Na poslední chvíli

Milá Aido,

nejdřív se Vám musím omluvit, že svoji odpověď takto zveřejňuji. Jenže jednak je trochu delší a také jsem k ní chtěl připojit pár fotografií a jistě uznáte, že do komentáře bych TO prostě nenacpal. Proto jsem po krátkém přemýšlení zvolil tuto formu. Snad se na mě tedy nebudete zlobit.

Chci Vám poděkovat za připomenutí výstavy Bruselský sen, pomalu končící v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Stihli jsme na ni zajít poslední únorovou neděli a mile nás překvapilo, že i v tak škaredý den si docela dost lidí našlo čas a využilo nedělního volna k ohlédnutí do poměrně nedávné minulosti. Do doby, kdy se o naší zemi, tehdejším Československu, mluvilo díky autorům pavilonu nahlas a s úctou (získali jsme tehdy 1. místo – zlatou hvězdu). A též jistě díky nádherné restauraci s naší národní kuchyní.

Možná byste se Aido divila, ale většina těch nedělních návštěvníků nebyla starší čtyřiceti let! Takže nejen generaci vašich babiček (o nichž jste mi napsala), pamětnic té doby, ale i mnohem mladší ročníky výstava oslovila. Snad je to tím, že si (tak jako já) na ní uvědomili, jak hluboce a na jak dlouho ovlivnila výstava Expo 58 v Bruselu kulturní myšlení čechoslováků. V roce 1958 mí rodiče chodili teprve do základní školy a přesto si dobře pamatuji na vázičky a porcelánové volavky zdobící poličky jejich obýváku ještě v sedmdesátých letech, kdy si kromě této parády pořídili i mě. A také na hrnečky a skleněný popelník, dokonce i na budík (ten byl ovšem u babičky).

Osvětlení jsou mi též podezřele povědomá, jen ten „tranďák“ jsme měli modernější – sovětskou Sonátu (psáno samozřejmě azbukou, takže můj otec prý při jeho nákupu, nevěda, že se jedná o sovětský výrobek, tvrdošíjně trval na předvedení rádia Kohata). A mezi hračkami v naší školce se vyjímala černá umělohmotná kočička – harmonika. To vše prosím ještě dvacet let po konci bruselské výstavy!

Zároveň si ale také vzpomínám na „lidovou tvorbu“ ovlivněnou bruselským stylem, na ty latexem malované různobarevné trojúhelníky na ještě různobarevnějších zdech zdobící kuchyně našich příbuzných (jedno, zda k sobě barvy ladily), na příšerné držáky na květináče a jiné bytové aplikace podomácku svařené z černého drátu ... bylo by toho víc. Zkrátka, „brusel“ byl fenomén, pod jehož vlivem se dlouho žilo, grafici vytvářeli návrhy přebalů knih, módní návrháři vymýšleli modely pro lidi i psy, sochaři sochali a architekti navrhovali stavby (i slavný vysílač na Ještědu – mimochodem, jeho autor včera oslavil 85. narozeniny). Jen by mě zajímalo, zda se podle „bruselu“ náhodou i nevařilo :o)

Takže Vám, Aido, ještě jednou moc děkuji, odpoledne strávené na Bruselském snu rozhodně patřilo k těm příjemnějším v tomto roce. A pokud na výstavu vzpomínáte tak ráda jako já, mám pro Vás jeden příjemný tip – mrkněte na blog brusel expo 58. Budete jistě mile překvapená.

Kolíček