úterý 12. srpna 2008

Česneková olympiáda

Když se řekne česnek, první slovo, které mi obyčejně naskočí je topinka. Milovaná topinka! Když mi konečně došlo, že letošní buchlovické slavnosti česneku mám sice v diáři zaškrtnuté, ale stoprocentně je prošvihnu, jako alternativa se logicky nabízela jiná bohulibá událost - Dyjákovická topinkyáda. Poprvé jsem o ní slyšel letos na jaře ve vysílání českého rozhlasu. Pravda, bez bližšího určení termínu, za to s ujištěním, že když budu pozorně sledovat vysílání… Sledoval jsem a vyplatilo se to.

I když, musím se přiznat, že po prvním prostudování programu jsem byl trochu na vážkách. Ochutnávka topinek spojená se soutěžemi o Královskou topinkovou směs (tedy nejlepší směs na tuto levnou a nezdravou dobrotu) a získání titulu Topinkového krále zněli lákavě, ale ten program! Dechovka mě nebere, mažoretky mě děsí od dětských let, kdy byly nezbytnou součástí zábavných televizních pořadů z Ostravska, na skákací nafukovací hrad už mě nepustí a vystoupení kejklíře s balonky mě taky obvykle nepřivádí do extáze… Ale zase ty topinky…

Říká se nehodnoť dokud neochutnáš a tak jsem v sobotu 9. srpna za dohledu zamračené oblohy před polednem vyrazil. Autobusem, s přestupem ve Znojmě. Cestou se pěkně rozpršelo a já nabíral odvahu dorazit na místo konání a neotočit to ke zpáteční cestě na přestupu. Naštěstí se počasí těsně před Dyjákovicemi umoudřilo, déšť se místu konání (místnímu fotbalovému hřišti) po zbytek dne obloukem vyhýbal a jen dramatická kulisa mraků na obzoru dávala tušit že někde v dáli takové štěstí nemají. My ho měli. Nebo alespoň já. Znojemsko je krajem vinohradů a sklípků, okurek a obřích dýní v zahradách, kostelíků které jsou v rovinaté krajině pořád ještě dominantou vesnic a konkurovat jim svojí výškou může jen blízký vodojem se svojí stříbřitou kopulí. Ale hlavně je to kraj neskutečně vstřícných lidí.

Tak třeba hned po vystoupení z autobusu mě na zastávce zavalil informacemi jakýsi červenolící chlapík s odrbaným batohem: “Čau, jedeš na topinkyádu? Běž takhle rovně a doprava? Máš kde spát? Tady vlevo je levná ubytovna. Kdyby tě to tam nebavilo tak tady dolů a vpravo je hospoda. Já letos nejdu, byl jsem třikrát a dnes je ve Vranově výlov sektu, tak budu tam. A nezapomeň se podívat na naši sluneční elektrárnu. Tak čau, mě už to jede”. Nestačil jsem ani mrknout, viděl jsem něco takového poprvé v životě. A v podobném duchu to šlo celý den. Tykání od neznámých lidí mi po dlouhé době nebylo nepříjemné. Jak by také mohlo, když je pokaždé doprovodili milým úsměvem. Silná čtyřka na pokladně, hospodská na hřišti, chlapi v hospodě, prodavačka topinek… prostě všichni.

Nejdřív jsem si myslel, není-li to kvůli mému foťáku, se kterým jsem se kolem pořád motal. Jejich nejčastější dotaz totiž zněl “odkud seš” a “pro koho děláš” - myšleno do jakých novin fotografuji. Jenže když jsem jim prozradil že fotím jen a jen pro sebe, byli snad ještě milejší. A tak i díky nim jsem se zbavil několika předsudků. Pochopil jsem, že ač se mi to líbí nebo ne, má dechovka na vesnici svoje místo - vidět a slyšet hrát s obrovským nasazením partu mladých lidí, oděných do bohatě vyšívaných krojů, mě nemohlo nechat chladným. Nebo ty mažoretky - skupina malých holek se pečlivě chystala na své vystoupení v šatně hostince. Konečné úpravy stejnokrojů, opravy make-upu, poslední pokyny před vystoupením. Když pak po několikaminutové exhibici na hřišti odcházely šťastné, že jim to vyšlo, do šaten, nemohl jim zatleskat jen otrlý cynik (zvlášť když se vám předtím hostinská pochlubí že má mezi nimi dvě dcery).

Kejklíř Vlasta, vesele žonglující s míčky i hůlkami pro pobavení všech, nešetřil úsměvy, jeho šaškovský obleček pobavil všechna prťata a dospělým dal vzpomenout na chvíle dětství. To vše za pomoci své manželky, která zářila jak v kostýmu jeho asistentky tak ve žlutém organizátorském tričku s logem topinkyády když točila v okýnku pivo. Dávno jsem taky neviděl tak vtipné představení šermu jako tady, rajhradská skupina Asmodeus neoslňovala ani tak přemrštěným máváním mečů jako spíš propracovanými dialogy ve verších a uvolněným (byť amatérský) herectvím, které nebořilo kulisy. I oni sklízeli zasloužený potlesk. A lahůdkou (aspoň pro mé uši) pak bylo vystoupení folkrockové skupiny Krahoš. Nakonec jsem litoval jen toho, že nevzlétl z Brna přivezený horkovzdušný balón. Vítr byl přece jen příliš silný.

Ale zpět k soutěži. Celou si ji v roce 2004 lety vymyslel a od té doby každoročně organizuje pan Pavel Kubíček. Dal dohromady pravidla, sehnal několik lidí ochotných ke spolupráci, oslovili spolu sponzory… Snadné, že? Jasně, ovšem do té chvíle, než zjistíte, že Pavel Kubíček je nevidomý. Jenže, jak sám říká, žádný nevidomý není tak slepý jak zdravý člověk, který nechce vidět. A pan Kubíček vidět chce. Nejen sebe, ale i ty druhé. Svým zápalem a energií dává dost sil a nadšení lidem kolem sebe k tomu, aby se zas a znova pouštěli do přípravy dalších a dalších ročníků.

A tak se i letos mohlo díky jejich úsilí pustit sedm borců do soutěže o Krále topinkyády a snažit se v čase dvaceti minut spořádat co nejvíc topinek. A osm kuchařů či kuchařek mohlo svojí směs na topinky přihlásit do soutěže o Královskou směs. Neptejte se mě prosím kdo v těch soutěžích vyhrál. Sice jsem si jména výherců pečlivě poznamenal do mobilu, ale stejně pečlivě je pak vymazal - po těch pivech a kořalkách vypitých s místními se není čemu divit.

Ale pamatuji si, že počet snědených topinek každému soutěžícímu pečlivě odškrtával na papírový tácek osobní rozhodčí, vítěz jich spořádal 21 a obdržel královskou korunu ve tvaru obří topinky. A taky to, že vítězná směs se jmenovala Davídkovo překvapení a jeho autorka, t.č. na mateřské dovolené, ji pojmenovala po synkovi. O jejím vítězství rozhodli ti nejpovolanější - jedlíci, kteří hlasovali vhazováním vstupenek do zavařovacích třílitrovek. Ale skutečným vítězem byl u mě pan Kubíček, neúnavný organizátor, který by klidně mohl sedět doma, nic nedělat a jen nadávat na osud (ale to by určitě nevydržel). A taky jeho žena, neskutečně energická, milá a vtipná paní, která celý den stála nad tou obrovskou vanou plnou rozpáleného tuku a smažila a smažila…

Zaručeně se soutěž jedlíků topinek nedostane na olympijské hry, fotografie vítězů nabudou na prvních stránkách novin a sponzoři na ni nevěnují miliony. Přesto si troufám tvrdit, že se letošní topinkyáda zapsala do srdíček účastníků, pořadatelů i soutěžících. A nejen jich… Tady totiž bylo opravdu ze všeho nejdůležitější se zúčastnit. A vlastně vyhráli všichni kdo přišli strávit na dyjákovické fotbalové hřiště příjemný den, zaplatili vstupné, koupili si topinku či pěkný kus pečeného prasátka (na porcích se tu opravdu nešetří), pivo nebo limču a tím podpořili nejen pořadatele. Protože - a to si nechávám schválně na konec - veškerý výtěžek z topinkyády je věnován novorozeneckému oddělení znojemské nemocnice na zakoupení lékařských přístrojů.

A tak vám radím - sledujte stránky www.topinkyada.wz.cz a přijeďte se příští rok zúčastnit. Stojí to opravdu za to - a nejen kvůli topinkám (na fotce vidíte vítězné Davídkovo překvapení).


Kolíček :o)
P.S.: Další fotky najdete tradičně na rajčeti!

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Nesnáším mažoretky, nesnáším dechovku, nesnáším českou country music - ale ta akce musela být naprosto perfektní!
aida

Anonymní řekl(a)...

Krásný článek, děkuju za něj. Vy teda umíte strhnout člověka a nadchnout ho pro něco, o co by jinak ani nezavadil. Přidávám se k vám, co se pohledu na místní obyvatele týká. Stejný pocit jsem měla během dovolené ve Velkých Bílovicích. Teprve tam jsem si uvědomila, že lidi na Severní Moravě, odkud pocházím, a lidi v Praze, kde žiju, mají v ksichtě výraz permanentní zapšklosti a s prominutím nasranosti! Tolik se mi nechtělo odjet zpět mezi tyhle bubáky!
Evas

pan Kolíček řekl(a)...

aida:
tak to jsme dva, ale tam mi to kupodivu nevadilo, dokonce jsem si to bez nich pak ani nedokázal představit - asi díky fernetu :o) Ne, fakt byli perfektní, všichni se snažili jak kdyby byli placení. A ta kapela naštěstí měla do country daleko, spíš se chvílemi blížili tomu rocku :o)

pan Kolíček řekl(a)...

Evas:
moc děkuju, dnes jsem tu pochvalu potřeboval jako sůl :o) Ve velkých městech to člověka fakt asi vysává a uvádí do stavu jaký popisujete, sám tyhle pocity zažívám často v Brně a proto se jezdím na ty vesnický akcičky dobíjet - většinou po nich nemůžu pořádně usnout jak se mi stále vzpomínky na ně honí hlavou :o)
Mimochodem, jak jsem psal v předchozí pozvánce o tom setkání muzikantů na Valašsku - bývá to prý dost bezva a navíc tam bývá ochutnávka slivovice a košt vína :o))