Velikonoční Zlobice

Počasí na velikonoční víkend bylo tak nádherné, že snad ani nešlo zůstat sedět doma. Docela jsem v pátek v tramvaji litoval páry plánující na ten čas výlet do některého z brněnských supermarketů. Jakoby nebylo kam jinam vyrazit! Přitom jen pár kilometrů za Brnem se nachází taková zajímavost ...

Z Brna trvá cesta vlakem do městečka Kuřim necelou půlhodinu. Když po výstupu sejdete železniční násep, oblíbenou zakázanou cestičkou, prokličkujete mezi rodinnými domky, u plaveckého areálu zahnete doleva a budete pokračovat dál, asi po patnácti minutách chůze se ocitnete v polích. A přímo před vámi, jen co by kamenem dohodil, se bude hrdě tyčit kopec Zlobice, cíl našeho dnešního výletu.

Tváří se, jakoby tu byl jediný nebo snad nejvyšší – přitom ani jedno z toho není pravda. Je však zajímavý něčím jiným. V jeho nejvyšším místě (cca 390 m.n.m.) armáda v sedmdesátých letech minulého století postavila pozorovatelnu (z dálky vypadá jako „divnej panelák“) a kolem ní vybudovala záložní cvičiště pro studenty Vysoké vojenské školy v Brně. Díky této izolaci zůstalo místo chráněno před dopady blízké civilizace a na svazích kopce tak zůstaly zachovány jinde silně ohrožené druhy rostlin jako například Škarda ukousnutá, Střevičník pantoflíček, Lýkovec vonný, Hladýš pruský, Vemeník zelenavý aj. Když po roce 1989 přestala mít armáda o toto místo zájem a časem bylo předáno blízké obci Malhostovice, bylo nutné nadále udržovat čtyřicetihektarové území. Tak byly pozemky i s budovami pronajaty společnosti OVEKO, která svojí činností, pasením ovcí a koz napomáhá k udržování původního přírodního rázu lokality.

Prostě ovce a kozy se vrátily tam, kam kdysi patřily a také tu představují hlavní lákadlo. OVEKO zde navíc každoročně v létě pořádá Ovenálie – ovčácké slavnosti - a zjara Velikonoce na Zlobici, na kterou jsem se vypravil. Pravda, očekával jsem něco trochu profesionálněji připraveného, ale když člověk sleví z nároků ... Pořadatelé totiž opomněli uvést na pozvánce, že celá akce byla zaměřené hlavně na dětské návštěvníky. To si děti užily! Odvážné zvolily projížďku na osedlaném koni v doprovodu zvědavého oslíka a ty tvořivé se realizovaly při zdobení perníčků a vajíček či slepování oveček z kousků ovčí vlny. Zvláště šikovné si mohly vyzkoušet uplést pomlázku.

Pohled na jejich poctivé snažení byl skoro dojemný. Jen byla škoda, že v tak veselý den se tyto činnosti odbývaly převážně v budově místní občerstvovny Koliba a ne raději venku na volné ploše. A také že se při tom všem zapomnělo na dospěláky. Očekával jsem například vystoupení nějakého souboru s předváděním velikonočních lidových zvyklostí, ovčáckých popěvků a podobně, ale nic takového se nekonalo. Rodičům tak nezbylo než trávit čekání na robátka stáním ve frontě na občerstvení. Dlouhým stáním! Dostal jsem chuť na nabízený jehněčí gulášek či klobásky, tak jsem se také postavil do řady. Když jsem se za dvacet minut posunul o dva metry, přestalo mě to bavit. Představte si obsluhu dvou dam pracujících u pultu stylem: první vezme sklenici – umyje ji – odskočí s objednávkou do kuchyně – vrátí se roztočit pivo – nasype do hrnku kafe – odskočí do kuchyně pro jídlo – vrátí se zalít kafe – umyje druhou sklenici – podá kafe zákazníkovi – dotočí pivo – odskočí do kuchyně s objednávkou – roztočí další pivo – umyje další sklenici – dá vařit vodu na kafe ... Druhá pak dělá to stejné napřeskáčku přes tu první. To se potom člověk nemůže divit, že nezvládají frontu pětadvaceti lidí. Kdyby jim s uklízením nádobí nepomáhala desetiletá holčička, tak tam pobíhají snad ještě teď.

Ale venku bylo krásně, ovce se líně povalovaly ve stínu stromů, kozy se nechaly ochotně podrbat, naše Barča byla bez sebe z koně a štěkala jako o medaili, les okolo začal vonět a dokonce se objevil první zmatený motýl. Tak jsem se pomalu vrátil do Kuřimi na vlak a těšil se, až si doma usmažíme oblíbené velikonoční pečivo (vlastně smaživo) - Boží milosti. Původně se jednalo o masopustní pečivo, v naší rodině se (nevím proč) smažily vždy až na velikonoční svátky. Jednu dobu jsem byl dokonce přesvědčen, že je to ryze moravská specialita, v Čechách dříve neznámá.

V některých publikacích věnovaných velikonočním zvykům a receptům jsem se s nimi dokonce vůbec nesetkal. A v těch starých – třeba Sandtnerová recept uvádí, Švarcová už ne. Tedy aspoň jsem o tom byl přesvědčen, než jsem prolistoval oblíbenou Kuchařku Jitřenky od Seidlové. To, čemu se u nás říká Boží milosti, bylo jinde nazýváno „křeháčky“. A také stojí za povšimnutí, že zatímco na jižní Moravě se do těsta přidává bílé víno, čím severněji postupujete, tím častěji víno nahrazuje rum nebo slivovice. Můj recept na Boží milosti pochází z Valašska a ač by jeden čekal právě slivovici, rum v něm dostává přednost:

75 dkg mouky, 7 dkg másla, 15 dkg cukru, 1 celé vejce a 3 žloutky, citrónová kůra, lžíce rumu, sůl, mléko nebo kysaná smetana

Do mísy dejte mouku, do které rozdrobte máslo a cukr. Přidejte vejce a žloutky, citrónovou kůru, rum a špetku soli. Mlékem nebo smetanou zadělejte tuhé těsto a rozválejte ho. Vykrajujte kosodélníky (nebo jiné oblíbené tvary), které smažte v rozpáleném tuku. Hotové milosti posypejte cukrem podle chuti.

Kolíček :o)