Antoine - Augustin Parmentier

Že vám to jméno z titulku nic neříká? Není divu, tento pán žil přece jen v trochu jiné době. Narodil se roku 1737 v Montidier ve Francii, přesněji 17. dubna a my si tak právě teď připomínáme jeho narozeniny. Když vyrostl a vystudoval, stal se agronomem a podařil se mu vpravdě husarský kousek - přesvědčil tehdejší francouzský dvůr jednak o prospěšnosti zakládání bramborových polí a především o tom, že brambory jsou chutnou poživatinou a lze z nich připravovat velké množství dobrých jídel. V nejvyšší čas!

To bylo tak. Brambory se do Evropy dostaly z Peru přes Španělsko po objevení Ameriky mořeplavcem Kryštofem Kolumbem. Zpočátku se pěstovaly jenom v botanických zahradách a zámeckých parcích jako vzácnost a zámořská kuriozita a obdivovány byly spíše pro to co měli nahoře - tedy pro svůj půvabný květ - než pro to nejdůležitější, pro hlízy ukryté pod zemí. Ty se používaly leda tak k množení.

Navíc byla (oprávněně) celá rostlina považována za jedovatou. Občas si totiž nějaký dobrák zobnul jejích fialových plodů a pak se on a s ním všichni kolem nestačili divit: začalo to bolestí hlavy, pokračovalo nevolností, malátností, silným břichabolem a pokud těch bobulí sezobal víc, nezřídka skončil smrtí. A přitom námořníci na zaoceánských lodích brambory dávno jedli a zaháněli jimi kurděje a Inkové u jezera Titicaca jich pěstovali mnoho odrůd a uctívali je jako božstvo.

Jenže po řadě válek a nepokojů nastala v 18. století v Evropě velká nouze, drahota a hlad. Tato situace si vyžádala hledání nových druhů plodin vhodných k nasycení lidu a to byla chvíle pro Parmentiera. Díky němu a jeho průkopnickým snahám (a taky Marii Terezii, která se zasadila o pěstování brambor ve velkém) se zabránilo největším hladomorům a brambory zahájily svoji vítěznou cestu Evropou. Hlavně v chudých horských oblastech se staly nepostradatelnou součástí jídelníčku - pro relativně snadné pěstování, vysokou výživnost a lehkou stravitelnost. Teprve časem vědátoři zjistili, že jsou bohaté na železo, hořčík a draslík a obsahují mnoho vitamínu C a vitamínů skupiny B (Ovšem makrobiotici v nich vidí téměř ďábla, prý snad - tak jako všechny lilkovité rostliny - našemu organismu víc škodí než prospívají - čert aby se v tom vyznal!).

A tak naše praprapra…babičky změnily své stravovací návyky, pomalu zapomínaly na pěstování do té doby běžných čtyřiceti druhů kořenových zelenin (bulvušky, černého kořene, kozí brady, tuřínu, sevláku, rapotinky nebo vodnice …) a neúrody brambor se obávaly víc než neúrody obilí. Brambory se přestěhovaly z bohatých panských stolů a z neobvyklé lahůdky se stal pokrm prostého lidu, který jej vzal na milost a přestal s nimi krmit pouze prasata :o) Zkrátka, brambor se nejen u nás spotřebovalo mnoho.

Botanik Jan Svatopluk Presl je dokonce považoval za “největší užitek, který lidstvo z objevení Ameriky mělo” - takže žádná Madonna! :o) Ironií osudu však tato „závislost“ na bramborách zavinila, že v polovině 19. století díky bramborové plísni, decimující celá pole, došlo k jiným velkým hladomorům, zejména v Irsku. Lidstvo nakonec nevymřelo a Sbor zkušených hospodyň při Státních výzkumných ústavech bramborářských v Německém Brodě tak mohl v roce 1938 vydat Desatero dobré hospodyně - sbírku osvědčených kuchařských receptů především z brambor. A nám zůstaly zachovány bramborové brigády, hranolky a dětem bramborová razítka :o)

Každopádně je význam brambor tak velký, že OSN vyhlásila rok 2008 Mezinárodním rokem brambor a věří v bramboru jako v potravinu, která je schopná zlepšit situaci hladomoru v zemích třetího světa. Takže nás čeká několik bramborových konferencí v různých koutech planety a od 4. do 11. října můžeme radostně slavit Bramborový týden. České Národní zemědělské muzeum se přihlásilo k oslavě této plodiny výstavou Brambory - skrytý poklad (18. 4. - 3. 8. 2008).

Antoine - Augustin Parmentier zemřel v Paříži, 13. prosince 1813.

Slušelo by se narozeniny pana Parmentiera oslavit některým z mnoha pokrmů, které byly během let pojmenovány na jeho počest. Udělám výjimku a vzdám mu hold něčím prostším a skromným – tak, jako jsou skromné “jeho” hlízy - moravským bramborákem s plísňovým sýrem a pažitkou:

Nahrubo nastrouhejte kilo brambor, osolte je, zamíchejte a nechte několik minut v klidu – ať se pěkně vypotí. Vodu z nich slijte do misky – pořádně je vymačkejte – a nechte ji dál stát. Brambory zalijte asi jedním deci horkého mléka, zamíchejte, přidejte mletý pepř, majoránku, celý kmín, třený česnek, jedno celé vejce a nadrobno nakrájenou uzeninu (dostal jsem darem výbornou uzenou krkovičku - hodila se skvěle). Vylijte vodu z vymačkaných brambor a škrob usazený na dně misky vraťte zpět k bramborám. Vše pořádně smíchejte, přidejte jednu až dvě lžíce mouky (já hladkou) a znovu promíchejte.

Těsto nechejte chvíli odpočinout, poté z něho v ne příliš silné vrstvě tuku na pánvičce smažte tenoučké bramboráky – hezky pomalu je propečte. Teplé placky posypte strouhaným sýrem s modrou plísní (já použil ovčí – bacha, je dost výrazný), sekanou pažitkou a srolujte je jako palačinky. Aby držely tvar můžete je převázat dlouhými stvoly pažitky.

Dobrou chuť vám přeje Kolíček :o)