středa 31. prosince 2008

Ježíšek Šupera

Tu poslední sobotu před letošními Vánocemi jsem se vracel domů obzvlášť bez nálady. Bylo kolem čtvrté odpolední, tramvaj narvaná k prasknutí, lidi v sámošce spíš naštvaní než vánočně naladění, za sebou jsem měl ten den spoustu práce a před sebou snad ještě víc – jako každoročně se toho nejvíc nahrne na konec roku. A to jsem si už koncem léta koupil krásnou, skoro historicky vypadající keramickou formu ve tvaru ryby a celý podzim se těšil až v ní upeču nějakou zajímavou vánoční dobrotu. Samozřejmě zůstalo u pouhého přání, na nic podobného nebyl letos čas.

Vystoupil jsem z tramvaje o několik zastávek dřív, že si před příchodem domů ještě něco důležitého zařídím, a vydal se přes přechod rušné křižovatky. A najednou vám koukám, mezi projíždějícími auty kličkovalo tak půlroční štěně. Auta přibrzďovala, štěně uskakovalo a zase pod ně skákalo, no hrozný pohled. Podařilo se mi ho zahnat na chodník, ale ono neomylně zamířilo zpět na silnici. Tak to ne, řekl jsem si, takhle to nepůjde. Nemělo košík ani obojek, popadl jsem ho tedy za kůži. Trochu kviklo, ale ani se moc nebránilo. Vzal jsem ho pod paži (a smiřoval se se zablácenou bundou), do volné ruky popadl nákupní tašky a vánoční papíry a takto obložen, jako pošťák v největším fofru, jsem se jal procházet okolní ulice.

Chodil jsem pěknou chvíli a naděje, že snad potkám majitele či někoho, kdo mě k němu nasměruje se pomalu vytrácela. Když jsem míjel opravdu hnusný, oprýskaný pavlačák s otevřeným vchodem, před kterým dvě malá cigáňata vymetala hlubokou kaluž, v zoufalosti jsem se jich zeptal: „Kluci, nevíte komu by ten pes mohl patřit?“ „Nó, možná bude Šupery, on má podobnýho, chcete jít za nim?“ Rozhodně jsem přikývl a vzápětí toho skoro litoval. Ta dvě patra po kluzkých, smradlavých schodech, navíc v naprosté tmě, jsem vyšlapal dost těžce. Co chvíli jsem čekal kdo mě majzne po hlavě. Nahoře cigáňata zaťukala na odřené dveře. Vylezl neoholený chlap v teplákách, tak padesát let bych mu tipoval, za ním se vynořila víc široká než vysoká „almara“, věkem snad jeho matka a za nimi už jen smrad kuchyně a cigaret. „Jirko, vedou ti psa“, nesl se do ticha hlas kluků. Chlap si mě změřil. „Kdes ju vzal?“, vybafnul na mě. Couvl jsem o půl kroku zpět. „Na silnici“, povídám, „kousek odsud se motala pod autama“. Čekal jsem, že mi možná i poděkuje. „To je hrozný, zas utekla, já už ju nechcu, dám ju do útulku“, vyhrkl místo toho. Normálně jsem docela klidný člověk, ale jak slyším o útulku, tak vidím rudě.

Zapomněl jsem na strach a spustil: „No to snad nemyslíte vážně, proč do útulku, tak si ji hlídejte, jak vám může takový štěně zdrhnout...?“ Do hovoru se vložila „almara“: „Normálně, ona si sáma otévře“. Představa, jak si tak malé štěně otvírá dveře, zase je za sebou zavře a to všechno tak tiše, že si toho nikdo nevšimne mě fakt pobavila. „Tak co teda s tím psem?“, ptám se. „No já ju nechcu, pude do útulku“, dí Šupera. „Tak jestli se jí chcete zbavit, tak já si ji vezmu a někomu ji dám“, navrhuji. Cigán souhlasil, ale v „almaře“ se ozval obchodní duch: „Póčkej, tak nám za ňu dej dvě stovky“. Nevěřil jsem vlastní uším: „Za co? Vždyť ji chcete vrazit do útulku?“ Odhodlán to už nevzdát, tiskul jsem k sobě psa ještě silněji. „No dyť sme ju živili“, ona na to. Byl jsem neústupný a odmítl zaplatit. „Tak aspoň stovku“, zkoušela to baba znovu. „Ne, ani stovku vám nedám“, trval jsem na svém, ale pomalu už sahal po kapse, že to nešťastné stvořením nakonec snad opravdu vyplatím. Tak jsme tam proti sobě stáli, koukali na sebe a čekali kdo povolí. A pak, když už začalo být ticho nesnesitelné, jako „deus ex machina“ zasáhl samotný Šupera: „Víš co, tak si ju nech k Ježíškovi, jmenuje se Bala“. Otočil se a zatlačil „almaru“ zpět do nevětraného bytu.

No a tak nám Ježíšek Šupera nadělil pár dní před Štědrým večerem ten nejlepší dárek, jaký jsme si mohli přát. Je o málo větší než jezevčík a podle veterináře prý už moc neporoste, uši má jak netopýr a huba prozrazuje příbuzenství s teriéry. Tlapy si vypůjčila od lvů, ale plachou povahu od gazel. A oči – v těch má zvláštní voříškovský smutek a strach z opuštění, ale také naději v krásný život ve smečce, která se jí nechce zbavit. Říkáme jí Bára, Barča, Barunka ... to aby zvykání na nové jméno bylo snadnější. Takže až bude příště na některé mé fotografii z výletu za dobrotami statovat malý pes béžové barvy nebo až z některého příštího receptu poleze světlý chloupek, víte už proč tomu tak je.

A proč o tom všem píšu? Protože Vám tím chci do nového roku 2009 popřát aspoň tolik štěstí, kolik ho nakonec našlo to naše mrně, abyste stejně jako ona neztráceli naději v lepší budoucnost a budete-li v nesnázích a nejistotě, aby se za vás vždy někdo postavil, přitiskl Vás k sobě a byl odhodlán za Vás bojovat. A ať máte vždy plnou misku a teplý pelíšek :o))

To Vám všem přeje pan Kolíček


17 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pane Kolíčku, Vaše přání je jako maminčino pofoukání na bebínko nebo jako kápézetka, když člověka něco zaskočí a on v první chvíli neví, co dělat. Je dobře mít někoho, kdo při nás stojí. Pokud ale právě nikoho takového vedle sebe nemáme, pak platí, že je potřeba dívat se s nadějí dopředu, nefňukat a neohlížet se po tom, co bylo. Náš život se mění v každé jednotlivé chvíli a každá přicházející vteřina nás přibližuje tomu pěknému, co je před námi.
Řekněme nerozhodným srdcím: "Buďme rozhodní, nebojme se!"

Alča řekl(a)...

Chtěla bych popřát všem opuštěným zvířátkům, aby našla svého pana Kolíčka. A panu Kolíčkovi hodně lásky a štěstí, aby mu zbylo i na rozdávání.
Všechno dobré do nového roku !

Anonymní řekl(a)...

Šťastný Nový rok Vám i Barunce - netopýrce! :-) Před Vánoci se vždy v médiích vedou dlouhé diskuse o tom, jak si představujete Ježíška. A on může klidně vypadat jako Šupera. :-)
Hezký zbytek večera, posledního v tomto roce.

Anonymní řekl(a)...

Váš krásný příběh mě pohladil na duši, pane Kolíčku! Doufám, že Vám Barunka přinese tolik radosti a potěšení, jako nám naše Májinka, pro kterou jsme přes čtyři hodiny jeli už do toho útulku, abychom ji tam našli zuboženou, sotva schopnou pohybu a pomalu rezignující na život. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec se nám podařilo z ní vypiplat to nejživější, nejchytřejší a hlavně -- nejoddanější zvířátko, jaké si kdo dovede představit. Chce to kapku trpělivosti, ale ta se Vám mnohonásobně vrátí. Přeji Vám mnoho šťastných let v Barunčině společnosti. :o)

pan Kolíček řekl(a)...

Helli, Alča, Tea, Yva:
celá naše rozrostlá rodina Vám moc moc děkuje za krásné komentářě a přejeme Vám do nového roku štěstí, sílu, naději a trpělivost. A hlavně dobrou náladu - s tou se všechny překážky lépe zvládají a krásy světa o to víc vychutnávají :o))

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Kolíčku, asi jsem poslední dobou nějak na měkko, protože u toho přání na konci článku jsem si trošku pobrečela. Takže do nového roku přeju i vám to samé a navíc spostu super zážitků s tím úžasným stvořením. Ája

pan Kolíček řekl(a)...

Ája:
no to snad není nic, za co by se měl jeden stydět :o)) Já byl měkouš dnes když jsem ji poprvé vypustil bez vodítka a ona kupodivu docela poslouchala - za tak krátkou dobu mi to připadlo docela jako úspěch - pomalu se z ní stává závislák na nové rodině :o))

Anonymní řekl(a)...

Teda, pane Kolíčku, to byl doják:-))
Netopýra Barunku mají tchánovic, nám tu roznáší radost naše víla Adélka. Ať je i Baruška světlem vašich dní (a to ona bude) a vy jí to vracíte laskavou péčí a láskou - takže zkrátka: šťastný a veselý:-)
Eva

pan Kolíček řekl(a)...

Eva:
ale né, takovej normální minipříběh ze života, ale fakt je, že naše příští dny tím dostaly nový rozměr - ale to asi znají všichni živočichomilci (ať už mají toho svýho mazlíka koupenýho, darovanýho, z útulku či z ulice). Takže - vše nej těm, kteří nám dělají život zase o trochu smysluplnější :o)))

Anonymní řekl(a)...

Normálně mám na konci Vašeho článku "skleněný voko". To je krásnej příběh. Já bych přála všem zvířátkům, aby měla takové štěstí a vždy narazila na podobného pana Kolíčka. Jste jednička! A také bych nám všem přála, aby takových dobrých lidí bylo více. Kdo má vztah ke zvířátkům, má i lepší vztah k lidem. To je stará pravda a já už si ji mnohokrát ověřila.
Je to nádhernej pejsek, vlastně psí slečna Barborka a určitě bude hrozně chytrá, kouká jí to z očí :-))) Tyhle "míchačky" bývají nejchytřejší. To jsem se rozkecala, ale já mám takovou radost...!
P.

Anonymní řekl(a)...

Mně by jen zajímalo, proč si někteří lidé (např. právě Barunčin bývalý majitel) psy vůbec pořizují. Na vesnici je ještě vžitá představa psa na řetězu u boudy, což v mírnější formě (aneb pes pobíhá pouze kolem domu a semtam se s ním jde na procházku) není ještě nejhorší varianta. Ale takovýto laxní přístup... Nemůžu si pomoci a zmíním dojem, že občas stejně dopadnou i některé děti...

Přeju vám, ať s pejsánkem zažijete mnoho krásných chvil - a to určitě ano, protože pes je plnoprávným členem rodiny!
(Hlavně ji nezapomeňte nechat přeočkovat a prohlídnout u veterináře ;-))

pan Kolíček řekl(a)...

Olu:
protože to jsou blbouni - bůh ví, kde ji předtím ukradli... A veterináře jsem přemluvil k prohlídce ještě ten samej večer a koncem tohoto týdne jdeme už na druhý očkování, heč :o)))
Papaja:
no jen klidně kecejte, úplně Vás chápu, já když se rozkecám... :o)) Je chytrá jak čert, nemáme ji ještě ani tři týdny a už se naučila některý povely. A je tak hodná, že už si ji občas troufneme venčit bez vodítka - to ale jen v dostatečné vzdálenosti od aut, člověk nikdy neví kdy jí hrkne v kebuli (tedy v jejím případě spíš v kebulce) :o)))

Anonymní řekl(a)...

PS: Až s vámi bude spát v posteli, tak dejte vědět :-))) Tam stejně skončí většina pejsků (a koček), pelíšek nepelíšek.
P.

pan Kolíček řekl(a)...

Papaja:
Určitě dám - zatím se drží v pelíšku vedle postele a ani se moc necpe k nám, spíš jen tak pro pomazlení než ne spaní. Ale co si pamatuju z dob kdy jsem bydlel s pány rodiči - všichni naši čoklíci tam skončili, to s vámi musím jen souhlasit :o)))

Anonymní řekl(a)...

PSI se dělí do 2 kategorií: na ty, co s páníčkama spí v posteli a na ty, co s nimiještě nespí ;-)

pan Kolíček řekl(a)...

Olu:
zatím jsme ve fázi 1, ale včera už byl boj :o))

Anonymní řekl(a)...

:-)))