Bio Tišnov

Původně jste teď měli číst článek o návštěvě úplně jiných končin, ale jak to tak bývá - člověk míní a dopravní podnik mění. Na uplynulý víkend (přesněji na sobotu) jsem měl 3 tipy: Štramberk - dle doporučení povedená akce “Štramberský flamendr”, dále Rožnov pod Radhoštěm s tradičně půvabnou “Pekařskou sobotou” a nakonec Miroslav u Znojma, kde mělo proběhnout “Miroslavské meruňkobraní”. Po pátečním prostudování programů všech tří akcí rovnou odpadla Miroslav (ovšem za to dopraváci nemohli) - výstava automobilů, soutěž hasičských družstev, módní přehlídka ani ukázka střelby z historických zbraní mě nelákala a to hlavní, kvůli čemu se se akce pořádala (a co by mě zajímalo nejvíc), tedy soutěž o největšího jedlíka meruňkových knedlíků a vyhlášení nejlepší meruňkovice (předpokládám že s ochutnávkou), naplánovali pořadatelé až na pozdní odpoledne a tak dlouho se mi rozhodně čekat nechtělo. Zbýval ještě Štramberk a Rožnov. Jenže - momentálně jsem nemobilní a nezbývá, než se spoléhat na úžasnou meziměstskou dopravu.

Večer jsem do vyhledávače spojení zadal náležité údaje a vzápětí se dozvěděl, že plánovači dopravy plánovali až přeplánovali - do Rožnova se lze z Brna dostat bratru za čtyři hodiny s přestupy (podle toho, zda zvolíte dopravu vlakem, autobuse či dobrodružnou kombinaci obojího), do Štramberku za tři a půl. A to se mi rozhodně nechtělo. S drahou polovičkou jsme si večer otevřeli láhev vína a přemýšleli jsme co teď. A pak mě napadlo, že nedaleko Brna, jen půl hodiny cesty vlakem, leží roztomilé městečko Tišnov a v něm jsou od půlky letošního června každou sobotu “Tišnovské biotrhy”. Bylo rozhodnuto.

Druhý den ráno jsme zakoupili dvě zpáteční jízdenky po padesáti čtyřech korunách (super cena, máte-li šalinkartu - pardon, tramvajenku) a vlakem pečlivě vyhřátým sluníčkem vyrazili. Na místo určení jsme z tišnovského nádraží došli ani ne za deset minut a celou cestu se těšili, jaké to asi bude. Bylo to - nečekané! Na asi dvou stech metrech čtverečních stálo v úhledném půlkruhu 10 (slovy deset) stánků. Z toho jeden s medem, jeden s keramikou, dva se zbytky domácího pečiva (a to začal jarmark v 8 hodin, my přišli už po půl deváté ...), jeden se skvělý medovým pivem Kvasar, jeden s výborným domácím ovčím sýrem, čtyři s biozeleninou.

Mimo to zde milá paní jen tak na dlažbě prodávala k výsadbě stromky angreštu a rakytníku a jeden pán pytle brambor (nebio) z přívěsu auta. A to bylo vše. Koukali jsme na sebe s otevřenou pusou a nevěděli zda se začít smát. Pravda, čekali jsme “něco většího” a to co se rozkládalo před námi, působilo spíš dojmem hry na trhy. Trochu jsem se tedy poptal a najednou bylo vše jasnější. Město Tišnov, pořádající jarmark, se rozhodlo přizvat k prodeji bio a jiných produktů pouze pěstitele a výrobce ze svého regionu. Chválihodné, není jich mnoho a aspoň se o nich veřejnost dozví, řeklo by se. Jenže zároveň to znamená velmi omezenou nabídku sortimentu na stáncích a to mi jako velké lákadlo pro kupující zrovna nepřipadá. Každá mince má dvě strany. Bude tak omezený sortiment dostatečně lákat zákazníky i v budoucnu? Kdo ví – ale, na druhou stranu, je tak malé město, jako je Tišnov, dostatečným lákadlem pro větší množství prodávajících?

Tišnov je však spádová oblast pro okolní vesnice a hlavně – nedaleké Brno s půlmilionem obyvatel, z nichž značná část by si čerstvé biovýrobky ráda kupovala kdyby měla kde, je slušnou “zásobárnou” zákazníků. A navíc – jak jsem si při nákupu v místě všiml, ceny zde mají velice příznivé, připadaly mi zajímavější než na podobném jarmarku, který se koná jednou za rok na brněnském Zelňáku (a to nemluvím o cenách v prodejnách zdravé výživy a už vůbec ne o čerstvosti zeleniny v nich). A zde je další problém – během dneška jsem obtelefonoval několik svých bio-známých a žádný z nich o těchto trzích nevěděl (já sám jsem se o nich dozvěděl náhodou asi před měsícem při návštěvě bývalé spolužačky, jež se sem přestěhovala).

Škoda, možná by tišnovští radní měli investovat trochu do reklamy, určitě by se to vyplatilo a toto městečko se mohlo stát rájem milovníků zdravého stravování. Abych to zkrátil – to, čemu jsme se zpočátku tak trochu smáli, jsme místním začali závidět. Trh je to sice malý, ale aspoň nějaký. Navíc věřím tomu, že s přibývajícím zájmem kupujících sleví organizátoři ze striktní omezenosti na místní výrobce a nabídnou účast dodavatelům i z jiných krajů. Prostě, tišnovští mají našlápnuto na velice slušnou tradici a pokud vydrží a přežijí těžké začátky (a my jim držíme palce), vidím jejich budoucnost velice slibně.

Chcete-li je v jejich snažení podpořit, přijďte si něco koupit. Třeba ono výborné sentické pivo s přídavkem medu nebo čerstvý ovčí sýr (je skvělý v pečených masových koulích – stačil jsem vyzkoušet – nebo v grilované paprice) či čerstvou biozeleninu. Já už si nakoupil a uvařil jsem k sobotnímu obědu skvělý zeleninový boršč. Zde je recept - bohužel bez udaného množství surovin, já sám přidávám vše od oka :o)

Červenou řepu oloupejte, nakrájejte na kostičky a dejte vařit. Cibuli nakrájejte na menší kostičky a osmahněte ji na oleji. Přidejte k ní nahrubo nastrouhanou mrkev, petržel, kousek celeru, nadrobno pokrájená spařená a oloupaná rajčata (místo nich můžete zvolit lžíci protlaku, ale čerstvá jsou lepší) a vše přesuňte do hrnce s vařenou řepou. Osolte. Menší hlávku zelí pokrájejte na nudličky a též přidejte do hrnce k řepě. Okořeňte dvěma kuličkami nového koření a jedním bobkovým listem a vše vařte do změknutí. Zvlášť uvařte pokrájené brambory.

Část uvařené zeleniny vyjměte, s několika kousky brambor rozmixujte a vraťte zpět do hrnce, tím se boršč krásně zahustí. Nakonec přidejte jemně sekanou hladkou petrželku a čerstvě mletý pepř. Hotovou polévku můžete trochu přikyselit octem a dle chuti i přisladit trošičkou cukru. Na talíři servírujte s vařenými brambory a dozdobte zakysanou smetanou.

Přeji vám dobrou chuť. Kolíček

Zrcadlo

“A na oběd bude jen rychlá zelená polívka”, zavelel jsem. V odpověď se ozvalo celkem logické “proč?”. Nebývá to u nás totiž zvykem - vždy jíme naopak vydatně a s dlouhými přípravami. “Protože je zdravá, dobrá a hlavně musím zhubnout”. A znovu se ozvalo “proč?”. “Copak mě nevidíš?”, zaúpěl jsem, “za chvíli budu vypadat jako svůj otec!”. “Prosímtě, metrák ještě nevážíš”, byla pomalu nahlodávána má odhodlanost učinit pro sebe konečně něco zdravého. “Zatím, a doufám že taky nebudu. Jestli chceš jíst něco jinýho, tak si to musíš uvařit, mně stačí ta polívka”, ukončil jsem debatu.

Celé to začalo docela nevinně. Stejně jako ve většině domácností, i u nás doma máme v koupelně zrcadlo. Je velké, umístěné nad umyvadlem a osvětlené z hora. A je křivé. Ne celé, jen přibližně v místě hrudníku až ramen - to podle výšky jedince, jež se v něm pozoruje - člověka rozšiřuje. Není to sice úplně ideální, ale zvykli jsme si. Koupili jsme ho kdysi jako součást vybavení bytu a bývalý majitel ho přilepil (nebo snad přibetonoval) mezi kachličky tak šikovně, že jeho výměna by byla možná snad jen omlácením obkladu z půlky zdi. Jak říkám - zvykli jsem si. Dokonce si ho jedna naše kamarádka oblíbila právě pro jeho schopnost rozšiřovat v oblasti hrudníku - zásadně se k němu staví bokem. Zdánlivě tedy žádný problém. Jenže…

Přímo proti zrcadlu stojí na mírném soklíku naše vana a tak se člověk při vylézání z koupele může pozorovat v celé parádě. Naštěstí miluji lázeň horkou tak až se z ní kouří a zrcadlo je tím pádem většinou orosené. I kdybych se chtěl zahlédnout, stejně by se mi to nepodařilo. Ale s vedry, která nedávno v plné síle udeřila, jsem pomalu měnil horkou lázeň za vlažnou, pak ještě chladnější a pak ještě… až se naše milé zrcadlo přestalo rosit a já se najednou zahlédl doslova v celé své nahotě a z profilu. A to rozšiřování, které mě dříve nechávalo chladným, mě vyděsilo. Díky vyvýšené vaně se rozšiřující část přesunula z oblasti hrudníku (kde by mi to i vyhovovalo - je spíše rachitických proporcí) v oblast břicha! Je starým pravidlem, že chceme-li na něco důrazně upozornit, nebývá špatné mírně přehánět. Zrcadlo cíleně přehánělo! Vzalo na sebe roli přítele, který vám nemilosrdně sdělí nepříjemnou skutečnost. Byl jsem donucen podívat se pravdě do očí. Ano, mám pupek. Ne, že bych si té anomálie během roku ještě nevšiml, ale stále jsem žil v domnění, že to co mi visívá přes pásek je přebytečná kůže, něco jako má šarpej. Není! Jsou to normální špeky.

Zbytečně jsem byl drahou polovinou přesvědčován, že to není tak hrozné, že je možné na ten úkaz pohlížet jako na madla lásky a že mě miluje takového jaký jsem. Mé sebevědomí dostalo přímý zásah a tak jsem začal bilancovat. Ještě před rokem bylo přitom vše celkem v pohodě, váha v normě a figura, až na přírodou nadělená úzká ramínka, docela snesitelná. Jenže to jsem tenkrát chodil dvakrát týdně plavat, jednou týdně na step aerobic (nesmějte se, chlapů nás tam postupně přibývalo a ten, kdo toto skotačení pod vedením schopného cvičitele někdy zažil uzná, že poctivě prováděné rozhodně není pro křehké květinky – jako byste při něm vybíhali schody věžáku) a občas si i zaběhal. A pak … pak mě práce zavalila natolik, že jsem toto všechno pomalu, ale jistě odkládal na neurčito a místo do tělocvičny vedli mé kroky přímo ke špajzu. A bylo mi přitom tak dobře, že jsem nabyl přesvědčení, že člověk nemá umírat zpocený zbytečnou námahou a že mi vlastně nic nechybí. Měl jsem pravdu. Než by mi něco chybělo, pomalu a nenápadně mi začalo cosi přebývat.

Až přišlo to nečekané setkání s nezamlženým křivým zrcadlem. Zrádce! Tolik jsem se ho naumývali, s láskou čistili a ono se mi takhle odmění! Odteď už nebudu s takovým zalíbením brousit kolem řeznictví s uzenými žebry, s dychtivostí nasávat vůni grilovaného kolene na naší oblíbené hospodské zahrádce a s radostí vyrážet s kameninovým džbánkem pro pivo k nedělnímu obědu. Budu mít stále pocit, že mě pozoruje to nablýskané zrcadlo a čeká na vhodnou chvíli, aby mi připomnělo všechny mé krásné prohřešky. Aspoň do té chvíle, než si opět napustím vanu horkou vodou, zavřu dveře a silou páry ho umlčím.

Do té doby mi ovšem nezbývá než se sebou začít něco dělat. Pro začátek v oblasti jídla. Před týdnem jakási sympatická redaktorka v rozhlase uveřejnila recept na špenátovo-brokolicovou polévku. Prý je výborná a nízkokalorická a tedy v hodné při hubnutí. Navařil jsem tu zelenou nádheru a dal jsem jí zapravdu – alespoň co se chutě týče. A hubnoucí efekt? Ten se snad časem dostaví.

Chcete-li si ji také připravit, zde je rozhlasový recept: nakrájejte nadrobno jednu cibuli a nechte ji zesklovatět na oleji. Přidejte na tenké hranolky pokrájenou půlku menšího celeru, dvě nakostičkované brambory a tři nahrubo nasekané stroužky česneku. Chvíli vše restujte a poté zalijte vodou. Přidejte 400g špenátu – je možné použít mražený, ale já jsem neodolal a raději pilně rozsekal na malinké kousíčky čerstvý. Když jsou brambory poloměkké, přidejte na růžičky rozebranou brokolici – asi tak 250g. Vařte do změknutí zeleniny, osolte a opepřete.

Hotová polévka se má na talíři zdobit nasucho opečenou houskou. A teď máte dvě možnosti: buď budete polévku jíst tak jak jste ji uvařili a nebo ji rozmixujete (bez housky samozřejmě). Zkusili jsem obě varianty (jak je z fotografií patrno) a více se kloníme k mixované krémové verzi. Nemusíte přitom zbavit celistvosti veškerou zeleninu, já jsem nechal něco málo brokolicových růžiček na ozdobu. Redaktorka ještě doporučovala dochutit polévku lžící jogurtu. No, nic proti jogurtu, ale nechceme-li to s tou nízkokaloričností přehánět, rozhodně je lepší zakysaná smetana.

Dojedl jsem svoji porci, odložil lžíci a rozhodl se, že od září, až opět otevřou moji dříve oblíbenou tělocvičnu a plavecký stadion za Lužánkami, začnu znovu sportovat. A to by v tom byl čert, abych ten pupek neshodil. Tak jako Florentyna – schválně si přečtěte, jak ona vyhrála svůj zápas s velkým zadkem.

Váš – zatím pupkatý – Kolíček.

Otevřený dopis

Milé dámy - Aido, Teo, Helli,

včera jsme si v komentářích k článku “Máte mátu?” pěkně popovídali o podivnosti objevené ráno na brněnském Zelném trhu. Zmínil jsem se o tom, že jsem při rychlém průletu mým oblíbeným tržištěm zahlédl stánek, na kterém paní trhovkyně nabízela velké čerstvé listy svěží zelené barvy. Měla k nim přiloženou cedulku popisem “bazalka rucola 10,-”. Slíbil jsem vám také, že se druhý den pokusím vrátit na místo činu zjistit pravý stav věci. Hlásím tedy - ÚKOL SPLNĚN!

Vybaven kapesním fotoaparátem (abych nebudil v davu důchodců moc pozornosti), vypravil jsem se zdokumentovat onu zvláštnost. A hle, najednou bylo vše trochu jinak. Stánek sice stejný, prodavačka stejná, také bazalka i cedule u ní, jen přibylo navíc něco podstatného. Hádáte správně - rucola. Ano, to co mi včera připadalo divné, se najednou vysvětlilo. Ta milá žena přiznala, že včera rucolu neměla a nechtělo se jí ceduli předělávat. Normálně mívá obě plodiny ve společné bedýnce a za stejnou cenu, proto ta zavádějící popiska. Tak přesně takhle vznikají fámy, přesně takhle ze sebe jeden udělá blázna. Asi je mi to už souzeno - čím by se člověk taky celé dny bavil, že? Ale zase mě trochu zlomyslně potěšilo, že jsem se nenechal napálit sám. Ano, i Aida se zmínila, že tuto zvláštnost zahlédla - nejspíš má ta paní výpadek v dodávce rucoly docela často.

Přiznám se, že mě zmátly a k nedorozumění přispěly i nečekaně velké listy nabízené bazalky - prý i prodavaččina kamarádka z Itálie přiznala, že něco podobného se jen tak nevidí (asi taky nějaký mutant - snad nemá paní zahrádku u Dukovan :o). Helli vzkazuji - stánek s touto srandou se nachází v uličce pod krásnou kašnou Parnas, zhruba v jejím středu. Kromě zmíněného sortimentu na něm najdete i špenát (je to teď na rynku snad jediný pultík s touto dobrotou), krásnou hladkou petrželku, kopr do nakládaček, moc hezké cukety….sakra, teď to vypadá jak skrytá reklama :o) Jen tu rucolu dnes prodávali trochu dírkovanou - prý se do ní pouštějí dřepčíci. I tak jsem neodolal a nejméně prodřepčíkovaný svazeček zakoupil (spolu s obrbazalkou). Bude se hodit k večeři - dostal jsem totiž při nakupování chuť na lehkou letní mňamku z grilovaného lososa.

To se vezme filet z lososa, potře se olejem, osolí a ogriluje. Předtím si ale smíchejte olivový olej s třeným česnekem, solí, drceným pepřem a šťávou z limety. Grilovaného lososa položte na talíř s lístky rucoly, přidejte roztrhané listy bazalky, posypejte kousky vlašských ořechů, čerstvým kozím sýrem (tvarohem), pokapejte ochuceným olivovým olejem a obložte rajčátky. Doporučuji přikusovat plátky nasucho opečeného bílého chleba.

Tak to je asi všechno. Pokud jste tak jako já čekali, že se na trhu objevil nějaký nový vyšlechtěný hybrid bylinko/salátu, možná jste zklamané. Ale zase ta jistota, že je vše tak jak má být, že je bazalka bazalkou a rucola rucolou, že se Země normálně točí a nám pořád chutná….

Mějte se, milé dámy, krásně. A pokud vyzkoušíte přiložený recept, pak Vám přeji i dobrou chuť.

Váš Kolíček

Dědy, máš naslouchátko?

Byla neděle, 6. července 2008, den první - posvatební. Nechtělo se nám zůstávat doma a oddávat se nostalgii vzpomínek na náš včerejší Velký Den, svatební dary už taky byly rozbaleny a tak jsme se rozhodli raději vyrazit za Kulturou (ač se to možná nebude zdát, to velké K je zde zcela na místě). Volba padla na divadelní představení muzikálu Noc na Karlštejně. A ani jsme nemuseli tratit dalekou cestu na hrad Karla IV., celá taškařice se odehrávala v obci nedaleko Brna - na Hlíně. Ne, nemýlíte se, neříká se tu totiž v Hlíně, ale na Hlíně.

Malá vesnička Hlína se nachází nedaleko Ivančic, na vrcholové části Hlínské vrchoviny a kromě toho, že si místní občané ve spolupráci s Klubem českých turistů v loňském roce dostavěli krásnou dřevěnou “Rozhlednu Vladimíra Menšíka na Hlíně” (tak zní celý její oficiální název), mají tu ještě jednu zvláštnost - lesní divadlo. A právě zde místní divadelní spolek od jara nacvičoval (a minulou neděli v premiéře odehrál) známou divadelní hru s hudbou Karla Svobody na motivy stejnojmenné knihy Jaroslava Vrchlického.

Rozhodnete-li se toto půvabné místo někdy navštívit, mám pro vás malou radu: cestou autem ve směru od Brna při projíždění obcí Neslovice přijedete ke křižovatce, na níž by z dopravního značení logicky vyplývalo pokračovat v jízdě přímým směrem. Nevěřte tomu a zahněte doleva (nevím, zda je to zlým úmyslem dopraváků nebo jen nešťastnou náhodou při umístění cedule, ale byli jsme v autě tři a všichni jsme zaveleli zároveň “rovně”- už po několika stech metrech bylo jasné že jedeme špatně). Po pár kilometrech přijedete k obci Hlína. Vpravo před ní stojí zmíněná rozhledna, radím vám zaparkovat u ní. Jednak vás to donutí vystoupat až na její vrcholek a rozhlédnout se po kraji (což je samo o sobě příjemné a zdraví prospěšné) a pak - je možné se zde občerstvit.

Navíc nemusíte zajíždět autem až k divadlu samotnému, což jsme zvlášť ocenili - aut tu bylo pomalu víc než stromů a procházka polní cestou lemovanou lány zrajícího obilí je rozhodně příjemnější než popojíždění v koloně. Po asi tři sta metrech přijdete na kraj lesa, zahnete doprava na lesní cestu a vzápětí se před vámi otevře prostor velký jako dlaň, zaplněný z jedné z poloviny dřevěnými lavičkami (v době naší návštěvy umně potaženými nekonečným igelitovým pásem od vaječných těstovin - zřejmě upomínka na nedalekou rosickou továrnu), naproti pak ochotnickými kulisami postavenými a namalovanými zdejšími nadšenci pro potřeby té které inscenace. Každoročně zkoušejí jednu, letos zvolili divadelní verzi filmového muzikálu.

Vystojíte si frontu na lístek u improvizované pokladny (improvizace tu vůbec hraje důležitou roli) a máte-li štěstí a přišli jste včas, rychle se posaďte na některé z mála volných míst. K ukrácení chvíle do začátku představení si můžete u místního výčepu zakoupit občerstvení - pivo, limo, kávu do kelímku, cukrovinky či douzovanou cigáru (ta byla vůbec nejlepší - krásně nezdravě připálená a úžasně voňavá) na stylovém papírovém tácku. Kousnete poprvé a ozve se první zvonění - ano, opravdu tu mají trojí vyzvánění jako v opravdovém divadle. Pokud vám při tom spadne fototaška, pet láhev a program, můžete se spolehnout, že vám soused vypomůže se sbíráním věcí dřív než se vám zakutálí do prvních řad. Následuje druhé zvonění, při třetím se stařenka za vámi zeptá svého dlouholetého partnera (tipoval jsem je tak na zlatou svatbu) “dědý, máš naslóchátko?” a představení může začít.

Vlastně je to celé skoro stejné jako ve filmu - výstup střídá výstup, scéna scénu, replika repliku, za každou odzpívanou písní následuje burácející potlesk. Jen si musíte zvyknout, že Alenka, neteř purkrabího, je o generaci starší než její filmová představitelka, císařovnu Elišku Pomořanskou představuje její skutečná dcera a císař římský a král český Karel IV. by mohl být skoro jejím otcem. Kůň je zde figurou dvojjedinou ( jak jinak na amatérském divadle pořídit poslušného koně než navléct dva chlapy do fešného mundůru a zapřáhnout je za sebe - navíc musejí být natolik silní aby unesli i neštíhlého krále!). Zato všichni hrají a zpívají (až na koně) s takovým nasazením, jakoby je to živilo. A možná i víc, vždyť dobrovolně ve svém volnu nacvičovat takový kus jen tak pro pobavení své a svých blízkých bez nároků na plat - to už je skoro oběť.

muži nejlíp sluší sólo v bitvě jako u plotny ...

prozraď mi můj pane šlechetný, kudy vedou dveře záletný ...

révo, révo tekutá, zabarvená do žluta ...

budu pít, hrát vrchcáby a šermovat ...

hoja hoj, hoja hoj, holky vokatý ...

tvoje milost je zde na Karlštejně ...

konečně opět volně dýši ...

na co se to obléká ctihodný otče ...

ač den mám jindy poklidný, dnes nevím kudy kam ...

A že vám občas vypadne text, že zpívaná nota spadne pod pult, že vynechává mikroport a musíte si vypomoci podaným mikrofonem, že nefungují baterie … to přece vůbec nevadí. Dokonce mám pocit, že to k takovému představení vlastně patří. Dle mého úsudku se v těch chvílích pozná skutečná profesionalita - herec problém vyřeší s takovou grácií, že to divákovi nejen nevadí, ale dokonce tu hru přijme a je za ni i rád. A to se hlínským bezezbytku povedlo. I na rekvizitách bylo poznat s jakou radostí se do díla pustili - poháry byly sice obaleny alobalem a meče samozřejmě dřevěné, ale koláčky a pečené kuřátko na hodovním stole nebyly kašírované, nýbrž skutečné a připravené tak, aby se chuť do jídla nemusela příliš předstírat.

Pokud bych měl říct, kdo na mě zapůsobil nejvíc, pak určitě paní Milana Pulgretová coby blondýnka Alena, která na hradě přenocuje aby dostala svolení ke sňatku s Čeňkem z Wartenberka - její “Hoja hoj, hoja hoj…!” bylo neodolatelné. A pak Josef Sliacky, divadelní Petr - král cyperský a zároveň režisér celého představení. Pokud filmový představitel stejné role Waldemar Matuška ještě neslyšel jeho “Do věží”, měl by tak učinit. Já sám před ním smekám. Ale úplně nejvíc mě dostal přízvuk protagonistů: slyšet “dnáá a óóbytěéé ,v šéédym hábitěéé, přííšly náá mě včééra” zpívané s otevřeným brněnským “e” je nad všechny zážitky.

Chcete také ochutnat? Přijeďte na reprízu představení 3. srpna 2008. A nebo na chystané noční zářijové představení - to však zatím není jisté, proto raději sledujte aktuální informace na webových stránkách obce Hlína.

Nádherné odpoledne končilo a my jsme se vraceli do Brna malou oklikou přes Stříbský mlýn. Je zde umístěna malá prodejní galerie a také - kavárna/hospůdka (někdy se o ní rozepíšu blíž). Zrovna jsme si objednali poslední dnešní pivo, když k nám na dvorek s hospodskými stoly přišla rozveselená společnost oslavit ohromné vítězství - jejich králík Víťa získal zvláštní cenu poroty na blízké chovatelské soutěži! Tak vida, někdo pro své obveselení hraje divadlo a jiný pro stejnou potěchu chová výstavního králíka :o)

Váš pan Kolíček

P.S.: další foto najdete na rajčeti :o)

Máte mátu?

Hloupá otázka, řeknete si, skoro každý má přece mátu. Ať už na zahradě, zahrádce, balkonu, za oknem nebo aspoň v lednici či v čajovém sáčku. Tak jinak: jakou máte mátu? A tady už to bývá složitější. Přiznám se na rovinu, že až donedávna jsem vůbec neměl tušení o tom, že jí existuje tolik různých druhů (prý jen v Evropě a Asii na 15 - kadeřavá, rolní, vodní, vonná, citrónová, zelená, klasnatá…).

Vždy jsem mátu dělil maximálně na tu ve žvýkačce, v čaji, bonbonech, nápojích, salátech ovocných i zeleninových, v pečených jídlech s masem i bez, zmrzlině … a nesmím samozřejmě zapomenout na zubní pastu. A pak jsem si letos na jaře dělal tu svoji balkónovou zahradu a samozřejmě jsem na ní musel mít i zástupce této skvělé rostlinky. Loni jsem si sazeničky přivezl z Ivančic po absolvování Slavností chřestu (bylo to tam to jediné zajímavé, jinak fakt hrůza, včetně kulturního programu s falešně zpívající “ivančickou pěnicí“), celé léto se o ně staral a ony se mi pravidelně odměňovaly nádherně voňavými lístky (jako jedny z mála zasazených bylin).

máta číslo 1

Letos jsem se rozhodl pořídit mátová miminka na brněnském “zelňáku”. Nejkrásnější kousky měla na svém stánku dáma hned nad kašnou, neváhal jsem a postavil se mezi kupující. Když jsem přišel na řadu a přál si dvakrát mátu, vyrazila mi dech dotazem “kterou?”. “No, mátu…”, nedal jsem se. A ona zas “kterou?”. Připadal jsem si jako blázen. Copak je jich víc? “Myslíte jako na co ji mám?”, zkoušel jsem to odchován nakupováním v naší masně, kde stačí říct “vepřové na řízky” a prodavačka už začne zkušeně nabízet. Paní od máty vynechala svoje “kterou” a rovnou spustila: “mám tu peprnou, marockou, jablečnou a čokoládovou. Ještě taky mívám ananasovou, ale ta teď není namnožená.“ No fajn, člověk jde nakoupit obyčejnou mátu a pak tu stojí s pusou dokořán.

máta číslo 2

Vzal jsem tedy všechny čtyři, nechal si je raději označit (poučen posledním nákupem bylinek) a doma je zasadil do truhlíků k ostatním rostlinám. Dokonce jsem si dopřál ten luxus, že mám na balkonu speciální mátový truhlík. Jsou v něm tři druhy pohromadě a zatím to nevypadá, že by si vzájemně vadily. A tak se o tu svoji mátu pečlivě starám, zalévám ji a pokud možno pravidelně zastřihuji a ona se mi (opět jako loni) odměňuje silicí nabitými listy. U sporáku pak zkouším všechny možné způsoby použití (ó božský Kebabe, ó lahodná Turecká Polévko…) a k nejpříjemnějším chvílím mého dne patří ty večerní, kdy naložený ve vaně usrkávám brčkem chladivé mojito obohacené o kousky štiplavého zázvoru či sladkých jahod. A v duchu při tom děkuji Velkému Duchu za ten zelený zázrak. Nejsem kojící matka ani dvouleté dítě (těm prý není konzumace této prastaré rostliny doporučována) a tak si dopřávám co hrdlo ráčí. Dokud ji mám čerstvou!

máta číslo 3

Stalo se mi totiž před lety, někdy uprostřed zimy, že jsem pocítil akutní potřebu “uvařit” si právě zmiňované mojito. Vypravil jsem se do nejbližšího marketu a tam samozřejmě nejenže neměli mátu (což by mě v zimě až tolik nepřekvapilo), ale dokonce ani limetky a bílý rum, o třtinovém cukru nemluvě. Má umanutost pít zrovna v ten čas něco tak nesezónního však byla silnější než rozum kázající přesedlat na mnohem dostupnější a celkem logičtější svařák. Jal jsem se tedy experimentovat. Nejdříve se v mém nákupním košíku ocitl porcovaný mátový čaj, poté k němu přibyla koncentrovaná limetová šťáva (něco jako umělohmotný žlutý citronek, jen v zelené barvě), místo rumu vodka a nakonec i zelená. Ano, čtete dobře, normální česká fefrmincka. Doma jsem nejprve svařil lomcováka z pytlíků sušené máty, ale už po polknutí prvního vychladlého doušku mi došlo, že jsem se vydal slepou uličkou. Zbytek drcených bylin byl zasunut do zadních řad v kredenci mezi jiné smutně opomíjené krabičky a já sám jsem přistoupil k pokusu číslo dvě.

máta číslo 4

Smíchal jsem ve sklenici něco málo fefrmincky s vodkou, přidal pár kapek limetové šťávy z plastu, lžíci krystalového cukru a to vše doplnil bublinkovou vodou. Bylo to téměř předpisové složení. Samozřejmě jsem nezapomněl na velké množství ledu. A výsledek? Kdyby se mě kdokoli zeptal, jak si představuji chuť jaru s vůní citronu s rozpuštěnými mentolovými bonbony ochuceného přípravkem do ostřikovačů , odkáži ho na svůj tehdejší zimní výtvor. V žádném případě nikomu nedoporučuji, aby něco takového zkoušel – měl jsem pocit, že okena filtrovaná přes chleba někde ve stínu mostních pilířů musí být proti tomu, co přede mnou stálo, nápojem králů. Inu, ne všechny nápady končívají šťastně.

Dnes jsem však v úplně jiné situaci, a tak spíš řeším dilema, který ze čtyř pěstovaných druhů použít třeba na přípravu smažených čočkových placiček. Chcete-li je také ochutnat, pusťte se se mnou do díla. Na 300g čočky potřebujete: jednu cibuli, dva stroužky česneku, dvě vejce, strouhanku, hrst sekaných mátových listů, špetku pálivé papriky, směs koření kari, pepř, mletý zázvor a sůl. Předem namočenou čočku uvařte do měkka (doporučuji nepoužívat předvařenou desetiminutovku, chuť je daleko lepší). Měkkou čočku rozmačkejte, přidejte lehce osmaženou cibuli, třený česnek, jedno vejce, mátu, veškeré koření a strouhanku na zahuštění.

Z hmoty vytvořte vyšší placičky, omočte je v osoleném vejci, obalte ve strouhance a pozvolna po obou stranách smažte do zlatova. Osobně mám k této dobrotě nejraději bramborovou kaši s vařenými kroupami a smaženou cibulí. A ještě jeden tip: do placiček můžete přidat i nahrubo nastrouhanou mrkev, i tu je možné předem lehce osmahnout – výsledná chuť je rozhodně zajímavá.

Nakonec mám pro vás malý kvíz: zmínil jsem se, že na svém balkonku pěstuji čtyři druhy máty: dokázali byste jejich názvy přiřadit k fotografiím výše? Na výběr máte: peprnou, marockou, jablečnou a čokoládovou.

Hezkou zábavu a budete-li připravovat čočkové placičky, pak rozhodně dobrou chuť :o)
Kolíček