Přímo jsem to nesnášel - místo sladkého spánku jsme od brzkých hodin bloudili po lese, zdolávali kopce i údolí, přeskakovali potoky (občas nepřeskočili), v suchu i v dešti se brouzdali spadaným listím… zkrátka, jako správní lovci jsme slídili po kořisti. Zpět jsme se vraceli často promáčení, zablácení a občas i štastni - to když jsme z lesa neodešli s prázdnou. Doma mě šoupli do vany, řádně vydrhli, prohlédli zda nemám po těle přisátá klíšťata, po té zabalili do dek a přinesli jako odměnu čerstvou smaženici. To bylo něco. Ta tam byla nevrlost z předčasně přerušeného spánku - voňavá smaženice se stala hojivou náplastí na tuto křivdu.
Když jsem vyrostl a chodil do lesa sám na svá tajná místa, začal jsem tuto jejich vášeň chápat a vlastně si jich jako houbařů vážit. Ne že by oplývali velkými mykologickými znalostmi, ale svoji lásku k lesu a houbám dávali najevo tím, že na svůj lov vyráželi i mimo vyloženě houbařské měsíce, kdy ještě není v lesích sběračů více než hub a hřiby najde i vyložený trouba po zbytek roku přikovaný k televizi - hlavně že se má v pondělí v práci čím chlubit.
Už jistě chápete, kam tímto dlouhým úvodem mířím. Ano, já se v ten sobotní den rozhodl, že opět vyzkouším své štěstí. Obul jsem pevné boty, natáhl dlouhé kalhoty a hurá do lesa. Docela mě to překvapilo - tak krásné ráno a na autobusové zastávce jsme s podobným nápadem stáli jen čtyři (vlastně tři - jedni tvořili pár). Celou cestu jsme se pozorovali a nejspíš se každému honila hlavou ta stejná myšlenka: “vystoupí ti ostatní se mnou… zamíří na ta stejná místa… jestlipak se srazíme nad tou stejnou houbou?” Zbytečné obavy. Jako bychom se domluvili, každý vystoupil na jiné zastávce a ztratil se v nejbližším mlází. Tak i já.
Stoupal jsem opět jako malý do těch důvěrně známých kopců, procházel se smrkovým lesem (za ta léta vyrostl a nízké větvičky mě už nešlehaly do očí) a těšil se na první letošní úrodu kuřátek (tedy - ony jsou to lišky, to jen my jsme jim říkali kuřátka). Přesně si pamatuji místo kam jsem na ně před prázdninami každoročně vyrážel. A stejně jako tenkrát i dnes kolem cesty voněl bez, na louce se chystal kvést heřmánek a řebříček (zkusili jste ho někdy jako koření do polévky?), začaly zrát první lesní jahody ... Přišel jsme na svůj svah a oněměl. Dva roky jsem se sem nedostal a lesníci mi zatím z toho mého kusu přírody udělali téměř holinu. Na zemi neleží žádná zbytečná větev, spousta stromů je vykácená, slunce praží skrz řídké koruny buků a půda je suchá z toho, jak každá dešťová kapka po holém svahu hned odteče ... V tomto lese už má kuřátka asi neporostou.
Co naplat, vydal jsem se jinam. Tam, kde to sice není “moje místo”, ale lesní technika zde ještě nestačila les příliš zcivilizovat. Je stále schopen nechat vyrůst několika houbám a potěšit tak srdce houbařského nadšence - amatéra. A štěstí se na mě přeci jen trochu usmálo. Nečekejte žádný velký úlovek, ale těch pár babek, holubinek a krásných růžovek (ty skončili na sádle s kmínem - mňam) za to brzké probuzení stálo. Chvílemi se uvnitř mně střetával pesimista s optimistou, kdy jeden bručel “no, nic moc zatím” a druhý se radoval “sláva, už začínají”, ale radost nad tou hromádkou jsem měl nakonec velkou. Ovšem jen do té chvíle, než jsem doma naznačil, že by bylo dobré ty houby očistit (tuto práci fakt nesnáším) a v odpověď mi zaznělo: “Přece tě o tu tvou mužskou vášeň neošidím - ráno jsi byl na lovu a teď se ještě musíš s tím úlovkem pěkně chlapsky poprat…” Inu, ne všechna krásná rána mají růžové konce.
A tak, až se budete s letošním prvním skromným úlovkem vracet z lesa, nechejte zvítězit svého vnitřního optimistu a spolu s ním zvolejte: sláva, už rostou!
No a pokud snad nebudete vědět co s nálezem, mám zde pro vás jeden výborný recept. Potřebujete na něj: na menší kousky pokrájené houby (hřibovité jsou lepší, ale použít můžete téměř vše co najdete - tedy to jedlé), mladou cibulku, tuk (doporučuji sádlo), hladkou petrželku, žloutky (asi tak jeden na 200g hub), strouhanku, drcený pepř, špetku muškátového květu, sůl a mladé cuketky.
Postup je velice snadný. Cuketku (tu cuketku, ne toho Cu… :o) podélně rozřízněte a dejte na 10-15 minut péct do rozehřáté trouby - řezem nahoru. Mezi tím nechte v pánvi na tuku zesklovatět nakrájenou cibulku, přidejte připravené houby, osolte a pomalu duste. Až se vydusí téměř všechna voda z hub, odstavte pánev, směs okořeňte, přidejte jemně nasekanou petrželku, do prochladlé směsi vmíchejte žloutky a zahustěte trochou čerstvé strouhanky.
Cuketky vyndejte z trouby a vydlabejte vnitřky se semínky - půjde to snadno, v troubě krásně změkly. Prázdné středy vyplňte připravenou houbovou směsí, vložte do pekáčku s trochou sádla, přikryjte a nechte v troubě 20 minut dusit. Nakonec je odkryté krátce dopečte. Jako příloha je vhodné pečivo, ale já upřednostňuji mladé brambory, vařené s kmínem, na talíři omaštěné dobrým máslem a posypané zeleným šnytlíkem. Vždyť říkám - zvítězil ve mně optimista :o)
Přeji vám dobrou chuť! Kolíček
Příspěvky
15 komentářů:
Mňam, houby miluju! Ale na sbírání jsem nepoužitelná. Blbě vidím, takže najdu vždycky houby:-). Recept vypadá super, určitě to zkusím. Ája
Že Vy jste byl někde nad Lesnou? ;-)
Jinak, písání máte jako vždy moc pěkné, i recept. Jen tu cuketku bych nepředpíkala, ale to je jen věc názoru, my je rádi křupavé.
aida
Nádherný popis jednoho pohádkového rána.. :-)) Píšete mi rovnou do srdce.. Taky jsem houbař "amatér", sbírám jen co mě tatínek stihl naučit, takže už holubinky jsou nad moje chápání a rozlišovací schopnosti mám pramalé.. Krásné povídání má k tomu pan Achille Gregor, z jehož knížky "Muž v zástěře" vytáhla kousek Vaše blog-kolegyně Šárka - http://dolcevita.blog.cz/0706/rostou-nebo-nerostou-zarucene-cerstva-zprava
Přeji Vám krásný den. :-)
Ája:
tak nejlíp se samozřejmě sbírají houby opatřené zvonečkem a lucerničkou - jenže ty se v našich krajích moc nevyskytují :o) A kamarád David došel k zajímavému poznatku - nejtěžší je prý najít první houbu. Když ji na místě sníte, ostatní si vás najdou samy - ale to mluvil o úplně jiných houbičkách :o)
Aida:
"A první kolo naší poznávací soutěžě vyhrává...paní Aidááá!"Jasně že za Lesnou, ale trochu dál - až v Útěchově (že vy ste jela v tom busu se mnou?)K cuketkám: předpíkat je nemusíte, ale líp se pak vyškrabávají - aspoň mně - mám totiž nějak tupý lžičky :o))
:-)
Holubinky poznáte snadno podle tvaru klobouku a struktury nohy (když kousek nohy odloupnete tak se nedělí na vlákna jako u muchomůrek ale tvoří pěkný oválek) a ty jedlé holubinky zase tak že je ochutnáte - ty jedlé nejsou hořké ani pálivé, prostě jsou dobré. Ale raději ssebou noste atlas - občas ho také do lesa nosím spolu s dalekozrakými skélky (ovšem díky poruše barvocitu mi někdy ani ty nejsou moc platné :o))"Muž v zástěře" je mojí biblí a Achille Gregor dle mě v dané oblasti autorem nedostižným (takhle kdyby psali o jídle všichni...), takže se paní Šárce nedivím že z něj kousek vytáhla :o))
Nejela, jenom jsu původně z Lesné a svého času jsem to tam měla trochu prochozené. ;-)
Na vyškrabávání mám takové udělátko, kulatou "lžičku" s dírkou, jde to s ní samo. Taky se s ní dají dělat pěkné kuličky, třeba z melounu.
aida
aida:
aha, tak to si budu muset pořídit,asi už tuším o co jde... díky za tip :o)
A já uvažovala, co s cuketkama, co mi zbyly, když už je rodina grilované odmítá. Tak to už mám tři recepty, které bezpodmínečně musím vyzkoušet. Vypadá to krásně. Další je musaka. V lasagních už byly, dneska budou zapečené s ovčím sýrem a šunkou, uvidíme, co to udělá:) Asi je ucuketuju. Musím to proložit palačinkama:)
vladka:
cuketky jsou super materiál, já si je koupil do zásoby v pátek (co kdyby...) a jak se nakonec hodily! Tak ať se vám vydaří na všechny způsoby! :o)
Pane Kolíčku, vy se tak příjemně čtete. To já zas jako dítě strašně ráda vyrážela s babi a dědou za rozbřesku do lesa na houby. Vzpomínám na to jako na velké dobrodružství. Měla jsem to štěstí, že jsem vyrůstala v oblasti Slavkovského lesa a lesy mám tak už navždy v krvi. Za velkou životní újmu považuji to, že dnes žiji na prérii, kde díky naprosté rovině máme sice nádherné západy slunce, ale za lesy musíme cestovat několik hodin v kteroukoli světovou stranu. Hádejte, kam směřují moje kroky, když se vracím "domů"? :o)
Achjo, houby mám moc a moc ráda, ale neznám je. Vůbec jim nevěřím a chovám k nim obrovský respekt. Všechny, bez rozdílu, co mají ze spodu klobouku lístky, nesbírám. Výjimku tvoří růžovky - masáky a i ty, i když zrůžoví ze všech stran, konzultuji s kde kým, a až potom si troufnu na růžovkovou "dršťkovku". :-))Zatím živa a zdráva. :-))
yva:
díky, díky, díky :o)všechno má holt něco... ale fakt je, že by mi u vás asi kopce chyběly (a to nejsem žádnej kamzík), přesto, že v té prérii musí být taky určitě krásně. Připomněla jste mi dávnou kolegyni, která při návštěvě dcery v Novém Yorku byla celá paf z toho, že jedou autem už přes hodinu a pořád jsou přitom v jedné čtvrti :o))
tea:
jak jsem psal paní co se podepisuje smajlíkem - taky si občas beru do lesa atlas hub a sbírám jen tutovky a to s nimi ještě někdy druhý den jedu do Moravského muzea do mykologické poradny... Jednou jsem to neudělal, místo toho jsem si (já vůl) přečet příznaky otravy muchomůrkou bílou a pak jsem se tři dny hystericky "vednevnocifurt" pozoroval a téměř si tu otravu vsugeroval :o))
krása ;-)
u nás ještě nerostou, ale až se doslechnu, že tu někdo našel první houby, už nás nic neudrží. Už se moc těším na růžovky (jen tak na másle či pod maso), nějaký ten hříbek by také nebyl marný. No a lišky, ty máme nejradši(třeba takový Quiche aux girolles. Holubinky sbírávala moje babička, to byla polívčička! Já se jich trochu bojím, tak radši neriskuji. Ale asi bych se měla naučit je rozeznávat, stojí za to!
Áááá, houbičky... Vloni v Jeseníkách nebylo ani houby, več finále jsme našla 3 krásné hříbky, načež jsem, naštěstí ještě před tepelnou úpravou, zjistila, že jsou to samozřejmě hořčáky... Jinak u nás v břeclavském lese sbíráme irůvky zelánky )ještě i v listopadu bývají) a za vrchol slasti považuju bedly (masáky, hříbky) na grilu... potřené olejem s česnekem a solí... mňamí!
bali:
jojo, někde už rostou, já měl teď dost pracovně náročný týden i s víkendem, tak jsem se na houby nedostal, ale už jsem slyšel i o křemenáčích a naše máma dotáhla z lesa nádherné praváky... S těmi holubinkami něco udělejte, moc se v nich nedá splést a bývají skvělé. Fakt je škoda že jsou tak opomíjené - na druhou stranu, aspoň jich víc zbyde na nás co je sbíráme:))
olu:
tak to máme s hořčáky podobné zkušenosti - potvory bývají nejhezčí a nejzdravější z lesa tak se napoprvé taky nechávám nachytat. A s těmi houbičkami na grilu musím než souhlasit - potvrzují starou pravdu, že ta nejjednodušší jídla bývají nejlepší :o)) Tak hodně štěstí při letošním sběru!!!
Okomentovat