Nezvaný host

Uf, tak už je konečně klid. Skončila Velká cena Brna (závod silničních motocyklů) a mé město si oddechlo od náporu zahraničních motorkářů - diváků. Řeknu to na rovinu - nějaký závod motorek je mi ukradený. Sice se na hezkou “mašinu” rád podívám, ale že bych kvůli tomu jel na kraj Brna a s davem koukal kdo koho ve které zatáčce předjíždí a počítal jim kola, to rozhodně ne. A tak bych o celé akci ani nevěděl, nepotkávat už od čtvrtka v ulicích skupinky v kožených i nekožených oblečcích, s helmami v podpaží i bez. Ožralí Němci mávali vlaječkami svého státu a provolávali spíš než zpívali své písně. Pomyslel jsem si při tom něco o tupounech německých a vzápětí se jim v duchu omlouval - ono naše “kdo neskáče není Čech - hop hop hop” je z podobného buranského šuplíku, tak proč by nemohli oni, že.

Kdo ale musel mít z nájezdních hord radost, byli určitě brněnští hospodští - tolik hektolitrů piva jim trubkami hned tak neproteče a tak se na návaly žíznivých zástupů pořádně připravili. Jako třeba ti ve vyhlášené restauraci Pegas … V sobotu od rána s přestávkami pršelo, byla zima a vůbec bylo nevlídno. A tak jsme zamítli plánovaný výlet na Ovenálie - ovčácké slavnosti na kopci Zlobice nedaleko Brna a rozhodli se využít volného dne k dlouho odsunované návštěvě výstavy Civilizované bydlení pro každého - Jan Vaněk. Pokud se zajímáte o architekturu a bydlení, vřele vám ji doporučuji. Není velká svým rozsahem, o to je však zajímavější. Více se o ní dozvíte zde.

Cestou z výstavy jsme se ještě zdrželi pozorováním stromolezců, kteří se v parku pod hradem zúčastnili Mistrovství ČR ve stromolezectví. Taky to byl úžasný zážitek - koukat na ty šikuly jak visí na lanech v korunách stromů a plní při tom různé úkoly a ještě k tomu na čas… klobouk dolů před jejich výkony. Tím ovšem úžasné zážitky toho dne měli skončit. Dostali jsme totiž hlad a tak jsme se rozhodli po více než roce navštívit zmíněnou restauraci Pegas v centru Brna. Jako minule bylo plno, zdejší kvasnicové pivo je vyhledávanou lahůdkou, tak se není co divit. Na všech stolech, obsazených i prázdných ležely rukou psané cedulky “obsazeno od 18 h” - evidentně zde byli připraveni na bohatou motorkářskou klientelu.

Bylo čtvrt na čtyři, řekli jsme si, že do té doby budeme už dávno pryč a posadili se k jednomu z mála volných stolů - pro pět osob. V okamžiku byl u nás číšník, s úsměvem nás plynulou němčinou přivítal a zeptal se co si dáme k pití. Tak jsme mu stejně plynulou češtinou poděkovali, objednali si “dvě pšeničný” a požádali ho o jídelní lístek. Číšník neztratil úsměv a (už česky) nás upozornil, že tento stůl je od šesti hodin obsazený a že najíst se u něj nestihneme, protože ho bude muset srazit s vedlejším stolem (u něho čekal na jídlo česky mluvící páreček) a připravit na šestou pro hosty. Zeptali jsme se, v kolik že bude stoly srážet a připravovat. Odvětil že za třičtvrtě hodiny (tedy ve čtyři) a nabídl nám místo uprostřed restaurace, kde se právě uvolnil stůl pro šest osob. I na něm byla cedulka s rezervací. Sice nám jeho počínání připadalo divné, ale budiž.

Usadili jsme se k uvolněnému stolu a objednali si jídlo: hovězí vývar s nudlemi, smažená kachní játra s vařeným bramborem a svíčkovou s knedlíkem. V půl čtvrté se k námi uvolněnému stolu posadila skupinka pěti německých turistů. Čekali jsme co se bude dít. Přišel k nim číšník, automaticky přinesl jídelní lístky. Němci poděkovali, jídeláky odmítli a objednali si pivo. A nic. Nikdo je nevyhodil, číšník jen zářil. Mladý pár vedle mezitím dojedl své jídlo a odešel. Do restaurace vešla další skupina turistů a chtěla se usadit k jinému právě uvolněnému stolu. Přiběhl k nim číšník a německy (asi nějaká jeho úchylka) je pozdravil. Pak pochopil že jsou to Poláci, česky jim sdělil, že stůl bude obsazený a poslal je ke stolu uvolněnému mladým párem. To už bylo třičtvrtě na čtyři. Ano, stále se zde jedná o dva stoly, které se - teď už za čtvrt hodiny - měly srážet a chystat na šestou.

A tak jsme si k jídlu objednali další pivo a vyčkávali co se bude ve čtyři dít. Pokud hádáte, že se nestalo nic, vyhráli jste prémii. Jen číšník poletoval po place a vžitý do role posunovače na nádraží šiboval s přicházejícími hosty jako s vagóny. Bez jakéhokoli systému, čistě jen dle momentálních sympatií. Když pak přišel jeho známý s rodinou, přivítal je s upozorněním, že je plno a pak je usadil ke stolu, který nesměli obsadit Poláci. Odcházeli jsme v půl páté a tak nevím, co se v šest stalo u nesražených a nepřipravených stolů. Jen tuším že nic, že číšník dál posunoval svoje vagóny jak se mu právě zachtělo a měl radost z toho, že je pánem situace. V nás však zůstala hořkost z toho, že se ve svém rodném městě musíme cítit jako nezvaní hosté. Jako někdo, s kým se prostě nepočítá, zvlášť když je Brno zrovna plné turistů. A mimochodem - to jídlo nestálo za nic. Polévka byla silně přesolená a čpělo z ní ochucovadlo. Svíčkovou omáčku jsem dlouho nejedl tak nastavovanou a překyselenou. A že by číšník k nesoleným kachním játrům přinesl sůl, to ani náhodou.

Kolíček :o(