"Buránci" aneb Malé zamyšlení doprostřed týdne

Ta příhoda se stala včera. Přijel jsem na návštěvu ke kamarádovi, měli jsme před sebou pracovní večer a tak nás napadlo zajít předtím na jedno dvě pivka do blízké a velmi příjemné hospůdky. Samozřejmě jsme vyrazili se džbánkem - večer měl být opravdu náročný a “dělat na sucho”, to se nám nechtělo. V hospůdce (patří k malému penzionu) nás přivítala nečekaně smutná servírka. Docela jsme se podivili, jindy se stále usmívá a najednou… Taky bylo překvapující, že nás nevítá její obrovský, huňatý pes. Rovnou jsme se na něj zeptali, z odpovědi jasně vyplynul důvod jejího smutku - Samíček zemřel. Věnovali jsme tedy první lok jeho památce a přání, ať se dostane do psího nebe a dál se v tom raději nepitvali.

Po chvíli si přisedli k vedlejšímu stolu dva pánové - jeden padesátník s brýlemi, ježkem a neupraveným knírkem a asi pětadvacetiletý holobrádek. Přišli jen tak na lehko, krokem nejistým, bylo tedy jasné, že jsou to hosté z penzionu a navíc ne zcela střízliví. Žoviálně si objednali pivo a jídelní lístek a starší začal do mladíka - že to bylo slyšet všude kolem - důležitě hustit „rádobymanagerské“ rady typu “toho zákazníka nemusíš hned oslovovat - já v tom dělám už pár let a poznám co kdo chce - tomu Ukrajinci dávám maximálně tři měsíce, on se vrátí”, atd. Z přízvuku se dalo usuzovat na původ ze severní Moravy (všem severomoravanům se tímto omlouvám), z popisu činnosti bylo jasné, že přijel do Brna na začínající stavební veletrh, nejspíš nabízet své služby. Padesátník byl určitě sečtělý, dovedu si představit ty stohy příruček typu Jak se stát milionářem, asi ale zapomněl na Pravidla chování od Gutha-Jarkovského. Mezitím přišel k jejich stolu další kumpán - věk tak kolem třiceti, ještě ožralejší než ti dva a táhnul za sebou opar nějaké protivné vůně. Začal na ně vykřikovat cosi o tom „že si dají vodku - on to platí - příští je na něho” a podobně. Starší ho sjel, zlobivý třicátník stáhnul ocas a zalez do sebe.

Slečna servírka (a výčepní v jednom) se slušně zeptala, zda si již vybrali z jídelního lístku, hlavní blbec u stolu zamlel něcoo malé nabídce (holt malá hospůdka) a že musí ještě počkat (opět velmi důležitě), na což mu ona rázně odvětila, že “By se měli raději rychle rozhodnout, protože tady nejsou na jídlo sami”. Skutečně se měla co otáčet a oni ji svým chováním evidentně vytáčeli. Odešla k výčepu a „kníráč“, tak aby to bylo pořádně slyšet, pronesl: “Nějaká chytlavá, asi neuspokojená, potřebovala by vyprstovat.” Dámy prominou, cituji doslova. Hosté u vedlejších stolů nevěřícně vyvalili oči a do mě vjel blesk: “Mohl byste, prosím vás, nechat těch nevhodných řečí?” “Jakých nevhodných řečí”, nasadil výraz idiota. “Těch o té neuspokojenosti a prstování. Děkuji!”. “Prosím, když máte něco proti prstování, tak se omlouvám”, pohnul slizce knírkem a zatvářil se vítězně. “No já mám hlavně něco proti nechutným řečem. Vy tady machrujete, ale ta slečna vám nic neudělala, tak se k ní laskavě chovejte slušně!”.

Začínal jsem ho mít plné zuby. Ještě chvíli jsme si vyměňovali názory, pak jsem se raději věnoval svému pivu a kamarádovi a on - aby měl poslední slovo - vše zakončil frajerskou větou: “No snad tu aspoň slušně vaří”. O stůl dál seděla tichá společnost pěti slečen. Celou dobu tuto neuvěřitelnou slovní přestřelku pozorovali a jedna z nich to nevydržela: “Jestli se vám tady nelíbí, tak táhněte do mekáče!” Slizoun se na mě otočil: “Vidíte, máte táhnout do mekáče.” “Ne, to jsem myslela na vás!” A bylo vymalováno.

Dopili jsme, rozloučili se s obsluhou a s plným džbánkem vyrazili domů. “Hej, ty v tom zeleným, vrať se” ozvalo ze za námi na ulici. Ani jeden jsme na sobě neměli nic s byť jen náznakem zelené, pokračovali jsme tedy dál. Výzva se ozvala znovu, tentokrát těsně za námi. Otočil jsem se: “To myslíte mě?” “Jo tebe”. Byl to ten převoněný třicátník, tentokrát se k laciné voňavce přidal odér kořalky. Pomyslel jsem si, že má asi špatný barvocit - no co, já jsem zase alergik. “Aha, a my se známe? Pokud vím tak ne, kamarádi nejsme, tak mi prosím netykejte. Co potřebujete?” “Vrať se a omluv se mu”, pokračoval nalitec. “Ale já se nemám komu omlouvat, na nikoho jsem nebyl sprostý, jen jsem vašeho kamaráda požádal, aby se tu choval slušně. Zvlášť, když je zde na návštěvě.” “A ty seš jako odkud?” změnil nelogicky téma. “Já jsem místní” chtěl jsem to celé ukončit. Přestával mě bavit a kamarád začal preventivně vytáčet číslo na policii. “Jo? Víš co u mě seš?” sjel mě tupan pohledem, “Seš obyčejná sedmička!” V tu chvíli mi došlo, že další setrvání na místě nemá smysl. Byl nejen ožralej, ale i úplně blbej - ani si nevšiml, že za tou sedmičkou na triku následuje ještě jednička :o) A já bych se nerad popral - ostatně, ani to neumím. Odcházeli jsme a ještě dlouho se za námi ozývalo několik výrazů ze Slovníku sprostých slov.

Přespal jsem u kamaráda a ráno se, cestou do práce, zastavil v penzionku s dotazem, jak to celé včera dopadlo. Slečna v recepci byla ráda, že se někdo ozval, den předtím už měli s touto trojkou problémy, po našem vystoupení se zklidnili a ráno už byli jako beránci, dokonce na ni poprvé nebyli v noci sprostí. Chtěl jsem vědět z jaké jsou firmy, možná by nebylo od věci upozornit majitele na chování jejich zaměstnanců. Jenže, není komu si stěžovat, padesátník je prý majitelem stavební firmy, třicátník jeho zaměstnanec - proto to “řiťolezectví”. Ještěže mi nic nestaví!

A tak mě napadlo: stále si stěžujeme na úroveň obsluhy v různých podnicích, ale nikdo se nepozastaví nad chováním hostů “buránků”. Je to stejné jako v obchodech - zákazník si asi může dovolit všechno, ale prodavač má být za každou cenu úslužný… Opravdu? Myslím, že ne. Myslím, že by si obě strany měly uvědomit, jak moc se potřebují. Já pán, ty pán ... nebo také: jak se do lesa volá…

Kolíček