Bé dvojka

Zná to asi každý bloger: člověk si občas něco vyfotí s úmyslem to brzy použít, snímky přiřadí do souboru se zavádějícím názvem a pak na ně úplně zapomene. Jako já. Stalo se to koncem května. Chystal jsem se s kamarádkou na koncert Laudate Dominum (zval jsem vás na něj - vzpomínáte?), měli jsme necelou hodinku času do zahájení a tak padla volba na návštěvu kavárny. Zvolili jsme jednu s názvem B2 - snad podle umístění v Běhounské ulici č.2. Proč právě tu? Jednak jsme tam nikdy nebyli a hnala nás zvědavost na inzerovanou zahrádku, ale hlavně zde dle vývěsního štítu připravují kávu značky Filicory - po Brně se na ni pějí ódy a tak jsem byl zvědav, jak chutná právě zde.

Kavárna samotná působí velice příjemně - čistě bíle vylíčené prostory s křížovou klenbou (kavárna se nachází v Paláci šlechtičen - dům z konce 17. století), kolem malých kulatých stolečků jsou rozestavěny tonetky, proti vchodu je umístěn bar, nad kterým nelze přehlédnout obrovskou nástěnnou černobílou fotografii s motivem jízdních kol. Příjemnou atmosféru dotváří výzdoba zdí - výstava pravidelně obměňovaných velkoformátových fotografií. Prostorem se nesla příjemná tichá hudba. Ale my jsme sem zašli kvůli zahrádce, tak vzhůru na ni.

V první moment se nám téměř zatajil dech. Zahrádka totiž působí velice příjemně, téměř středomořsky, okolo stojící budovy ji částečně chrání před slunečním úpalem. A kdyby to nestačilo, mají zde hosté k dispozici velké slunečníky. V rohu je umístěn malý dětský koutek, psům je sem vstup povolen - ne však do koutku :o) Koukáte do zeleně trávníků a keřů, po chodníku procházíte kolem pečlivě udržovaných skalek. Uprostřed je malé jezírko s lekníny a rybkami, o stále čerstvou vodu se v něm stará tiše bublající pramen vody proudící z umělé trubky (až ta obroste travou nebo ji majitelé schovají pod kameny, bude to To pravé). S dychtivostí jsme usedli do ratanových křesílek - a ouha.

Že je deska stolu jen umělou napodobeninou kamene, na to bych si zvykl. Ale poprvé v životě jsem se setkal s tím, že výplet křesílek je proveden „umělotinou“ napodobující ratan a samotná kostra je kovová a ke všemu svým nátěrem imituje bambus! Docela mě to rozladilo. Chápu cenový rozdíl mezi nábytkem z přírodních materiálů a napodobeninou, že je nutné hledět při pořizování i na praktičnost při údržbě, brát v úvahu možnost opotřebování… Ale opravdu je nutné si kvůli tomu hrát na Přírodu? Nebylo by lepší rovnou přiznat materiál? Raději se smířím s umělou hmotou (a to ji zrovna nepreferuji) či skutečným kovem než s podobným „disneylandem“ (naštěstí nestála v jezírku “antická” Venuše s vodou tryskající ze džbánu!).

Obsluha byla legrační. Slečna “servírka” nebyla v této profesi evidentně vyškolena, svým pobíháním po place a neobvykle nakloněným tělem působila dojmem, že před podnikem zapíchla vidle, oklepala holiny a šla sem brigádničit. Ale byla příjemná, ochotná a mile se usmívala. A to i ve chvíli, kdy nám oznamovala, že už je toho na ni dnes moc (na zahrádce bylo i s námi asi deset hostů, v kavárně nikdo), že už je na nohách celých 6 hodin (bylo půl sedmé večer) a že bude mít kuchařka “radost” - to když jsem si objednal slanou palačinku. Na objednávku espressa a čerstvé zázvorové limonády nic nenamítala. Nevím, možná to byl záměr a chtěla nám tak nenápadně naznačit co stojí za konzumaci a co si v žádném případě nemáme dávat. Protože to co přinesla… Káva byla výborná - myslím si, že její dovozci se za tyto odběratele nemusí stydět. Limonáda chutnala též skvěle - čerstvý zázvor, limetky, máta, třtinový cukr - to vše v ideálním poměru.

Ale ta palačinka! Dle jídelního lístku měla být plněná šunkou, žampiony a sýrem. Jak jsem se těšil - ale tak unavenou placku jsem dlouho neviděl. Oschlé okraje prozrazovaly dávnou předpřipravenost, o teplotním rozdílu mezi obalem a náplní ani nevím co si mám myslet (zvenku studené, uvnitř horké) . Zato o vyplňující směsce si myslím jediné - hrůza! Šunka byla nahrazena šunkovým salámem, žampiony z konzervy (to bych ještě pochopil) a sýr byl tavený. Čtete dobře - TAVEŇÁK! To bylo poprvé v životě co jsem něco podobného jedl. Nevím jestli měla radost zmiňovaná kuchařka, ale já rozhodně ne. A nejvíc mě štvalo, že jsem se tím cítil podveden. Zaplatil jsem, požádal příjemnou majitelku o možnost vyfotografovat si zařízení kavárny a vypravil se v doprovodu kamarádky do jezuitského kostela na očekávaný koncert. Do této kavárny určitě znovu zavítám na kávu - jíst tu však nebudu už nikdy. Jednou mi to stačilo.

A koncert? Ten byl skvělý. Nejsem hudební znalec, tak se tu o něm nebudu rozepisovat. Ale mám pro vás dobrou zprávu - Český rozhlas Brno z něj pořizoval záznam a určitě ho bude vysílat, takže si úsudek může udělat každý sám. Splní-li slovo pořadatelka a oznámí mi mailem termín vysílání, rád vám jej sdělím. Jen jedno jsem nepochopil - proč byl na plakátu zmiňován mezi účinkujícími i Ensemble Phoenix z Mnichova Já tam žádný ansámbl nezaznamenal - ti tři chlapíci to prostě zvládli sami! Chtěl jsem je vyfotografovat v akci, ale při zkoušce foťáku před vystoupením jsem to vzdal - ve skvělé kostelní akustice se jeho cvakání neslo s intenzitou bouchání sbíječky. Aspoň mě potěšila slečna sedící vedle - její přístroj prý štěká a ona neví jak to změnit. Tak to mám vážně štěstí :o)

Kolíček