Nevím, jestli to u nejvyšší meteostanice někdo domlouval, ale tentokrát se nahoře opravdu vyšvihli. Lepší počasí si organizátoři různých plodobraní, která jako každý podzim i letos probíhají po celé republice, opravdu nemohli přát. O to překvapivější byl rozdíl v přístupu, s jakým se k takovým taškařicím v různých místech postavili. Absolvoval jsem uplynulý víkend 2 avizované akce a tak můžu nabídnout malé srovnání. Jako první je na řadě sobotní Oskorušobraní nedaleko Tvarožné Lhoty.
Moc jsem se na ten den těšil. A hlavně na plody oskoruše. Poprvé jsem tuto zajímavost viděl asi před čtrnácti dny. Měl jsem pracovní cestu přes střední Čechy a setkal jsem se tam s kamarádem od Hodonína. Je to legrace – člověk jede ku Praze aby mu tam hodoníňák představil úrodu ze svého sadu na jižní Moravě. Michal (tak se kamarád jmenuje) sebou přivezl košík a v něm, na samém dně, se krčila hromádka malých zelenavých “jablíček”.
Aspoň tak na první pohled vypadala. Když jsem byl upozorněn co že to je za zázrak a ochutnal jsem ty nejhnědší, okamžitě si mě získaly. Měly v sobě tu zvláštní nahnilou chuť podzimu, vůni zralých plodů a tlejícího listí... Prostě když teď někdo řekne slovo podzim, okamžitě mi naskočí představa tohoto slováckého stromu. Opravdu, oskoruše se pro mě staly plody tohoto roku. Takže když jsem se doslechl o chystané slavnosti tohoto ovoce a o tom, že na ní bude možné ochutnat výrobky z něj (a pálenku oskorušovicu), nemohl jsem se dočkat až se jí zúčastním. O to větší bylo nakonec mé zklamání.
Bylo před desátou dopolední, mlhy se dávno rozplynuly, nad Travičnou, snad prvním z kopců Bílých Karpat, svítilo zubaté sluníčko a líně sušilo ranní rosu, v trávě svítily nafialovělé květy ocúnů a ve vzduchu byl cítit podzim. Okolo místní salaše se pásly ovce, v ohrádce kozy v doprovodu zvědavé husy a my se polní cestou courali k půvabnému výletnímu areálu, ve kterém se měl už IV. ročník slavností oskorušobraní odehrávat. Nabízel docela bohatý program: přislíben byl jarmark a řemeslné dílny, ochutnávka výrobků a pálenek z oskeruší, různé soutěže pro děti i dospělé, vyjížďky na koních, prohlídka areálu a arboreta a k tomu všemu ještě festiválek folk a country muziky (tu moc nemusím, ale budiž, snesu hodně). Areál samotný je opravdu kouzelný, vytvořený je na způsob skanzenu - malá salaš, dřevěná stodola a srub, polní keramická pec, pec na chleba a obydlí vytvořené v zemi pod úrovní terénu (tzv. zemnice). Najdete zde také 2 malá jezírka (nebo spíš rybníčky) a přírodní amfiteátr.
Při blouděním mezi stavbami občas narazíte na různé stromy či keře označené naučnými cedulkami, plnícími tak funkci arboreta. Za salaší naleznete bylinkovou zahrádku, pro zájemce s označenými druhy – zvláště ta musí být v letní sezóně nádherná. Zkrátka prostředí, ve kterém musí být radost pořádat podobnou slavnost. Bohužel, organizátor byl patrně jiného mínění. Vlastně mi uniká, proč se do něčeho takového pouštěl. Celý slibovaný program se nakonec ukázal být (jemně řečeno) odlišný od toho avizovaného.
Řemeslné dílny se jaksi nekonaly, jarmark se scvrkl na 4 stánky - s korálkovou bižuterií, vykrajovátky na cukroví, něco málo dřevěných hraček a kozím sýrem (ten byl ovšem výborný, z kozí farmy v Tvarožné Lhotě – už se těším, až je navštívím). Dále jeden s klobásami ohřívanými nad parou. To byla vůbec zajímavá věc: chlapík měl v kamínkách rozdělaný oheň, na něm jakýsi lavorek a nad ním normální rošt jako když děláte maso nad dřevěným uhlím. Na ten kladl výborné domácí klobásky, přikryl je deklem a ohříval.
Výrobky z oskoruší zde zachraňoval stánek s koláčky s oskorušovou marmeládou a kompotem. A ochutnávka kořalky - za 30 korun jste si mohli koupit panáka. Bohužel, oproti logickému očekávání, nebylo možné zakoupit celé láhve. Prostě nebyly. A to bylo vše. Natěšených návštěvníků přišlo poměrně dost, ovšem v jednu hodinu odpolední už nebyly koláčky, ve tři kozí sýr, ve čtyři došla kořalka. Dětské hry se posunuly asi o hodinu a smrskly se na soutěž ve vybírání peciček z oskeruší, přenášení plodu oskeruše na lžičce přes překážkovou dráhu (tj. Co zrovna na cestě zavazelo) a hod polenem na dálku. Ten jsem ovšem “pročůral”( Nutno říct, že to byl také zážitek. Dřevěné kadibudky sice nesly vtipné označení šohaji a robky, ovšem po nahlédnutí na šohaje jsem malou potřebu vykonal raději za blízkým keřem – tak počůranou desku jsem už léta neviděl. Chudáci dámy, dle slov Hanky to na “robkách” vypadalo snad ještě hůř.)
A tak se děti bavily aspoň sjížděním lanovky a práskáním bičem. Dospělí takové štěstí neměli, na ně se nemyslelo. Zájemci o pěstování a využití oskoruší byli odkázáni k zakoupení jedné brožůrky, ti odvážnější si mohli zakoupit některou z mnoha pěkných sazenic a těšit se, že jim snad za patnáct let začne rodit. Hudbymilovní měli smůlu. Vystoupení folkových a country kapel bylo posunuto skoro o dvě hodiny a navíc se odehrávalo odpoledne, kdy v areálu vydrželi už jen opravdoví nadšenci.
My jsem se rozhodli navštívit ještě Muzeum oskoruší ve Tvarožné Lhotě v naději, že tam se snad o tomto stromu dozvíme něco víc. Chyba lávky. Když jsme se po zakoupení vstupenky v místnosti se dvěma policemi a jednou vitrinou zeptali kudy dál do expozice, brigádník v pokladně na nás vyvalil oči, kam že to chceme jít – v muzeu už přece dávno jsme. A přímo uprostřed. Ano, celé Muzeum oskoruší sestává se z místnosti 4 x 4 metry, dvou prosklených polic, jedné vitrínky a asi dvaceti fotografií stromů z celé ČR. V době naší návštěvy byly fotografie přesunuty do areálu salaše Travičná, aby z nich mohli návštěvníci vybrat nejkrásnější strom – Královnu oskoruší.
Vrátili jsme se na salaš vyzvednout ráno zakoupené kozí sýry. V amfiteátru zrovna končil své představení nějaký milý zpěvák s příjemným hlasem. Svoji tvorbu střídal s pěním písní Nohavici, Redla a Plíhala. Po něm na polorozpadlé pódium nastoupilo slovenské duo Bratia kapucíni v doprovodu nějakého nekapucínského barda. Vystoupení to bylo tristní, tak jsme po prvních třech písních areál opustili. Bylo nám z toho smutno. Tak krásný den, tak krásné prostředí, tak dobrý nápad... a tak blbá organizace!
Jak jsem tak kolem sebe poslouchal, většina dospělých návštěvníků odjížděla zklamaná. Byla to docela škoda, pokazit tak zajímavou kulturně osvětovou akci. Kdyby to byl první ročník, dalo by se leccos odpustit, snad i ty odporné toalety. Ale napočtvrté by si tak krásný strom zasloužil jinou poctu. A že je to strom opravdu nádherný, o tom se cestou přes Tvarožnou Lhotu můžete přesvědčit sami. Asi 200 metrů za obcí, u klubu Atilla, zahnete doleva a polní cestou přijedete k zahrádkám. Vystupte, dejte se pěšky vpravo a za 3 minuty k němu přijdete. Stojí tam na louce sám, mohutný, krásný a královsky hrdý na to, že je největší v celém okolí. A že je označen cedulkou Památný strom.
Příspěvky
