Mikulov No. 1

V minulém reportu jsem se zmínil, jak mě sympatičtí králové ovaru a prdelačky na velkopavlovickém vinobraní pozvali do Mikulova na gulášový festival. No uznejte, že takové pozvání se nedá odmítnout.

Celá akce se odehrávala před mikulovským hotelem Zámeček. Nebudu se vyjadřovat k jeho architektuře, pan majitel má trochu zkreslené představy o romantice když tuto historizující “nádheru” vystavěl vedle věží sila, hned u dálnice. Nicméně to nejspíš bude člověk z gruntu dobrý, když ho před několika lety napadlo uspořádat takovou sranda akci. A že jde o vydařený podnik, svědčí i letošní ročník. Zahájení, tzv. zážeh pod kotli, byl naplánován na druhou hodinu odpolední v sobotu 6. září.

Od božího rána jsem raději nic nepozřel, jak jsem se těšil na tu parádu. Byla totiž přislíbena příprava více než třiceti kotlíkových gulášů ze všech možných i nemožných druhů mas a jeden dokonce vegetariánský. Bál jsem se, že zážeh nestihnu. Přijel jsem sice do Mikulova s půlhodinovou rezervou, jenže první paní s černým pudlem mě po dotazu na cestu k hotelu nasměrovala na nádraží, druhý bezdomovec pak mé kroky zavedl mezi paneláky a já tak trefil až na třetí pokus, kdy se mě ujali dvě dívenky s kočárkem (doufám, že to dítě nepatřilo ani jedné z nich, jinak by díky věku byly zralé na nahlášení policajtům).

Paráda. Na trávníku před hotelem se právě dalo do díla přes dvacet týmů gulášových nadšenců. Pod kotli se zrovna zatápělo, začínala se smažit a vonět cibulka, přibývaly první kostičky nakrájené slaniny. Do toho zpívali chlapi z velkopavlovického presúzního sboru až jim hlasivky z krků skákaly. Nafotil jsem si pár záběrů a vydal se na prohlídku městečka.

Když jsem se po dvou hodinách a několika burčácích vrátil, guláše se už pomalu dodělávali. Tedy některé. Tetky z Bořetic stály se založenýma rukama a už se jen spokojeně usmívaly, holky Kapucínky měly také splněno, dokonce i hasiči z Velkých Němčic (kteří téměř nepřijeli, protože ještě v deset dopoledne hasili stodolu ve vedlejší dědině) mohli svůj jelení gulášek už jen dolaďovat. Zato mladičká dvojice z Hondateamu z Prahy smutně postávala nad kotlem a krčila rameny. “Něco tomu chybí, něčeho je tam málo, pojď ochutnat co tomu schází”, vyzvali mě. Olízl jsem vařečku. “Je to sladký”, povídám,”vy ho děláte s protlakem?”. “No teď už jo, ale neměl být”, řehtali se. “Tak ho ještě osolte a přidejte víc česneku, jinak se mi zdá dobrej”, zkusil jsem poradit. Slečna souhlasila, kluk si nebyl jist. “Myslíš? Zkusíme se zeptat ještě vedle”. Povolali tetky z Bořetic. Jedna z nich zkušeně olízla vařečku a potvrdila má slova. “No tak jo, česnek a sůl”, rezignoval.

To jiní… když jsem odcházel na obhlídku Mikulova, tým, který připravoval Kloboučnický guláš, stejně jako ostatní, míchal cibuli. Když jsem se vrátil, vaření gulášů už vrcholilo a oni stále míchali cibuli. Sice s úsměvem a dobrou náladou podloženou pivem, ale pořád teprve míchali cibuli. “To bude taky guláš?”, ptám se. “To víš že bude”, usmál se vrchní míchač. “Ale půlnoční, ne?”, zkusil jsem přátelsky drzou poznámku. Kupodivu se nenaštval, jen mávl na kolegu a vyzval ho, aby přepsal ceduli na Půlnoční guláš. Prostě ten první připálili a tak se rozhodli sportovně vytrvat a pokračovat v soutěži. Jak sami řekli, nepřijeli vyhrát, ale zúčastnit se. Vida, a já myslel, že olympiáda skončila :o)

Už jsem si myslel, že mi malá drzost prošla, když se rozhodli své kolegy pomstít chlapi z druhé strany společného stolu. Ti svůj skvost také dovařili pozdě, takže když zástupkyně poroty (porota byla “vybrána” náhodným vhozením pěti balónků mezi publikum) vybírala od soutěžících vzorky hotových gulášů, byla upozorněna, že za dvacet minut si může přijít. “No ale já to potřebuju teď, už se hodnotí”, pípla zoufale. Jen se zasmáli. “No to je ale váš problém, přijďte později”, nevzala jim slečna náladu. Pak se otočili ke mně, podali mi dva silné krajíce chleba, jeden obložený skvělou domácí tlačenkou, druhý silně namazaný výbornou domácí paštikou a ... přežrali mě.

Jižanská pohostinnost vykonala své. Já, který jsem od rána sousta do huby nevzal, abych ochutnal co nejvíc mistrovských výtvorů, jsem v žaludku našel místo už jen na tři malé žufánky! Srdce mě bolelo. Náhoda tomu chtěla, že jsem se ale trefil do později oceněných vzorků: kravihorského, který skončil na 4.místě; dále gulášku od dvojice Švejda – Michna, která skončila druhá (to jsou ti pánové jež mě do Mikulova pozvali). A hlavně vítězný zázrak Hondateamu z Prahy – ano, to je ten gulášek, který jsem jim pomáhal dochucovat!

Takže, i když jsem večer z gulášového zápolení odjížděl nešťasten, že jsem si té hospodské klasiky moc neužil, hřál mě uvnitř dobrý pocit, že jsem vítěznému týmu k té první ceně tak trochu dopomohl :o) Ovšem, nutno uznat, že letos měli soutěžící situaci ulehčenou o absenci týmu samotného hotelu Zámeček. Ten se v totiž právě účastnil přerovského 4. Mistrovství ČR ve vaření kotlíkového guláše. A tuto mezinárodní soutěž vyhrál.

Kolíček :o)