Radio String Quartet versus Trio Karla Růžičky

Ve čtvrtek jsem se loučil s přáním pěkného víkendu, a vidíte - už jsem tady zase. Nevydržel jsem to, chci se s vámi podělit o skvělý kulturní zážitek (těch není nikdy dost). V pondělí jsem tady psal o Jazzfestu v Brně a o tři dny později se mi konečně podařilo zajít aspoň na jeden koncert, který se konal v brněnském Semilasse. Úžasné! Slova, která jsem napsal v odpovědi na komentář Aidě, jsou původně z legrace opsaná z programu festivalu (proto ty závorky), ale po tom co jsem slyšel bych se pod ně určitě podepsal.

Myslím, že pořadatelé měli výborný nápad, když do jednoho večera zařadili mladé rakouské kvarteto a proti nim jazzové klasiky z Prahy. Až mě překvapila poměrně malá účast publika, ale brňáci jsou tradičně lehce konzervativní, tak je možná odradila představa smyčcového kvarteta hrajícího jazz. Já na ně byl naopak zvědav. Večerem s vtipem a erudicí prováděl nestor brněnského jazzu, houslista Jan Beránek, a už to bylo zárukou kvality. Sice se hned na začátku nepředstavil, ale já ho po chvíli odhalil - ten hlas z rádia, kde často uvádí hudební pořady, je nezaměnitelný.

Chystáte-li se zajít na podobnou akci, mám pro vás tři doporučení:

- pokud chcete fotografovat, nezapomeňte doma teleobjektiv
- jste-li alergik, nezapomeňte si vzít antialergika, antihistaminika a jiná antiproblematika
- pokud potřebujete brýle na dálku, nenechávejte je v kuchyni vedle mikrovlnky

Už tipujete, kterou ze tří zásad jsem porušil? Usnadním vám to - všechny tři. Tak hned po usazení mi došlo, že z první řady na balkonu uvidím bez brýlí leda houby. Jenže zrovna tam bývá nejlíp slyšet! Organizátoři netušili jak mi vyšli vstříc, když je napadlo promítat hrající muzikanty na velké plátno zavěšené za jejich zády - jsem jim za to opravdu vděčný. Vypadalo to moc roztomile, záběry byly černobílé a v kontrastu k vesele barevnému pódiu to bylo efektní. Akorát, že byl obraz časově trochu posunut, takže v reálu byl už slyšet tón, kdežto na plátně houslista právě přikládal smyčec ke strunám - no sranda :o) Takže první problém si můžeme odškrtnout…

Po čtvrthodině pozorného poslouchání hudby jsem začal kašlat, smrkat, sýpat… marně jsem po kapsách lovil prášky na jarní alergii. Ale ostatní diváci byli solidární, nikdo na mě nesyčel, taktně přecházeli mé věčné posmrkávání, prostě pohádka. To mi dodalo odvahu a rozhodl jsem se zdokumentovat svou návštěvu několika fotografiemi. Prosýpal jsem se až k pódiu, vsoukal se s tím svým prckem mezi půlmetrová děla profesionálních fotografů, udělal pár snímků a pak mi pří zběžné kontrole došlo, že objektiv pro focení na dálku je doma v šuplíku, v pouzdérku, je mu tam teplo a moc dobře. Mě v tu chvíli bylo do vzteku, takže se za kvalitu fotografií omlouvám.

Jak jsem uvedl, z Vídně přijelo smyčcové kvarteto Radio String Quartet (jak vtipně poznamenal pan Beránek - předskokani pražáků), hrající zde na dvoje housle, violu a violoncello hudební kousky od Johna McLaughlina, původně napsané pro rockové seskupení Mahavisnu Orchestra (škoda, že se o této kapele dnes už skoro neví). Přiznám se, že to byl pro mě docela překvapivý zážitek, něco podobného jsem slyšel poprvé - taky nejsem bůhvíjaký odborník. Při první skladbě jsem si trochu nevěřícně kroutil uši, ale poté, když jsem přistoupil na tuto “hru”, jsem musel uznat, že jejich uchopení rockových skladeb je skutečně úžasné. Dva pánové a dvě dámy byli strhující, jejich hra byla velice přesvědčivá a v dobrém smyslu náladová - v poklidných pasážích jsem díky jejich podání téměř „hajajovsky“ usínal, abych byl vzápětí probuzen do reality burácivostí, za niž by se nemusela stydět ani Apokalyptica - až jsem instinktivně sahal po budíku. Prostě výborné!

Trio Karla Růžičky nezklamalo. Naopak, jakoby se mladou dravost rakušanů snažilo vyvážit jistotou a precizností. Kapelník Růžička opět dokázal, že je skutečným generálem na svém poli, s prsty srostlými s piánem všechny přesvědčil o neotřesitelnosti svého postavení jazzového velmistra. Ne nadarmo je ředitelem frýdlantské Jazzové dílny Karla Velebného. Myslím, že jeho nasazení a entuziasmus mu může závidět spousta mladších muzikantů. Spoluhráči Josef Fečo s kontrabasem a Radek Němec za bicími mu pak byli zcela rovnocennými partnery…

Koncert skončil, v předsálí u baru popíjejícím a pokuřujícím hostům do mladé noci svižně hrála kapela, jejíž jméno se mi nepodařilo zjistit. Ostatně, ani jsem se příliš nesnažil. V uších mi stále zněl Gershwin a já se, dokonale hudebně naplněn, vypravil nočním Brnem domů. Byl to krásný večer. Jen pro barmana mám malou radu: to, že jsou návštěvníci omámeni hudbou neznamená, že nepoznají poloprázdnou sklenici - pivo načepované do půlky k rysce opravdu nedojde :o)

Váš Kolíček