Trochu hořká čokoláda

Zaúkoloval jsem kvůli té akci pět lidí, kteří s ní mohli mít něco společného, ale ze všech stran se po pár dnech ozývalo jen „promiň, nejde to, lístky už jsou fakt vyprodaný“. Dokonce i kamarádčina matka, dlouholetá předplatitelka členství v pořádající instituci se dozvěděla, že příště si to musí ohlídat, dřív se ozvat…. Prostě smůla, na přednášku o čokoládě spojenou s ochutnávkou se asi nedostanu… Nakonec mi ale slečna z pořadatelské Alliance Francaise telefonicky poradila, ať to zkusím přímo na místě, že se třeba někdo nedostaví... Dobrá rada nad zlato!

V pátek odpoledne jsem se tedy vypravil do Uměleckoprůmyslového muzea, kde se tolik inzerovaná akce měla uskutečnit ( cestou jsem do kasičky v kostele sv. Jakuba pro jistotu vhodil dvacku – co kdyby…).

Přivítala mě usměvavá slečna a oznámila mi, že bez zakoupené vstupenky se dovnitř bohužel nedostanu (žádné „dovnitř“ neexistovalo, akce se konala ve vestibulu UMPRUM, takže aspoň poslechnout si ji mohl každý, kdo šel zrovna kolem). „Já vím, ale prý mám počkat, prý možná někdo nepřijde…“ zkusil jsem to. „Tak jo, ale před vámi je tu ještě jedna paní“ usmívala se dál slečna a začala řešit problém s korpulentní dámou mávající rezervací vytištěnou z internetu a domáhající se vstupu. Otočil jsem se na mile vypadající babičku: „nebojte se, já vás nepředběhnu“. „Já se nebojím, když tak odejdu, stejně jdu ještě vedle do Besedního domu na výstavu dětských prací – já ty děti učila na lidušce“, odvětila klidným hlasem. Chtěl bych být jednou taky tak vyrovnaný a v pohodě.

Přesně v pět za mnou přišla slečna uvaděčka: „tak už můžete, všichni už jsou uvnitř a zbyla místa, teď už s tím nemám nic společného“. A najednou to šlo i bez vstupenky :o)

V hale stálo v soustředných půlkružnicích 40 židliček pro 40 platících návštěvníků. Za nimi bylo na dlouhém bílém stole vyrovnáno 40 talířků, na každém 3 kousky belgické čokolády. Na konci stolu tekla z jakési minifontánky čokoláda, ve které si na konci přednášky účastníci mohli smočit kousek ovoce napíchnutého na umělohmotném párátku. Také byla přislíbena ochutnávka tekuté čokolády. Tolik k rautu.

Před židličkami viselo promítací plátno, vedle plátna stál příjemně vypadající Francouz - na bílou plochu promítané diapozitivy doprovázel povídáním o historii čokolády. Jeho věty do češtiny překládala nějaká paní – asi z Alliance ... Přednáška měla trvat 40 minut – kdyby všichni přítomní uměli francouzsky, bylo za 20 minut „vymalováno“. Když se po dvaceti minutách dostali (Francouz a tlumočnice) od Aztéků k Marii Terezii, zvedl jsem se k odchodu a nečekal na ochutnávku. Došlo mi, že mám doma belgickou bonboniéru a knížku „Nad šálkem plným vůně“ od Zdeňka Žáčka (o čaji, kávě a čokoládě).

„Vy už odcházíte?“ zastavila mě slečna uvaděčka. „Jo, ta přednáška je hrozná“ říkám. Rozpačitě se pousmála a pokrčila rameny. Pak si všimla mého foťáku. „Jéžiš, vy jste z novin?“ „Ne, nebojte se, jen z blogu“ uklidňuji ji. „A ne doufám ze studentskýho – tam o té akci psali…“ vyzvídala dál. „Ne, jen z takovýho kde se píše o jídle – ale tady jsem šlápnul vedle“. „To je mi líto, tak se mějte pěkně“ rozloučila se se mnou. Vyšel jsem do ulic pod špilberkem, prozářených podvečerním sluníčkem . Nevím, jak byla spokojena stará paní z „lidušky“, ale já byl tou přednáškou dost zklamán. Myslím, že výstava dětských prací mohla být zajímavější!

Abych nezapomněl – raut na přednášce v UMPRUM zajistila výborná Čokoládovna Pralines z Josefské ulice v Brně. Ta je v tom ale nevinně.

Zavolal jsem raději kamarádovi a dal si s ním sraz v restauraci Áčko – je to blízko a už tam prý zase točí dobrou „Plzeň“. Příjemné posezení na malinkatém balkonku s výhledem do dvoru vyrušila jen „skoroletní“ přeháňka, která překazila náš plán vyrazit domů. Ale čekání se vyplatilo – z přilehlého Domu Pánů z Kunštátu se totiž začaly kolem sedmé ozývat zvuky jako „tady někdo ladí“ a „už to brzy začne“.

Zbystřili jsme, zaplatili a spěchali o dvůr dál, kde se už mezitím koncertovalo. Pánové z kapely, jejíž jméno jsme prošvihli, hráli výborně a tak jsme se rozhodli zdržet se ještě na jednu „Plzeň“ (z přilehlé kavárny Trojka - příjemná). A udělali jsme dobře. Další skupina se jmenovala Kulturní úderka, hrála fantasticky a s prvními tóny se ke mně přitočila usměvavá slečna a povídá „Ahóóój, co ty tady?“ A já koukám, a ona to bývalá spolužačka Karolína ze střední školy.

Slovo dalo slovo a já hned věděl, že se tu koná derniéra výstavy GENERACE+

Výstavní projekt mapuje vývoj třech generací architektonických osobností v českém prostředí na pozadí společensko-politických změn posledních padesáti let.

Výstavu pořádá organizace CCEA a její sestra Yvette tu taky vystavuje a že to je super projekt, který se zrovna stěhuje do Bratislavy (od 17.4. v Domě umění, Nám. SNP 12) a hned nás s „Plzní“ v ruce poslala na obhlídku další výstavy - obrazů v přízemí, zkoušel jsem fotit, ale moje promile v krvi by si zasloužily stativ :o)

Byl jsem překvapený, jak příjemný večer se dá zažít (na začátku dubna a pod širým nebem!) a tiše doufal, že mi opět nějaká šťastná „skoroletnípřeháňka“ postaví do cesty podobnou akci.

Kolíček :o)