Dovolená: Den pátý - Přívětivá placka

Na tento den jsme měli naplánovanou prohlídku města, jež nás na celý týden adoptovalo - Českých Budějovic. Trochu jsme se předem obávali rozpálených budějovických ulic, ale počasí nám jako zázrakem opět přálo. Sluníčko nevyslyšelo předpovědi meteorologů a protentokrát se schovalo za závoj mraků. Den jako stvořený k prohlídce té velké, přívětivé placky. Ano, Budějovice jsou placka. Od východu na západ, od severu k jihu, všude samá rovina. A navíc půvabná, přátelská, domácká.

Za tu dobu, co jsme ji měli možnost poznat, na nás udělala velice dobrý dojem. Rychle jsme se zorientovali v pravoúhlých uličkách historického centra a po chvíli nám to místo začalo připadat až důvěrně známé. Jako bychom tu bydleli odjakživa. Mohla za to i zdejší poklidná atmosféra. Jistě, je doba dovolených, spousta místních obyvatel vyrazila někam pryč a atraktivita místa není natolik veliká, aby je nahradily davy přijíždějících turistů. Ale já si myslím, že pohodovost centra Budějovic je dána i tím, že je od průmyslového zbytku města přímo geniálně izolováno - zčásti řekou Malší a jeho slepým ramenem a tam kam nedosáhla voda, rozkládají se parky. A parky a nábřeží řeky jsou prostě oázou klidu.

Na lavičkách tu posedávají milenci, maminky s kočárky a důchodci, sem tam se na nich povaluje i nějaký ten bezdomovec, ale ani ten tu nepůsobí nepatřičně. Lidé kolem procházející příliš nespěchají (kam taky, když napříč centrem pohodlně přejdete za deset minut) a pokud se v nich snad někdo pohybuje rychlostí vyšší než pět kilometrů v hodině, jsou to cyklisté. Město je vůbec díky své placatosti tomuto způsobu dopravy zaslíbené a i kdybyste náhodou na žádného velocipedistu nenarazili, počet stojanů na kola v ulicích o tom svědčí.

Opustíte-li chladivý stín upravených parků, a vydáte se směrem k dokonale čtvercovému náměstí Přemysla Otakara II., ani potom se nemusíte obávat že by vás sluníčko příliš opálilo. Spoustou ulic je totiž možné procházet s hlavou skrytou pod množstvím unikátních podloubí. Domů s touto vymožeností je tu tolik, až jsme měli pocit, že by v případě deště člověk snad ani nepotřeboval deštník. Samotné hlavní náměstí je podloubím dokonale lemováno, což je při jeho rozloze (prý 133 x 133 metrů) dar z nebes. Opálení či promoknutí vám na něm hrozí jen v případě, že se odhodláte k obhlídce kamenné kašny Samson v jeho středu nebo bludného kamene (taková větší zaoblená dlažební kostka s křížkem uprostřed) položenému hned vedle. Na tomto místě některé z vás zklamu - můžete přes ten šutr překračovat jak chcete, oproti pověsti na tomto náměstí stejně nezabloudíte.

I když jsou si jednotlivé strany podobné, každá má nějakou dominantu a tak je orientace vcelku snadná. Za to se vám při tom dovádění může stát, že zapomenete na které z hospodských zahrádek jste před chvílí seděli (těch je tu také velký dostatek). A pak ještě dopravních značek. Díky nevelké délce ulic se zdá, že hustota různých zákazů, příkazů, objížděk, stopek a „dejpředností“ je v nich větší než malá. Ale to vás nemusí příliš zajímat, vy se tu jako návštěvníci procházíte pěšky a díky tomu máte taky spoustu času rozhlížet se kolem sebe a obdivovat nádheru renesančních a barokních domů a domečků, zbytků městských hradeb, pomníků a věží.

Také můžete narazit na půvabný meteorologický sloupek, na který služba místního hydrometeorologického ústavu pravidelně vyvěšuje předpověď počasí pro nejbližší dny. Nebo náhle spatříte patrně nejužší domek ve městě na souběhu ulic Panská a Mlýnská (když už budete v Panské, mrkněte se do zahrádky atelieru sochaře Petra Schela s několika jeho výtvory - je na co koukat!). A milovníkům sýrů jistě neujde, že se v tomto městě, kousek od sebe, nacházejí celé dvě prodejny sýrů Cheesy (s nostalgií vzpomínáme na jedinou brněnskou, která je navíc na nejbližší rok odříznutá od světa kvůli odkloněné dopravě).

A pak vám při tom prohlížení a procházení vyhládne. Různých občerstvován je tu spousta a my jsme si pro ten den vybrali jednu z nejznámějších a nejproslulejších - Masné krámy. Před odjezdem z Brna nám kamarádka tuto hospodu doporučovala s básněním na zdejší kuchyni. No, jak bych to jen řekl, byli jsme docela zklamáni. A to je možná ještě slušné slovo. Měli jsme pocit, že tato hospoda žije jen ze své pověsti. Tak za prvé - usadili jsme se k velkému stolu do jedné z kójí (většina prostoru je rozdělena na jednotlivé zděné kóje s klenutým stropem).

Po chvíli nám mladý číšník oznámil, že se musíme přesunout, neboť tento stůl je rezervován (stůl nebyl opatřen cedulkou na toto upozorňující). Nabídnul nám kóji vedle - stejně vypadající. No dobrá. Po přesunu jsme několik minut čekali, než ten samý číšník přišel s jídelním lístkem a dotazem co si přejeme k pití. Vzápětí přinesl objednaná piva a zde musím uznat, že s tak přesnou mírou jsme se za celý týden jinde nesetkali (navíc pivo Budvar zde čepují skutečně dobré).

Objednali jsme si dršťkovou polévku “jak má bejt”, grilovaná žebra na režonku a pečené stehno z mladé kačeny s bramborovým a houskovým knedlíkem a červeným zelí. Na dotaz co je to režonek odpověděl že neví, že asi něco v kuchyni. Doteď žijeme v nejistotě. Nevím, jestli dršťková “má bejt” tak jak ji zde vaří, ale to co jsem obdržel, byla gulášovka s trochou drštěk. Po nějaké dršťkové chuti ani vidu. Tato polévka patří mezi mé nejoblíbenější a musím přiznat, že jsem na její přípravu fakt háklivý. Beru, že mají obě polévky podobný postup přípravy, ale kdyby do této místo drštěk dali zbytek hovězího, nikdo rozdíl nepozná. Navíc byla nepříjemně přesolená (a to solím hodně) a polévkové koření z ní bylo cítit jako základ.

Bohužel, ani hlavní chod nepatřil k nejlepším kouskům zdejší kuchyně. Kachní stehno bylo sice krásně měkké, kůže však měla podivně šedou barvu a působila spíše dušeným dojmem. Červené zelí kuchař nejspíš překyselil a pak se cukrem snažil spravit co se dá. Výsledná chuť nic moc - v boji se zelím z restaurace hotelu Malý pivovar by neobstálo. Navíc bylo nalito pěkně přes celý talíř, stehno i knedlíky ležely přímo na něm. Knedlíky byly z vrchu totálně oschlé, vystydlé, ty houskové po chvíli zespodu od zelí rozmáčené a jsem přesvědčen, že oba druhy kupované od velkovýrobce. Chuť i konzistence tomu odpovídaly.

Pečené žebro nám bylo přineseno na zvláštním prkýnku opatřeném nakloněnou kovovou podložkou (že by onen režonek?). Maso tak leželo na nakloněné ploše a host tak mohl pohodlně ukrajovat z jedné porce aniž by mu zbytek překážel. To bylo ovšem jediné kouzlo tohoto jídla. Žebra samotná byla bez výraznější chuti, víc vlažná než teplá, o nějakém pečení nejspíš jen slyšela. Spíše by jsme je otipovali na poctivě uvařená a poté lehce opečená. Žádný kulinářský zázrak, v každé jiné obyčejnější hospodě je připravují poctivěji. Bohužel, i chléb přinesený k žebrům měl ty nejlepší chvíle už dlouho za sebou.

A tak jediné, co jsme v tomto podniku mohli ocenit byl vskutku zajímavý interiér, dobré a přesně točené pivo a elegantní a čisté toalety. Na tak vyhlášený podnik trochu málo. Vyšli jsme zklamaní ven a jakoby se nebe nad námi slitovalo, sluníčko nakonec přeci jen vykouklo zpoza mraků a uličky starobylého města se nádherně rozzářily. Brali jsme to jako výtečný dezert a digestiv v jednom po nevydařeném pozdním obědě.

PS: nedá mi to, abych zde nezmínil slibovanou návštěvu restaurace Akropolis. Prošli jsme kolem ní za celý týden ještě čtyřikrát, pokaždé zívala prázdnotou a kuchařka s číšnicí se s kávou a cigaretou v ruce nudily u stolečku před vchodem. Tak jsme naši návštěvu raději odložili na neurčito.