Když se hora zaráží

Zaráželi jste někdy horu? Ne? A máte vinohrad? Taky ne? Aha, tak to jste ani zarážet nemohli. K takovému zarážení hory totiž vinohrad nutně potřebujete. A taky starostu, obecní radu, sousedy a hosty a hodí se i hotaři a pak ještě obecní hlásný, který to celé potom roznese po vsi. Ale pokud ani jedno z toho zrovna nemáte po ruce, pořád ještě nemusíte truchlit. Takové zarážení hory (pravda ve scénické úpravě) se totiž každoročně odehrává ve spoustě jihomoravských vesniček jež vinohrady ve svém okolí disponují a tak se ho klidně můžete zúčastnit.

Nejčastěji bývá součástí vinobraní, tak jako minulou sobotu ve Velkých Pavlovicích. 30. srpna se zde sešli milovníci vesnických zábav a obyčejů, ale i ti, kteří se jen chtěli dobře pobavit a oslavili tak v centru moravského vinařství zahájení letošní vinařské sezóny. Pravda, vinaři tvrdí, že jejich sezóna trvá od zimy do zimy, ale ruku na srdce, čas dozrávání hroznů, jejich sběru, lisování bobulí a burčení burčáku bývá z celého roku ten nejočekávanější a také nejradostnější. A tak je důležité ho řádně oslavit. To se největší otevřený prostor v obci (v našem případě křižovatka uprostřed vesnice) zaplní stánky maskovanými kukuřičnými stvoly s nabídkou místních vinařů.

Pohárky a skleničky se plní po okraj, burčáky tečou proudem (to jsem si smlsnul, tak výborné jsem dlouho nepil - nechápu z čeho tuto dobrotu připravují prodejci na brněnském zeĺňáku či jinde v pouličních stáncích, protože s těmi velkopavlovskými se to nedá vůbec srovnat), klobásky voní na roštu. Samozřejmě nemůže chybět nabídka nafukovacích balónků roztodivných tvarů a příšerných barev, dvoumetrové hromady igelitových “housenek” plných kukuřičných křupek, umělé kytky a lázeňské oplatky, slovenský sýr a “ráj bonbónů”, polské proutěné koše… prostě blbosti, které k takovým současným veselicím tak nějak patří. Kolem vás vyhrává tu cimbálka, tam dechovka (ale jo, jsem na venkově), na fotbalovém hřišti je pak pro omladinu připravena alternativní scéna s kapelami hrajícími world music, jazz, pop i rock…

Mezi davem návštěvníků a kapelami se proplétají kluci a holky, mladí i staří, všichni v přepychových krojích (bohatost kraje je na nich opravdu znát, někdy až příliš), zničehonic se roztančí a vy stěží stačíte uskakovat před skotačící chasou a marně v hlavě lovíte zbytky vzpomínek na kroky těžko vydřené v tanečních. A když tím vším projdete a nebudete ušlapáni, na konci (nebo na začátku, podle toho ze kterého konce přijdete) objevíte dlouhý stůl a za ním dva obrovské kotle ve kterých to vaří a klokotá. Na stole se právě servírují horké škvarky a čerstvě vařený ovárek a rozlévá ovarová polévka, vedle se k vaší radosti na rožni opéká selátko. Hmmm, to byla dobrota, vedle těch bonbónů a balónků hotový ráj. Za stolem kmitali tři chlapíci, sršeli humorem a bylo vidět, že je to opravdu baví. Nakonec mě ještě pozvali na gulášový festival, který se měl konat další víkend v Mikulově.

Ale zpět k zarážení hory. Jedná se o dávný vinařský zvyk, dnes už bohužel zachovaný pouze na Moravě a prý na Slovensku, v Čechách vymizel. V dny, kdy pěstování vinné révy dosahovalo svého vrcholu, bylo nutné úrodu ochránit. Sešla se proto obecní rada a povolala hotaře (ochránce vinohradu), někdy jednoho, jindy více. Musel to být člověk bezúhonný a aby byla čistota jeho duše zajištěna, tak i vyzpovídaný. Nasbíral kytici lučního, lesního i zahradního kvítí, tuto nechal v kostele vysvětit a ozdobil jí dlouhou dřevěnou tyč - horu. Tyč pak zarazil do díry vykopané a vykropené svěcenou vodou na nejvyšším místě viniční hory, odkud jsou všechny vinice co nejlépe vidět.

Starosta jménem obecní rady oznámil, že od této chvíle je všem, kteří nemají s vinohradem co společného do něj vstup zapovězen a to pod pohrůžkou trestu - někdy i stětím ruky či nohy. Výjimku tvořily pouze těhotné ženy či nemocní lidé a i ti byli vyzváni, aby v případě vstoupení do vinohradu a utrhnutí hroznu zanechali u zaražené tyče peníz. A toto všechno pak obecní hlásný dal všem za mohutného bubnování na vědomí. Ovšem zvyk se vesnici od vesnice mírně lišil, někde se na oznámení zaražení hory dokonce střílelo z pušek.

Tak to je vše. Už chápete, proč nemůžete jen tak někde zarazit horu? Ale nezoufejte, i když to už letos nestihnete, určitě se si napřesrok vyhledejte nějakou podobnou akci a zúčastněte se jí. Bývá to obyčejně koncem srpna, určitě po svátku svatého Vavřince. A pokud, tak jako letos, vyjde počasí, urodí se dobré víno na burčák a potkáte tam milé lidi, máte o příjemně strávený den postaráno.

Kolíček