Za vínem a zábavou

Připadal jsem si v poslední době jako prodavač v cestovce, který klientům doporučí spoustu zájezdů, připraví je na to, co v které zemi čekat, ale sám sedí v kanceláři na zadku a nikam se nepodívá. Prostě mi to nějak nevycházelo... Tak jsem si tento víkend vše pořádně vynahradil a navštívil hned dvě akce na které jsem vás zval.

První byla páteční Beseda u cimbálu pořádaná folklorním souborem Lučina v Klubu Univerzity obrany spojená s ochutnávkou vín. Ochutnávka v pozvánce mě trošku zmátla. Oproti klasickému koštu se totiž nedalo, až na malé výjimky, z obdrženého katalogu vín pořádně vyčíst co vlastně pijete. Sice bylo možné zjistit jaká se v té které lahvi nachází odrůda a kdo ji dodal, ale to bylo téměř vše. Ročník byl prozrazen jen u některých vín (neoznačená byla nejspíš loňská) a přívlastkové značení taktéž. Volit z nabízených vzorků se tak rovnalo sázce do loterie a ne každá volba byla proto správná. Na druhou stranu, smyslem akce byla především ta beseda, tedy přátelské posezení, a to se pořadatelům vydařilo. Cimbálka hrála ostošest, Lučina pěla až se sál třásl a děvčata tancovala až se jim sukně zvedaly. Vydařený večer!

Budete-li občas sledovat stránky souboru Lučina a rozhodnete se zajít na některou z dalších Besed, radím vám přijít tak půl hodiny před začátkem, jinak si prostě nesednete. Takový bývá zájem. A taky si dejte pozor na správnou adresu. Já si nepřečetl, že klub univerzity sídlí na Šumavské a automaticky jsem zamířil o kilometr dál na Kounicovu, sídlo UO. No a pak jsem jak blázen lítal kolem a marně hledal vchod :o)

Tak to byla taková přípravka na druhý den. V sobotu ráno jsme vyrazili na pochod Ze sklepa do sklepa do Velkých Bílovic. Akce sice nesla název Putování za vínem ... ale nazval jsem si ji pochodem - je to blíž pravdě. Obec sama o sobě není nijak velká, počet obyvatel se blíží ke čtyřem tisícům, ovšem - dle údaje na jejich stránkách - najdete v jejím katastru úctyhodných 650 vinných sklepů. Do Putování bylo vybráno „jen“ 43 a zkuste je všechny za jeden den obejít! My měli nohy ušoupané až u kolen (zavrhli jsme možnost přibližování minibusy) a to jsme jich zvládli navštívit kolem desíti. Ani soutěž, ve které jste za nasbíraných 14 razítek jednotlivých sklepů mohli vyhrát kolekci čtyřiceti špičkových vín velkobílovických vinařů, nás nepřiměla hnát se za každou cenu.

My jsme si to sem přijeli užívat! A taky jsme si to užili! Po vystání skoro stometrové fronty na vstupenky jsme naši pouť započali v půl dvanácté na šťastném čísle 13 - vinařství Skoupil. Protože už byl čas oběda, rozhodli jsme se zde posnídat. Pokračovat za vínem nalačno je blbost, pojedli jsme proto něco z domácích proviantů a s vyfasovanými turistickými kapsičkami na krku, ve kterých buzolu nahrazovala sklenička, pokračovali sedmikilometrovým pochodem až k poslední zastávce – vinařství Tetur.

Když jsem ráno ve vlaku poslouchal účastníky loňského pochodu, kterak četli z poznámek o jednom z vinařství „víno nejhorší – škvarkovka nejlepší“, trochu mi zatrnulo. Ovšem náš průvodce Radek dostál své pověsti zkušeného znalce vín a místních sklepů a my byli podobných šoků (až na výjimky, kdy jsme zkusili nějaký sklep naslepo) ušetřeni. Přesně nás vedl na osvědčená místa a my jen vychutnávali skvělá vína, uzobávali z připraveného pohoštění , nasávali vůni sklepů a vůbec si užívali dubnový den mezi spícími vinohrady.

Kolíček