Dovolená: Den šestý - Malé pohlazení

Jestliže je možné Hlubokou považovat za magnet na turisty a Český Krumlov za past na tytéž, pak městečko Třeboň je pravým balzámem na nervy znaveného návštěvníka. Tak například už budova autobusového nádraží ze všeho nejvíc připomíná roztomilou železniční stanici v nějaké zapadlé vísce. Cesta do centra trvá pěšky deset minut a jestli vám můžu poradit, sejděte z Jiráskovy ulice (která vás do historické části města povede) a raději se nejdřív projděte přilehlými Komenského sady.

Jednak vás příjemně naladí na chvíle strávené ve městě a hlavně můžete obdivovat jejich vzornou upravenost a pečlivost, s níž se o ně místní starají. Že jsou tu na svoji práci pyšní je vidět i z cedulek oznamujících za čí peníze byli tento můstek či tato cesta spraveny. Navíc zde má spousta stromů před sebou v zemi usazený nízký kamenný sloupek s vyrytým označením jejich druhu a to ve čtyřech jazycích včetně udání místa nejčastějšího výskytu. Při studování jednotlivých cedulek tu kolem vás budou jezdit holky na kolečkových bruslích a na hřišti postaveném hned za základní školou (jak jinak v Komenského sadech, že) budou dovádět děti.

Pokračujte v chůzi kolem školy a u Budějovické brány (která je průjezdná v obou směrech a řidiči si tu pozorně dávají přednost podle odrazu ve vypouklém zrcadle - v Brně si to neumím představit) přejděte silnici a pokračujte v chůzi dalším parkem, tentokrát zámeckým. Zastavte se v cukrárně s výbornými zákusky a nezapomeňte si v ní koupit marcipánového kapra (jste přece v Třeboni!). Dál vás cesta zavede ke vstupu na nádvoří samotného zámku (cestou bude nejspíš vaše kroky sledovat zvědavý páv, jehož druh před nedávnem skonal v zubech nehlídaného psa a vycpaného ho naleznete na prohlídkové trase A). Nevím jak kdo, ale já jsem byl třeboňským zámkem naprosto unesen.

Ve srovnání s českokrumlovským je tento naprosto miniaturní, ve srovnání s Hlubokou až neskutečně skromný. Navíc je doslova utopen v zeleni. A to jak zvenčí tak zevnitř. Zdejší správce musí být šíleným milovníkem kytek, protože zde téměř nenajdete zeď, která by nebyla obložena květináči s nejrůznějšími rostlinami. Stejně tak i zahrádka zámecké kavárny. Květináčů je na ní víc než židliček a stolků dohromady a přímo uprostřed ní roste prý nejstarší olivovník v Čechách. Dali jsme si na ní v rychlosti pivo a byli šokováni nízkou cenou - jedna desítka a jedna dvanáctka dohromady jen za 42,- Kč.

Při prohlídce návštěvnických tras nečekejte žádný velký přepych, spousta exponátů jsou kopie a navíc v docela skromném množství. Ale o to víc je možné soustředit se na výklad milé průvodkyně a vy při odchodu nebudete mít pocit, že jste prošli rekvizitárnou divadelníka. My jsme kromě rožmberské trasy absolvovali ještě prohlídku kasemat a konírny a hlavně psí kuchyně! Samostatně postavený domeček pro psovoda a jeho smečku se skromnou kuchyní je až dojemný - zvlášť když si uvědomíte, že zámeckým psům se zde připravovala krmě často lepší než jakou měli poddaní v “podzámčí”.

Procházka historickým centrem města zabere pár desítek minut, když se budete hodně loudat. Centrální Masarykovo náměstí i přilehlé uličky působí roztomile maloměstsky, rozhodně si nenechejte ujít procházku po Světské hrázi - z jedné strany můžete obdivovat skvěle zachovalé staré hradby, z druhé pak překrásný výhled na hladinu rybníka Svět. Pivomilci jistě ocení i možnost prohlídky pivovaru Regent s ochutnávkou piva.

Možností k občerstvení je zde spousta, nám byla v prodejně českých řemeslných výrobků na zámku (mimochodem, co jsme si všimli, je jediná vkusná ve městě) doporučena rybí restaurace Šupina (hned naproti ní je sesterská restaurace Šupinka). Musíme uznat, že to byla výborná volba. Když už člověk vycestuje do Třeboně, je škoda dát si k jídlu něco jiného než vodního živočicha. Zahrádka restaurace byla příjemná, prostorná, se stolečky dostatečně daleko od sebe pro zachování soukromí.

Obsluha pak usměvavá, milá, rychlá. Naše obědové menu se sestavovalo ze samých rybích jídel (tedy jídel z ryb, ne že by nám tu házeli červy). Za zástupce z nabídky polévek jsme zvolily “krémovou rybí polévku našich předků”, hlavní pokrm pak reprezentoval “pstruh pečený na česneku a štouchané brambory” a “úhoř pana baštýře na černém pivu”. Oproti jídlu předcházející den v Českých Budějovicích jsme byli tentokrát nadšeni. Rybí polévka byla vynikající, opravdu krémová, dobře kořeněná a s nerozvařenými nudličkami kořenové zeleniny (zvlášť mrkvička v ní byla skvělá). Já osobně bych přijal výraznější rybí chuť, ale uznávám, že ne každý host by ji přijal. Toto bylo lze považovat za přijatelný kompromis.

Poprvé v životě jsem jedl v restauraci úhoře. Je to, pravda, trochu dražší ryba než kapr nebo pstruh, přesto stále cenově přijatelná. Pokud ji chce někdo vyzkoušet, vřele doporučuji. Rozhodně v třeboňské Šupině. Chuť masa byla naprosto vynikající a omáčka k ní výborná. Trochu jsem se obával, zda nebude chuť černého piva přerážet tu rybí, ale mé obavy byly liché. Výborně se navzájem doplňovaly. Jako přílohu jsem po poradě se servírkou zvolil chléb a i ten byl (oproti včerejšku) čerstvý.

Druhé jídlo, pstruh pečený na česneku ,byl též výborný, chuť česneku byla decentní, rozhodně nepřerážela jemnost pstruha. Příloha ze štouchaných brambor mě překvapila, většinou jsem zvyklý na cibulku zašťouchanou už v bramborách, zde byla použita jako ozdoba na povrchu. Za to byla krásně zlatavě opečená, nejspíš bylo kuchaři líto ji schovat dovnitř hmoty.

Pokud mě ale v této restauraci něco skutečně dostalo, pak to bylo “mlíčí z kapra pečené na bylinkách naší babičky”. Neodolal jsem, a vyzkoušel tento předkrm - byť až na samý závěr oběda. Nemám slov. Pokud někdy pojedete do Třeboně, musíte si na ně zajít. Kuchař mlíčí jen tak zprudka opeče na másle s bylinkami a osolí. To je vše, vypadá to jednoduše, ale když si to pak ještě teplé dáte na čerstvý chléb…. Jako by vás někdo milý náhle pohladil. Jen tak lehce. Na mě osobně to zapůsobilo nejvíc ze všech jídel, která jsem na letošní dovolené jedl. Jako tečku jsem si v poslední předodjezdový den nemohl vybrat nic lepšího.

Vraceli jsme se z Třeboně a přesto, že už nás čekalo jen ranní balení zavazadel a odjezd do Brna, nebyli jsme smutní. Bylo to, jako když opouštíte své přátele a víte, že pro vás na závěr návštěvy připravili krásnou a nezapomenutelnou tečku. Takovou, která vám nedá na společně prožité chvíle zapomenout a i díky ní se těšíte na příští shledání. A takové bylo i naše loučení s kouskem jižních Čech.

Při výstupu z autobusu v Budějovicích jsem si chtěl konečně vyfotit zdejší nádraží. Vytáhnul jsem foťák z batohu a zrovna když jsem zaostřoval, přišel ke mně mladík ve vybledlém tmavém tričku a ošoupaných riflích. Slušně mě pozdravil. Zmáčknul jsem spoušť a přemýšlel, kolik mu odsypu drobných ze své kapsy. Předběhl mě slovy “tady se nesmí fotit”. “A kdo vám to řekl?”, nedal jsem se. “No, tady je to všude vylepený”, trumfnul mě a já byl v tu chvíli nucen schovat aparát a vyklidit prostor. Byl to "sekuriťák". Škoda, zrovna toto nádraží by si fotku zasloužilo. Zastřešení nástupišť je totiž řešeno systémem zavěšených plachet, jež vzdáleně připomínají plachty lodí kotvících v přístavech. Navozuje to představy dálek a romantických cest, pro nádraží více než příhodných. Škoda zákazu, zůstala nám z toho všeho jen jedna nedokonalá fotografie.

Kolíček :o)