Jenže ouha. Za městem tomu „všuderostoucímu“ plevelu nějak nedošlo, že je jaro v plném proudu a místo mnou vytoužených velkých květů mi nabízel jen květenství složená z malých zelenožlutých a nerozvitých kuliček, v tom lepším případě řídké, chudě kvetoucí nedočkavce. Rozhodně se to ani náhodou nepodobalo té parádě plné olova a prachu z naší ulice. Co se dá dělat - sice malé, ale naše. Sbíral jsem po jedné až dvou plackách z keře, víc mi jich nebylo dopřáno. Přesto jsem byl naplněn zvláštní hrdostí na sebe - asi jako houbař, který jako jediný odchází po půldenním hledání z lesa s poloprázdným košíkem, ale uklidňuje se myšlenkami, že je to výsledek ohromného úsilí (protože sbírat houby v místě na ně bohatém umí každý blbec, že?).
A stejně jako ten houbař jsem i já doufal, že přece někde na blízku musí být keř obsypaný nádhernými květy, které čekají jen na mě! Dočkal jsem se. Při okružním návratu k autobusové zastávce jsem ho uviděl. Vypadal skoro jako v mých představách, jen s tím rozdílem, že zlatobílý poklad jsem neměl hned na dosah, člověk se musel natáhnout a ohnout dlouhé větve. I učinil jsem tak … a snesla se na mě sprcha žlutého pylu a mšic. Už tak brzo! Chtěl jsem hlasitě zanadávat, jenže… Až do té chvíle jsem si myslel, že znám všechny své věrné alergeny. Jak jsem se mýlil! Černý bez mi byl zatajen. Co následovalo, dá se popsat jako: „pčík pčík, škráb, kuc kuc, pčík, škráb“… Citoslovce pro mnutí pálících očí neznám. Nevybaven antialergiky, užil jsem si dokonale, svědily mě celé ruce, horní ret začal otíkat, kapesník pomalu přestával zvládat svoji funkci, oči v jednom ohni…
Nechal jsem keř keřem a upaloval k autobusu směr obchod doufaje, že mě to brzy přejde - zas tak těžký alergik přece nejsem. Spolucestující se museli při pohledu na toho dýchavičného nebožáka bavit - jak jsem zjistil později u zrcadla v obchodě, oční bělmo jen pomalu dostávalo zpět svoji barvu, spíš zářilo růžovkou nazrávajících malin. Naštěstí dobrá klimatizace a zima proudící z pultů s chlazeným tovarem učinil své, brzy se mi ulevilo - ona má ta civilizace něco do sebe. A já si jen opakoval: kdybys nebyl nenažranej… to málo ti nestačilo… to máš za to. Vracel jsem se naší ulicí domů a keř černého bezu už na mě z dáli nesvítil tak vesele jako ráno. Měl jsem pocit, že se mi vysmívá: kdybys nebyl nenažranej ...
A doma? No tam jsem si přece zadělal na tu vysněnou limonádu. A ještě zbylo trochu na usmažení bezových řízečků - s čerstvými bramborami chutnaly skvěle. Na limču si musím týden počkat.
Limonáda z bezových květů (3 litry):
Svařte tři litry vody a po vychladnutí jí naplňte dobře vymytou velkou láhev od okurek, vsypte 30-40 dkg cukru (někdo ho svařuje s vodou, já ne), přidejte 1-2 kartáčkem pořádně vydrhnuté na kolečka nakrájené citrony (dal jsem napůl citron a limetku a drhnul téměř do vybělení kůry) a 4-5 květenství černého bezu (podle velikosti). Přes hrdlo položte čistý igelit, přigumičkujte ho k hrdlu a svrchu prodírkujte (ne moc velké dírky). Láhev postavte na slunečné místo, za týden vykvašený nápoj slijte do lahví, zavíčkujte a uložte do lednice. Pijte dobře vychlazené, výborné je před podáváním doplnit pár kapkami vymačkaného strouhaného čerstvého zázvoru.
Řízečky z bezových květů:
Květenství černého bezu operte ve vodě, osušte a namáčejte do řídkého těstíčka připraveného z vejce, hladké mouky, mléka, soli a trošičky bílého vína. Obalené květy smažte v rozpáleném oleji. Chcete-li sladkou variantu, vynecháte sůl a usmažené řízečky posypete cukrem s mletou skořicí. I ty jsou výborné!
Dobrou chuť! Kolíček
Příspěvky
7 komentářů:
Těžká jsou rána mlsounova... :)
Ale vypadá to dobře, asi půjdu taky vyzkoušet, co moje alergie vydrží :)
Iscilitight
Tak o bezové limonádě slyším poprvé, ale vypadá taky mňamózně. Moje babička dělá totiž bezový sirup, ze kterého po naředění vlastně taky znikne taková limonádka :-) přesný postup neznám, ale myslím, že se ty květy důkladně prosypou cukrem a pak už snad samy pustí šťávu... No abych nekecala :-))
Sirup, mňam, už musím vylézt pro bezinky. Květy se nechají přes noc až tři dny ve vodě, podle receptu, výluh se pak svaří s cukrem a citronem, případně nevaří, jen rozmíchá, opět podle receptu. Loni jsem udělala jen deset litrů, vydržel jen do zimy a to proto, že jsem ho ukryla do sklepa a nikomu nedala klíče. Zítra běžím na bezinky:) ... a na klíšťata, ty jsou neodlučitelné příslušenství:(
iscilight:
tak se vyfutrujte nějakým tím patákem, do kapsy dýchací sprej a kapky do očí... Držím vám palce, včera jsem trochu cestoval a jak jsem se koukal, už je BEZ krásně nakvetlý skoro všude a téměř bez mšic (já měl, holt, smůlu) - jen by u toho sbírání nemusely být ty hice :o)
olu a vladka:
tak to ji musíte vyzkoušet! přes hrdlo láhve dejte klidně plátno - u nás se všechno prádlo máchadluje a limonádu s příchutí "oceánu" či "horské louky" fakt nemusím...proto ten igelit. Ten týden v receptu je přibližná doba, může to trvat i dýl, záleží na tom, kdy nálev začne správně kvasit. Hlavně ať se neudělá na povrchu zelená plíseň - to pak (citát) "...za stálého míchání lejeme do hajzlu..." :o) Sirup jsem zatím nezkoušel, moc totiž nesirupuju. V receptu co na něj mám se květy spaří horkou vodou a nechají vyluhovat asi 12h, pak se výluh slije, znovu zahřeje, rozpustí v něm cukr a přidá citronová šťáva a ještě horké lije do lahví. Asi je to dobrý jako obrana před plísněmi - jen mám obavu jestli se tím dvojím vařením nezlikviduje všechno zdravý co v tom je. Snad ne... :o)
kdybych nebyla tak líná... babičku jsme vytočila když jsme prohlásila, že přece nebudu sbírat ty malé a šaredé jahody, když tam jsou i velké a krásné :-D
jak je to v té písničce? schovám já se do bezu, až přestane, vylezu...
olu:
tak vylezte a trhejte, stojí to za to :o) Jen doporučuji umístit láhev na fakt sluncem zalité místo - já z toho měl po týdnu spíš sirup (tak to ředím vodou - přece to nevyhodím, tolik dřiny...)
Já dělám ten smažený bez taky, u nás se tomu říká "kinkule". Ale do těstíčka dávám zázvor ml. a jak to dám smažit, tak tomu stopku u těstíčka poustříhám nůžkama. Už aby zas bylo jaro...
Okomentovat