuť a přestal vařit).

V neděli ráno (přesněji v 10:00) jsem se směle pustil do díla. Předem jsem se samozřejmě posílil panáčkem rumu - když už se má při pečení použít, je dobré nejdříve zjistit, je-li pro tuto činnost vůbec vhodný (a navíc, před každou zodpovědnou prací je dobré zbavit se trémy - dodnes mám například pocit, že i na zabijačkách se hned zkraje pije hlavně proto, aby měl člověk k tomu co ho čeká kuráž). Pečlivě jsem odvážil máslo, cukr, přidal vejce a med a začal vše zahřívat v míse posazené na hrnci vařící vody. Vše jsem zároveň fotograficky dokumentoval a průběžně s tím začal odvažovat potřebnou mouku. A najednou vám koukám, že se mi v té horké tekutině začínají dělat nějaké divné hrudky a hlavně - oproti receptu to nechtělo houstnout. A ke všemu jsem se dočetl, že mám přidat “trochu sody bikarbony”. Co to je “trochu”? Volám tedy paní Daňhelovou (autorku receptu) a ta mi to nebere. Teploměr za oknem ukazoval 32°C, u sporáku bylo odhadem přes čtyřicet. Začínám se stresovat, dávám si na uklidněnou dalšího panáka.

Pravidlo 2: při vaření moc nepijte

V takových chvílích je dobré mít přítele na telefonu. Tentokrát jeho roli zastala moje matka, toho času na zasloužené dovolené. Svěřil jsem se jí se svými pochybnostmi a ona se, jako vždy, zachovala jako žena činu: “Cos tam dal? To ti nikdy nezhoustne! Hrudky? Protožes´ to nemíchal od začátku a to vajíčko se ti srazilo!Na kolik je to deka mouky? To ti bude stačit tři čtvrtě malé lžičky sody. Myslím, že už jsem to někdy pekla, když tak volej!”, a zavěsila. Na sodu bikarbonu jsem při nákupu zapomněl, vypomohl jsem si tedy drcenými tabletami jedlé sody z lékárničky (2 kusy). Soda jako soda. Ještě předtím jsem vše svařené pečlivě propasíroval přes cedník - přeci v tom nebudu mít ty hrudky! Pln radosti, jak to zvládám, jsem do horkého základu přisypal mouku a těšil se z toho, jak mi to pěkně houstne.

Lehce vychladlou hmotu jsem pečlivě rozdělil na šest dílů a jal se je vyvalovat. Zdálo se mi to, pravda, nějaké málo tuhé, trochu jako vyžvýkaná žvýkačka těsně předtím než se začne rozpadat na drobky. Chvíli jsem se tou zbytečnou prací trápil a pak mi to došlo - během vážení mouky jsem přeci míchal a telefonoval a fotil…no jo, já vůl přestal s vážením mouky v půlce proto to mám teď tak řídký! No to chce dalšího panáka! Veškeré pečlivě připravené těsto našlo svůj konec v koši na odpadky a já se pustil do nové várky. Tentokrát jsem si dal pozor, míchal jsem poctivě od počátku zahřívání nad parou, vše jsem poctivě odvažoval. Nemusel jsem se rozptylovat focením, potřebné záběry jsem přece pořídil při “první várce” a tak se dílo začalo dařit. A stejně jako předtím jsem po vychladnutí hmotu rozdělil na šest bochánků.

Pravidlo 3: pracujte přesně

Původním vzděláním jsem technik a tak jsem zvyklý dělat některé věci pokud možno systematicky. Třeba dělení. Mám-li něco rozdělit na lichý počet dílů, mívám často problém docílit stejnoměrné velikosti. Snadné je to v případě sudého počtu dílů: prvotní kus rozdělím na poloviny, což je relativně snadné, ty pak na další poloviny a tak to jde dál. I v případě tohoto pečení jsem tak postupoval. Proto nevím, jak se mohlo stát, že jsem měl nakonec při vyválení každý plát těsta naprosto jiný. A to nejen tvarově. Přestože byly jednotlivé placky přibližně stejné tloušťky, každá z nich vykazovala už od zběžného pohledu jiný plošný rozměr. Uklidňoval jsem se tím, že se vše nakonec stejně ořeže do pravidelného čtyřúhelníku a tak se i stalo.

Přesto se musím k něčemu přiznat. Na poslední fotografii je na sobě naskládáno předepsaných šest plátů. Není tomu tak docela - ten vrchní plát je totiž poloviční. Nevím jak k tomu došlo, byl první a prostě vyšel nejmenší. Za to odřezky by vystačily na zbývající polovinu a možná ještě na sedmou vrstvu. Bylo mi však trapné skládat se s nimi stylem puzzle, proto jsou mé řezy dvouposchoďové. Asi si příště sečtu celkovou hmotnost těsta, tu podělím a jednotlivé části budu odvažovat … Uvidím, bude-li nějaké příště.

Pravidlo 4: všeho s mírou

Příprava krému šla snadno. Sice jsem byl zpočátku také trochu nervní, to když krém opět nechtěl houstnou, ale s přibližováním se k bodu varu se situace obrátila, míchání metličkou už nebylo tak snadné a mně se podařilo uvařit docela obstojně hustý pudink. Během jeho chládnutí jsem pečlivě vymíchal máslo, vzorově pak do něj pudink po troškách vmíchal a přidal rum. Snad, že od začátku celého mého snažení uplynula už třetí hodina a já se cítil znaven, snad, že ze zakoupené láhve již ubylo něco přes dvě deci, zkrátka jsem tomu svému krému trochu dopřál. Výsledné řezy jsou proto chuti trochu více rumové než medové, ale myslím si, že na kvalitě jim to nijak neubírá. Hlavně že krém v lednici ztuhl snad tak jak měl a nevytéká z celé té parády ven.

Pravidlo 5: potírejte samostatně

V receptu je přesně popsáno, jak a čím má být které vrstva potřena. Mám pro vás malou radu - je dobré jednotlivé pláty upečeného těsta potírat zvlášť a pak je takto připravené na sebe skládat. Jinak se vám také může stát, že se při průběžném potírání budou jednotlivé vrstvy nekontrolovaně pohybovat a celé vaše snažení by mohlo skončit na zemi. Váš pes by z toho měl snad radost, sousedi z přívalu sprostých slov však ne. Já sám jsem takto postupoval až od čtvrté vrstvy, tři předcházející jsem zachránil před sesunutím na poslední chvíli a i tak jsem si pěkně od plic zanadával.

Pravidlo 6: změna je život

Paní Daňhelová doporučuje potírat pláty i marmeládou. Použil jsem vynikající letošní jahodový džem (díky mami) a výsledek je skvělý. Jak jsem se však dozvěděl, na Slovensku je zvykem používat místo něj švestková povidla a prý to není vůbec špatné. Také konečné polití čokoládou či posypání ořechy nemusíte dodržovat přesně. Já už na přípravu horké čokolády neměl sílu a tak jsem na poslední vrstvu krému nastrouhal 85% hořkou značky Lindt a můžu s klidným svědomím říct, že by si i autorka receptu určitě pochutnala. Takže - experimentujte.

Závěrem mám už jen dva vzkazy:

1. Pane Bíno, vaše dcera vás musí opravdu milovat, když se s tím peče, já u toho šílel a proklínal se, že jsem to nevzdal už při jejím varování “ono to není tak snadné…”

2. Paní Daňhelová, už vím, proč se řezy jmenují Milionové - já bych je znovu za míň nedělal.

Celá příprava mi zabrala šest hodin a vypil jsem u toho necelé tři deci rumu - dílem z radosti, chvílemi ze zoufalství. Nakonec jsem dal výtvor ztuhnout a zaležet do lednice a s chutí odešel do naší hospody na pivo a smažák. Ale druhý den, když se to celé pěkně rozleželo, vůně se rozvinuly a vrstvy pečeného těsta zvláčněly pod krémem a džemem, jsem si říkal - stálo to za to!

Kolíček