Parním vlakem za burčákem

Na třinácté koleji brněnského nádraží se mačkaly davy, lidé se tlačili do přistavených historických vagónů a všichni si fotili mohutně kouřící lokomotivu. Aby ne, nestojí tu každý den. Ale v sobotu 11. října byl výjimečný den. Z moravských Mutěnic a Rohatce měly vyrazit zástupy burčákových nadšenců i běžných turistů na další ročník Pochodu slováckými vinohrady a České dráhy při této příležitosti vypravily letitý vláček a svážely v tato místa turisty pod heslem Parním vlakem zaburčákem.

Takže po osmé hodině ranní jste mohli nasát atmosféru při jízdě starou železnicí, vyzkoušet si, jak se cestovalo se zadky přilepenými k dřevěným lavicím a to vše za veselého houkání krásné černé lokomotivy a zvláštní vůně parního vlaku smíchané s naftalínovým odérem, linoucím se z ajznboňáckých uniforem, vytažených ze skříní právě pro tuto příležitost. A těšit se na burčák :o)

Pro cestu jsme zvolili přistavený bufetový vůz. Tedy, on to byl vlastně takový dobytčák opatřený lavicemi kolem stěn a jednoduchým pultem, za kterým se vesele činili dva chlapíci. Osazenstvo vagónu zpočátku připomínalo tuberáky na výletě - polovina nás pokašlávala a posmrkovala - ale po prvním ranním panáku rumu či jiné lihoviny jsme vesměs na nachlazení zapomněli a prostorem se místo bacilů nesla už jen přátelská nálada. Bylo to příjemné. Koukali jsme skrz zamřížované okýnko, pomalu upíjeli z kalíšků a hádali, je-li za oknem ještě ranní mlha nebo je to jen pára a dým z lokomotivy.

A fotili jsme. Nebo se o to spíš pokoušeli. Ono totiž v tak drncajícím vlaku je fotografování ještě složitější než čůrání. A tak nám cesta vesele uběhla až do Mutěnic. Poprvé v životě jsem při výstupu z vlaku zažíval pocit filmové hvězdy - sice bez červeného koberce a mikrofonů, za to pod palbou foťáků, kamer a mobilů. Samozřejmě tam ty desítky fanoušků nebyli kvůli nám, ale jen a jen kvůli starobylému vláčku, ovšem pocit to byl příjemný :o)

Vyvalili jsme se s ostatními z vlaku a zaujali místo u stánku s grilovanými klobáskami a s pusou umaštěnou pak pokračovali k prvnímu sklípku s burčákem. Někteří pravda zakousli z domova přinesené lahůdky, ale přece se nebudu na takovou akci tahat ještě s jídlem. Bylo by to totiž zbytečné. U spousty sklípků pohostinně nabízeli něco k zakousnutí, tu tlačenku, tam chleba se sádlem, jinde koláčky… A vše za cenu lidovou (v tu chvíli jsem si uvědomil, že mé obavy z vlaku, co budeme na pochodu celý den dělat, byly liché).

Organizátoři z hodonínského Klubu českých turistů naplánovali celkem tři trasy: 17 a 25 km (ty startovaly z Rohatce) a pak trasu o délce 9 km (pro rodiče s dětmi a důchodce) začínající v Mutěnicích. Nemusím snad říkat kterou jsme zvolili. Rozhodli jsme se na Burčákovém pochodu klást důraz na to první slůvko - utahat se můžu v Brně - a tak jsme se pomalu posunovali od sklípku ke sklípku a než jsme vyrazili na devítikilometrový “pochod “ samotný, bylo pomalu poledne. Sluníčko už se krásně rozzářilo a my se přidali k dlouhému, mnohohlavému hadu táhnoucímu se lesem i vinicemi.

V rukách mnohých svítili bílé plastové kelímky s burčákem (doplňované vždy u dalšího “stanoviště”) a nálada zástupu nabírala stále vyšší obrátky. Projevovala se stále častějšími udivenými výkřiky nad marihuanou planě rostoucích ve škarpách podél cest a především zpěvem. Ke konci dne už zpívali i ti, jimž by to snad mělo být (s ohledem na duševní zdraví ostatních) policejně zakázáno. Nikomu to však nevadilo, nikdo příliš netrpěl. Jen nás mrzelo, že s ubývající sebekontrolou davu se podél vinohradů stále častěji povalovaly hromádky prázdných kelímků a často nějaký „dobrák“ uhnul do vinice, aby se po chvíli vrátil s drze urvaným hroznem, dvakrát se do něj zakousl a pak jej odhodil. Inu – komu není shůry dáno...

Večerní návrat do Brna byl snad ještě veselejší než ranní jízda. Dřevěnými vagóny kolovaly láhve s burčákem a sem tam se v ruce objevila i plácačka slivovice, někteří na tvrdých lavicích snili svůj sen o právě skončené podzimním dni. Krásném dni stráveném mezi zlátnoucími vinohrady slováckých kopců, zalitém ještě hřejivými slunečními paprsky a prosyceném vůní burčáku a vlhké hlíny. A my jsme s Hankou za jízdy stáli na železné plošině mezi vagónky, kouřili a nemohli uvěřit tomu, že už to všechno skončilo. A že se tam stát nesmí, spravedlivým trestem nám byla spousta strusky létající z komína parní lokomotivy, kterou jsme pak doma ještě dlouho vyčesávali z vlasů.

Stalo se 11. října 2008, zaznamenal Kolíček :o)

P.S.: další foto najdete na rajčeti!