Hlíva ...

Tak se mi nějak zastesklo po čerstvých lesních houbách ... Jenže je únor, v lese teď buď nic neroste a nebo roste tak, že to prostě nevidím :o) Jen jednou jsem před lety v tomto období za Brnem narazil na hlívu (jak mi druhý den prozradili v houbařské poradně Moravského zemského muzea, byla to hlíva holubí), ale to bylo naposledy, co jsem měl takové štěstí. Takže už to ani nezkouším.

Naštěstí její příbuznou, hlívu ústřičnou, není těžké i v zimě sehnat v kdejakém obchoďáku či v ovo-zelenině nebo u prodejců na tržištích. Nevím sice, jestli i tato obsahuje tak velké množství zdraví prospěšných látek jako ta volně rostoucí, ale co si může měšťák v únoru stěžovat. Hlavní je, že je to houba výborná a v kuchyni najde nemálo využití. Nedávno jsem si v jednom z komentářů posteskl, že by to sem chtělo umístit další polévkový receptík, tak se mi to zrovna hodí. Následující recept asi spousta z vás zná pod názvem „dršťková polévka z hlívy ústřičné“, ale přiznám se vám, že toto pojmenování nemám rád. Je to asi taková blbost, jako kdyby kanibal papuánec připravil „vepřovou čínu z bělocha“. Nebo jako když nějací podvodníci vyrábí „eidam alternativ“. Prostě eidam je eidamem, běloch bělochem a hlíva hlívou. Tak proč je vydávat za něco jiného, byť také výtečného. Můj recept na polévku z hlívy ústřičné zní takto:

Cibuli oloupejte, nakostičkujte a zesklovaťte na lžíci sádla. Přidejte nahrubo nastrouhanou mrkev, petržel a kousek celeru a lehce osmahněte. Vmíchejte lžíci a půl hladké mouky, jako když děláte normální zásmažku a ke konci lžičku mleté papriky. Celé to krásné a voňavé zalévejte za stálého prošlehávání metličkou vodou či vývarem a přiveďte k varu (já měl v lednici čerstvý vývar z kuřecích skeletů, co jsem vařil pro psa, tak jsem ho použil ten a výsledek byl výborný). Přidejte na nudličky pokrájené plodnice hlívy, trošku kmínu, jeden bobkový list, dvě kuličky nového koření a sůl. Podle chuti můžete přidat i kuličku jalovce, ale pozor na jeho někdy příliš výraznou vůni. Celé vařte do změknutí hlívy. Nakonec polévku dochuťte třeným česnekem, čerstvě mletým pepřem a majoránkou, popřípadě dosolte. Podávejte s krajíčkem čerstvého chleba.

Ovšem ... máte-li chuť na hlívu a nechce se vám tak moc vyvařovat, zkuste ji pokrájet a orestovat na trošce tuku s kmínem. Když ji pak navršíte na plátek chleba, osolíte a opepříte je to lahoda. Jen se připravte na to, že touto tepelnou úpravou značně zmenší svůj objem, takže do pánve nakrájejte dvojnásobné množství hub na porci než byste měli pocit, že sníte.

Přeji vám dobrou chuť Kolíček

Krmíte?

No není jich ve městech zrovna moc. Alespoň v Brně, nepočítám-li parky, se to tou drobotinou příliš nehemží. Mám na mysli ptáčky. V centru narazíte leda tak na holuby, sýkorku jsem nepotkal už ani nepamatuji – a to, když jsem byl malý, se jich na dvorku našeho činžáku slétal docela slušný počet (k nelibosti mámy, která tam sušila prádlo). A nebylo to před válkou, stačí se otočit nějakých třicet let zpět. Zima jim taky příliš nepřidá a to jsme teprve v půlce.

A tak jsem měl radost, když jsem po dlouhé době prošel parkem na Kolišti v Brně a narazil tam na slušné množství ptačích krmítek. Jsou vzorně zavěšená z větví, aby se k nim nedostaly kočky a nesežraly tak ptáky dřív, než sami něco sezobnou. Krmení v nich bylo různé, od zrní a semínek, přes zbytky tvrdého pečiva až po kousky jablek. Vlastně ani nevím, kdo tam krmítka umístil, prý správa městské zeleně, ale jistě to nevím. A taky jsem slyšel, že v brněnských Lužánkách, nejstarším parku v republice, je taky několik krmítek.

Tak až půjdete o víkendu na procházku do oblíbeného parku, vezměte s sebou do kapsy trochu semínek, třeba těch, co se vám doma odrolí z pečiva, a nasypte je do připravených ptačích restaurací. Asi vám za to hned nikdo nepoděkuje, ale počkejte do jara, určitě vám za tu dobrotu nějaký opeřenec s chutí zapěje. Možná i díky ní tu zimu přežije.

A když se vrátíte ze zimní procházky a budete pořádně vyhladovělí, připravte si třeba plněné rolky na houbách – jak jinak než z ptáčka, ale tohohle v parku nepotkáte :o) Zde je ověřený recept:

Kuřecí prsa bez kůže rozkrojte naplocho, ale nedokrojte je až do konce a rozevřete, jako byste otevírali časopis. Vzniklý plát masa lehce naklepejte, osolte, opepřete a poklaďte jarní cibulkou a trampskou cigárou – obojí pokrájejte podélně na dlouhé proužky. Celé to srolujte jako spacák, převažte potravinářským provázkem a naskládejte do pekáčku. Ještě jednou posolte, opepřete, obsypejte nakrájenou cibulí, nahrubo nasekaným česnekem, okořeňte špetkou sušeného tymiánu a šalvěje a přidejte sušené houby - na fotce je nehledejte, zapomněl jsem je při focení přisypat a potom to doháněl :o)

Rolky můžete ještě poprášit mletou paprikou, ale pozor, ať se vám při pečení nepřipálí. Vše podlijte vodou či vývarem (pokud máte po ruce otevřenou lahev bílého, můžete ho malinko přidat) a zakryté dejte péct do rozehřáté trouby asi na dvacet minut. Potom odkryjte a dalších patnáct až dvacet minut dopékejte a nezapomeňte občas přelít výpekem Jako přílohu doporučuji bramboráčky, nemá to s nimi chybu.

Dobrou chuť vám i ptáčkům v parcích přeje Kolíček

Vůně ledna

Po čem voní leden? Po majoránce. Ne, není to můj nápad, tento postřeh jsem zaznamenal při nedělním poslouchání dalšího dílu rozhlasového pořadu Láska za lásku. Autor pořadu, výtvarník Jiří Anderle jej nazval Vůně majoránky a celý ho věnoval předmasopustnímu období, přesněji období zabijaček, kdy se toto „libozvučné“ koření v našich krajích používá asi nejvíc. Jako ostatní díly, byl i tento prodchnut jistou dávkou sentimentu, ovšem ani tentokrát nepřesáhla únosnou mez. A i kdyby, nebylo by se tomu co divit.

Vzpomíná-li na své dětství v Pavlíkově u Rakovníka člověk narozený roku 1936, leckdy je umění se udržet. Řeknu vám, moc hezky se to pokaždé poslouchá. Ovšem to, co jsem slyšel tuto neděli, mě přikovalo k židli. Ten zápal, se kterým pan malíř popisoval zabijačku od přípravy, příchodu řezníka, přes nahánění pašíka, samotný akt usmrcení a následné porcování ... Ten cit, díky kterému z repráků necákala krev a líčený rituál zabíjačky vám přišel skoro jako něco naprosto samozřejmého, přirozeného ... A ta vůně a chuť, která byla u nás v kuchyni najednou přítomna, když s láskou opěvoval ukuchtěné dobroty, od zabíjačkových buchet až po lahůdky z vepříka připravené ... No neudržel jsem se a musel si jít na chleba máznout aspoň trochu domácího sádla.

Ale co vám to budu popisovat, nejlepší je slyšet na vlastní uši. Takže, máte-li zájem, nalaďte si v pátek 23. ledna v 20:05 hodin stanici Český rozhlas 2 - Praha a poslechněte si v repríze tu zabíjačkovou báseň sami. Recept v ní sice nenajdete žádný, ale nepochybuji o tom, že se krásně zasníte a vaše smysly budou příjemně podrážděny. A nezapomeňte si k poslechu přichystat něco dobrého na zakousnutí.

A pokud nejste zrovna masojedi a přesto máte chuť připravit si pokrm, který by alespoň vzdáleně připomínal některou z prasátkovských specialit, zkuste třeba tento pohankovo-čočkový nákyp. V úvodu zmíněné majoránky si v něm užijete měrou vrchovatou a ani jiné zabijačkové koření nebude opomenuto.

Zde je recept:

Svařte litr osolené vody s jedním bobkovým listem, nasypejte do něj 200 gramů pohanky, zakryjte poklicí a nechejte 30 minut odpočívat. Uvařte 100 gramů čočky a zvlášť 50 gramů červené čočky – obojí také s bobkovým listem. Pohanku i obě čočky sceďte, dejte do větší mísy, přidejte utřený česnek (množství dle chuti, já dávám 3 až 4 stroužky), jednu cibuli lehce osmahnutou s 50 gramy nadrobno pokrájeného celeru , 2 vejce a vše zahustěte strouhankou a trochou hladké mouky. Kořeňte mletým novým kořením, drceným pepřem, a kmínem majoránkou, mletým zázvorem, špetkou muškátového květu, a sojovou omáčkou. Nakonec dochuťte solí.

Vše přesuňte do vymazaného a strouhankou vysypaného pekáče ve vrstvě vysoké asi 4c m. Pečte při 180 – 200 °C 35 – 40 minut. Po upečení nechejte zakrytý pekáč chvíli odpočinout, vyklopte nákyp na prkýnko a krájejte. Jako příloha se nám osvědčil salát z kysaného zelí nebo v osolené vodě ovařená růžičková kapusta, prohozená na pánvi s lehce osmahnutým, nahrubo nasekaným stroužkem česneku.

Pokud by někomu přece jen trocha masa chyběla, doporučuji k cibuli a celeru přidat špek nebo slaninu – krásně to celé ovoní :o))

Přeji vám dobrou chuť a v pátek po osmé pěkné poslouchání :o) Kolíček

Tak trochu jiný pudink

Napadlo mě, když už jsem psal o tom automatu na mléko, co si takhle připravit náš oblíbený domácí dezertík? Je snadný a hlavně máte jistotu, že jej vyrobíte ze surovin nezaneřáděných umělými barvivy a konzervanty. Uváděné množství surovin je pouze přibližné, neb mě při přípravě nikdy nenapadlo detailně je odměřovat.

Prostě vezměte dva banány, oloupejte je a rozmixujte s půl litrem mléka. Vzniklou řidší kaši propasírujte přes cedník do připraveného kastrolku (to pokud chcete mít hmotu jemnější, jinak to není nutné). Pomalu přiveďte k varu a nezapomeňte pořád míchat vařečkou. V trošce mléka rozkvedlejte vrchovatou lžíci kukuřičného škrobu (Maizena, Gustin ...) a za stálého míchání ho přilívejte do téměř vařící banánové kaše, až zhoustne. Vařte až je konzistence tak akorát pudinková (je-li kaše příliš řídká, přidejte v mléce máčený škrob, v opačném případě teplé mléko) a oslaďte cukrem.

Sklenice či misky plňte střídavě měsíčky mandarinek (jeden plod na porci), teplým banánovým „pudinkem“ a kousky rozlámané čokolády (čím kvalitnější, tím líp, mně se ale osvědčila i „sprostá“ čokoláda na vaření), můžete prokládat i dětskými či cukrářskými piškoty. Celou parádu pořádně vychlaďte a ... nechte si chutnat!

PS: při poslední přípravě jsem použil mandarinky už trochu unavené – no, řeknu to rovnou, byly ve spíži už od vánočních svátků. Ale stále se daly použít a tak mě napadlo je částečně zkompotovat. Rozebrané na měsíčky a zbavené takových těch bílých vlákýnek (co si nepamatuju jak se jim správně botanicky říká) jsem je zalil trochou vody, osladil a okyselil šťávou z citronu, celé to asi deset minut mírně povařil a pak dal vychladit. Takže v té skleničce na fotce jsou použity takhle upravené plody a věřte nevěřte, byly výborné.

Rozmlsaný Kolíček :o)

Automat

Už jsem viděl automaty na ledasco, ale tenhle mě fakt dostal.

Projížděli jsme malou vesničkou Osvětimany nedaleko Uherského Hradiště a najednou koukáme, na jednom z domků vám visí nápis Automat na mléko Non stop a pod ním, ve zdi zasazená, malá prosklená dvířka. „No to je dobrej fór, co už si lidi nevymyslí, asi z toho za pár kaček vypadne krabice mlíka“, řekli jsme si a jeli dál. Ale nedalo nám to, ještě před koncem vesnice jsme otočili auto a rozhodli se tu zvláštnost prozkoumat.

Po otevření žlutě orámovaných dvířek jsme se už skoro váleli smíchy. Za nimi je totiž chován fakt regulérní automat na stáčené mléko. Normálně do něj vhodíte pár mincí, přistavíte vlastní láhev, zmáčknete tlačítko a automat vám do ní „načepuje“ přesně tolik mléka, kolik jste si zaplatili. Mince se nevrací. Za to si po zmáčknutí jiného tlačítka můžete láhev předem propláchnout. „Tak to za zdí určitě sedí ženská a lije do té mašiny krabicový mlíko z Lídla“, zavtipkovali jsme a schválně ten bílý zázrak ochutnali. A světe div se, krabicově rozhodně nechutnalo, bylo vynikající.

Připomínalo mi čerstvě nadojené mléko jaké jsem coby robě pil u tety na venkově. Jen bylo poctivě vychlazené. Hned mi naskočila představa chudáka krávy stojící za zdí, ze struků jí vedou hadičky a ona nadojí kolik je třeba ... Blbost - zahnal jsem myšlenku, opsal si telefonní číslo na majitele automatu pana Koukala a druhý den mu zavolal. Byl velice ochotný a celý zázrak mi vysvětlil. Za zdí je chladicí zařízení a v něm šedesátilitrový barel plný čerstvého mléka od jeho vlastích krav, chovaných nedaleko místní lyžařské sjezdovky. Mléko není pasterizované a tak je nápisem doporučováno je převařit. Ale jak mi prozradil (a jak jsem se sám přesvědčil), je to spíš úlitba pro hygieniky. Mléko jsme si přivezli do Brna a dál je pili jen chlazené a jak je patrno - jsme zdrávi.

Takže, pojedete-li někdy přes Osvětimany, neváhejte a místní „mléčný bar“ vyzkoušejte. A pokud máte obavy, že tu dobrotu bez převaření neustojíte, připravte si z ní doma horký nápoj se skořicí, medem a máslem. Teď, v období kašlů a jiných „nachlazenin“, by vám mohl přijít vhod. Jako dítě jsem ho nesnášel, ale v dospělosti jsem mu přišel na chuť. A víte proč? Přidávám si do něj pořádnýho panáka rumu :o))

Kolíček :o)

Děti vaří

Jak se říká, odříkaného největší krajíc. Nebo taky nikdy neříkej nikdy.

Televizní „kluky v akci“ nejspíš většina z vás zná. Myslím tím ten vařící pořad. Já sám ho moc nemusím, protagonisté jsou na mě trochu moc rozevlátí, ale znám spoustu lidí co na něj koukají a nedají dopustit. Prostě: proti gustu...

I stalo se, že se mi po rozhovoru s kuchařkou z mateřské školy zveřejněném na tomto blogu ozvali autoři portálu jídelny.cz se dvěma prosbami. Jednak chtěli zmíněný rozhovor zveřejnit na svých internetových stránkách a navíc mě požádali, zda bych pro ně nemohl stvořit malou reportáž z kuchařské akce uskutečněné na jedné brněnské základce. Co s tím mají společného „kluci v akci“? Klikněte na www.jidelny.cz a vše pochopíte.

Přeji vám pěkné počtení! Kolíček

Ježíšek Šupera

Tu poslední sobotu před letošními Vánocemi jsem se vracel domů obzvlášť bez nálady. Bylo kolem čtvrté odpolední, tramvaj narvaná k prasknutí, lidi v sámošce spíš naštvaní než vánočně naladění, za sebou jsem měl ten den spoustu práce a před sebou snad ještě víc – jako každoročně se toho nejvíc nahrne na konec roku. A to jsem si už koncem léta koupil krásnou, skoro historicky vypadající keramickou formu ve tvaru ryby a celý podzim se těšil až v ní upeču nějakou zajímavou vánoční dobrotu. Samozřejmě zůstalo u pouhého přání, na nic podobného nebyl letos čas.

Vystoupil jsem z tramvaje o několik zastávek dřív, že si před příchodem domů ještě něco důležitého zařídím, a vydal se přes přechod rušné křižovatky. A najednou vám koukám, mezi projíždějícími auty kličkovalo tak půlroční štěně. Auta přibrzďovala, štěně uskakovalo a zase pod ně skákalo, no hrozný pohled. Podařilo se mi ho zahnat na chodník, ale ono neomylně zamířilo zpět na silnici. Tak to ne, řekl jsem si, takhle to nepůjde. Nemělo košík ani obojek, popadl jsem ho tedy za kůži. Trochu kviklo, ale ani se moc nebránilo. Vzal jsem ho pod paži (a smiřoval se se zablácenou bundou), do volné ruky popadl nákupní tašky a vánoční papíry a takto obložen, jako pošťák v největším fofru, jsem se jal procházet okolní ulice.

Chodil jsem pěknou chvíli a naděje, že snad potkám majitele či někoho, kdo mě k němu nasměruje se pomalu vytrácela. Když jsem míjel opravdu hnusný, oprýskaný pavlačák s otevřeným vchodem, před kterým dvě malá cigáňata vymetala hlubokou kaluž, v zoufalosti jsem se jich zeptal: „Kluci, nevíte komu by ten pes mohl patřit?“ „Nó, možná bude Šupery, on má podobnýho, chcete jít za nim?“ Rozhodně jsem přikývl a vzápětí toho skoro litoval. Ta dvě patra po kluzkých, smradlavých schodech, navíc v naprosté tmě, jsem vyšlapal dost těžce. Co chvíli jsem čekal kdo mě majzne po hlavě. Nahoře cigáňata zaťukala na odřené dveře. Vylezl neoholený chlap v teplákách, tak padesát let bych mu tipoval, za ním se vynořila víc široká než vysoká „almara“, věkem snad jeho matka a za nimi už jen smrad kuchyně a cigaret. „Jirko, vedou ti psa“, nesl se do ticha hlas kluků. Chlap si mě změřil. „Kdes ju vzal?“, vybafnul na mě. Couvl jsem o půl kroku zpět. „Na silnici“, povídám, „kousek odsud se motala pod autama“. Čekal jsem, že mi možná i poděkuje. „To je hrozný, zas utekla, já už ju nechcu, dám ju do útulku“, vyhrkl místo toho. Normálně jsem docela klidný člověk, ale jak slyším o útulku, tak vidím rudě.

Zapomněl jsem na strach a spustil: „No to snad nemyslíte vážně, proč do útulku, tak si ji hlídejte, jak vám může takový štěně zdrhnout...?“ Do hovoru se vložila „almara“: „Normálně, ona si sáma otévře“. Představa, jak si tak malé štěně otvírá dveře, zase je za sebou zavře a to všechno tak tiše, že si toho nikdo nevšimne mě fakt pobavila. „Tak co teda s tím psem?“, ptám se. „No já ju nechcu, pude do útulku“, dí Šupera. „Tak jestli se jí chcete zbavit, tak já si ji vezmu a někomu ji dám“, navrhuji. Cigán souhlasil, ale v „almaře“ se ozval obchodní duch: „Póčkej, tak nám za ňu dej dvě stovky“. Nevěřil jsem vlastní uším: „Za co? Vždyť ji chcete vrazit do útulku?“ Odhodlán to už nevzdát, tiskul jsem k sobě psa ještě silněji. „No dyť sme ju živili“, ona na to. Byl jsem neústupný a odmítl zaplatit. „Tak aspoň stovku“, zkoušela to baba znovu. „Ne, ani stovku vám nedám“, trval jsem na svém, ale pomalu už sahal po kapse, že to nešťastné stvořením nakonec snad opravdu vyplatím. Tak jsme tam proti sobě stáli, koukali na sebe a čekali kdo povolí. A pak, když už začalo být ticho nesnesitelné, jako „deus ex machina“ zasáhl samotný Šupera: „Víš co, tak si ju nech k Ježíškovi, jmenuje se Bala“. Otočil se a zatlačil „almaru“ zpět do nevětraného bytu.

No a tak nám Ježíšek Šupera nadělil pár dní před Štědrým večerem ten nejlepší dárek, jaký jsme si mohli přát. Je o málo větší než jezevčík a podle veterináře prý už moc neporoste, uši má jak netopýr a huba prozrazuje příbuzenství s teriéry. Tlapy si vypůjčila od lvů, ale plachou povahu od gazel. A oči – v těch má zvláštní voříškovský smutek a strach z opuštění, ale také naději v krásný život ve smečce, která se jí nechce zbavit. Říkáme jí Bára, Barča, Barunka ... to aby zvykání na nové jméno bylo snadnější. Takže až bude příště na některé mé fotografii z výletu za dobrotami statovat malý pes béžové barvy nebo až z některého příštího receptu poleze světlý chloupek, víte už proč tomu tak je.

A proč o tom všem píšu? Protože Vám tím chci do nového roku 2009 popřát aspoň tolik štěstí, kolik ho nakonec našlo to naše mrně, abyste stejně jako ona neztráceli naději v lepší budoucnost a budete-li v nesnázích a nejistotě, aby se za vás vždy někdo postavil, přitiskl Vás k sobě a byl odhodlán za Vás bojovat. A ať máte vždy plnou misku a teplý pelíšek :o))

To Vám všem přeje pan Kolíček