2 košty

Je tu konec týdne a s ním pozvánka na dvě koštovací akce. Obě se konají tuto sobotu (27. března), jen pár kilometrů od sebe a tak můžete při troše dobré vůle stihnout obě. Ta první se jmenuje Košt kysaného zelá a proběhne ve Velké nad Veličkou. Jedná se už o desátý ročník jedné z největších soutěží svého druhu u nás. A soutěžit můžete i vy! Stačí když den před akcí, do desáté hodiny večerní, přinesete na místo konání (do místní Jagošovy restaurace) třičtvrtělitrovku kysaného zelí. Tak hodně štěstí ...

Druhá akce, neméně zajímavá, se jmenuje Lúcký košt trnek v obci Louka. Nemá sice tak bohatou historii jako předešlá ochutnávka zelí (teprve třetí ročník), ale zase ten program ... kromě slivovice vás čeká i degustace povidel, buchet, sladkostí a jiných jídel připravených z trnek. Mimo to cimbálka, mužské pěvecké sbory ...

Bohužel, díky narozeninové oslavě nestihnu ani jednu z avizovaných zábav. Ale když už je tu ta zmínka o kysaném zelí, co takhle zkusit jeden jednoduchý bezmasý recept. Na období předvelikonočního půstu se docela hodí a pokud vám nebude vadit, že v něm nenajdete ani molekulu živočišné bílkoviny, zde je:

Potřebujete na něj plátky rostlinné bílkoviny Robi, uzený tempeh, kysané zelí, cibuli, bobkový list, nové koření, olej, sůl, pepř, pár kapek sojové omáčky (skvělá je tamari), kukuřičný škrob a sojovou smetanu. Robi plátek osolte, opepřete, položte na něj trochu okapaného zelí, špalíček uzeného tempehu, zaviňte a spíchněte párátkem. Na oleji zpěňte pokrájenou cibuli, přidejte připravené plátky robi, podlijte vodou, přidejte sojovku a koření, ještě trochu pepře a soli a duste dvacet minut. Poté závitky vyjměte, omáčku zahustěte máčeným škrobem a zjeměte smetanou. Já jako přílohu zvolil opečené plátky jáhlového knedlíku, ale výborná je k tomu i polenta nebo rýže.

Hezký víkend! Kolíček

Heslo

Určitě jste to také zaregistrovali - konečně máme v naší republice "zdravou" restauraci, která má na označení BIO od letošního března certifikát. Vlastně jsou dvě, obě v Brně, nesou název Rebio a provozuje je moravská firma Rebio Sun. Když jsem se to včera dozvěděl, měl jsem z toho nelíčenou radost. Ač jinak masožravec, občas mívám své bio-dny a návštěva zmíněných provozoven (ony jsou to tedy spíš jídelny než skutečné restaurace, vybrané dobroty si sami naložíte a po zaplacení odnesete na plastových tácech ke stolu) mi pokaždé, za docela slušnou cenu, ukojí chuť na něco aspoň trochu zdravého. Nemusím už tedy přemýšlet, jestli je zelenina, luštěniny nebo jiné skvosty co do sebe láduju opravdu v biokvalitě nebo jestli si na to firma jen hraje. Značka udělená nevládní neziskovou organizací KEZ by měla být dostatečnou zárukou toho, že kuchař ráno před zatopením pod hrnci nenakoupil potraviny v nejbližší sámošce ve slevě, aby je pak vydával za něco zcela jiného. Tak jsem si řekl, že do jídelny po čase zase zajdu a okouknu, jestli si to ocenění už pěkně vyvěsili.

Nevyvěsili. Nevadí, nabral jsem si na talíř robi závitek s omáčkou a rýží a sunul se k pokladně. Slečna za ní byla jako vždy usměvavá, tak jsem se k ní náklonil a tiše se ptám: "Kdy si dáte na dveře tu zelenou biozebru?" Koukala na mě nechápavě, jako bych měl dvě hlavy. "Myslím to pruhovaný označení bio, když teď máte ten biocertifikát", snažím se vysvětlit o co mi jde. Rozzářila se a spiklenecky se ke mně nahnula: "Přijďte to říct zítra!" Teď jsem zase já čuměl jako blbec. "Co? Kam?" ptám se nechápavě. "No sem, když řeknete heslo, dostanete slevu, ale musíte přijít až odpoledne, tak od čtyř". Moc mi nepomohla. "Jaký heslo?" pořád mi to nedochází a začínám mít pocit, že mi vrací tu první přidrzlou otázku. Naštěstí byla trpělivější než já a tak mi následně celou záhadu vysvětlila. Když následující dva dny, tj. ve čtvrtek a v pátek (26. a 27. března) od čtyř hodin odpoledne zákazník při placení řekne, že ví o tom, že onu prestižní značku BIO firma získala, dostane slevu na zakoupenou krmi ve výši deseti procent. Bohužel, je to tak tajné, že se o tom normální člověk nikde nedozví.

To, co jsem právě popsal, se stalo v jídelně na ulici Orlí, ale předpokládám, že podobnou akci snad budou mít i ve druhé provozovně ve Velkém špalíčku na Mečové. Uznejte, že tak závažnou informaci jsem si nemohl nechat jen pro sebe. A tak vám doporučuji: chcete-li se slušně a zdravě najíst a při tom pár kaček ušetřit, zajděte si zítra v Brně do některé z restaurací Rebio a nezapomeňte při placení říct heslo. Pokud si snad říkáte, že to kvůli těm pár korunám nemá smysl, pak vězte, že tím majitelům hlavně uděláte radost. Ono získat takové ocenění není zas až taková hračka.

Kolíček

Co nestihnu ...

… a doporučuji.

Dobrovolný svazek obcí Modré Hory (Bořetice, Kobylí, Němčičky, Velké Pavlovice a Vrbice) pořádá 21. a 22. března první ročník vinařské akce Festival otevřených sklepů. Celé to začne v sobotu v 9 hodin před městským úřadem ve Velkých Pavlovicích, sklepy budou v jednotlivých obcích otevřeny od 10 do 21 hodin, v neděli od 11 do 18 hodin.

Kromě bohaté nabídky skvělých vín od místních věhlasných vinařů (s nimiž se osobně setkáte) se můžete těšit i na rozličné gurmánské specialitky – jemnou zabijačkovou paštiku s opečenými toasty a dobromyslí, hrušky s kozím biosýrem, olivovým olejem a barevným pepřem, čerstvě uzenou vepřovou krkovici, guláše a vepřové steaky, domácí dezerty, vinné želé ... A komu, tak jako mě, unikla vinařská komedie Bobule, může ji zkouknout v pavlovickém kině v sobotu od páté hodiny odpolední.

Kdo má místo vína raději něco ostřejšího, ten ať nemešká a zavítá na Horňácký košt slivovice a jiných ovocných destilátů do Velké nad Veličkou. Koštovat se zde začne v sobotu 21. března ve tři hodiny odpoledne, ucucávačům k tomu bude vyhrávat cimbálka Jarka Miškeříka a na nějaké to občerstvení prý také dojde. Celkem bude možné ochutnat na 400 degustovaných a vystavených vzorků z celého horňácka.

Tak to, bohužel, nestihnu. Zato, doufám, stihnu příchod jara. Stane se tak zítra, 20. 3. ve 12:43, bez fanfár a o to dychtivěji. Očekávám ho už dlouho a přivolávám nákupem kočiček na trhu a obdivováním sněženek v parcích. Snad přinese trochu lepší nálady a úsměv do „pozimních“ a zamračených ksichtíků (dosavadní počasí tomu příliš nepřálo). Už se móóóc těším :o)

Hezké jaro! Kolíček :o)

Rok co rok ...

„Rok co rok rozvíří publicistický svět důležitá událost. Během několika dní vyjde víc než milion výtisků jediné knihy. Není to poslední román úspěšného autora, nýbrž proslulý Průvodce Duchemin. V určený den se během několika hodin objeví známá červenomodrá obálka ve výkladech všech knihkupectví. Tisíce výtisků putují do ciziny, do celého světa, aby se ocitli v rukou budoucích turistů, kteří si nedovedou představit, že by mohli navštívit Francii bez této novodobé Bible. Ta jim umožní, aby se zavřenýma očima proměnili své dolary, libry šterlinků, své escudos, své rubly či jakoukoliv jinou devizu za vybrané speciality francouzské kuchyně. Rozhodnutí Průvodce komentují velké deníky na první stránce a kdekdo diskutuje o správnosti slavných hvězdiček, které se skví u jmen zasloužilých restaurací, nebo které byly odňaty podnikům nehodným. Proti tomuto hodnocení není odvolání. A hvězdičkám vděčí některé podniky za svůj rozkvět i mezinárodní proslulost. Ale všechny, i ty nejznámější, se bojí návštěvy některého z tajuplných inspektorů slavného Průvodce.“

Toliko doslovný přepis z úvodu slavné francouzské komedie Křidýlko nebo stehýnko. Vzpomněl jsem si na ni toto pondělí při čtení zprávy na internetu. Známý průvodce po světových restauracích Michelin se dočkal nového vydání a v něm se rozzazářily i dvě české hvězdičky. Jaké? To si můžte přečíst zde, i když jedna z nich brzy pohasne - o tom se píše tady.

Kolíček

Pokrok o krok

Naše babičky jí neřekli jinak než „U Sedláčka“, maminky „Na Josefské“ a současná generace ji zná jako „Zemanovu kavárnu a cukrárnu“. A zaplaťpánbůh za to slůvko „cukrárna“ v názvu, jinak by si ji jistojistě pletli s replikou původní Zemanovy kavárny postavenou v parku na Kolišti (původní „zemanka“ ustoupila v šedesátých letech stavbě Janáčkova divadla).

Řeč je o funkcionalistické cukrárně s kavárnou v Brně na Josefské ulici číslo 4. Má docela zajímavou historii. Její majitel, pan Sedláček, provozoval svůj první podnik v místech, kde se křižují ulice Orlí a Josefská. Stávající místo mu pro jeho záměry bylo poněkud těsné, proto začal v roce 1933 stavět o pár metrů dál dům v módním funkcionalistickém stylu, v něm zřídil, a od roku 1936 provozoval svoji cukrárnu a kavárnu. V Brně jednu z mnoha, přesto docela prosperující. Jenže přišla druhá světová válka a pan Sedláček v té době učinil velkou chybu - přihlásil se (snad na nátlak manželky) k německému občanství. A tak jeho pozůstalí (zemřel v roce 1945), dvě dcery a žena, po válce na základě Benešových dekretů o celý dům přišli. Později se všichni i s bratrem pana Sedláčka odstěhovali do Německa.

Majetek převzal stát, cukrárnu s kavárnou v tom místě naštěstí zachoval. Během války přišlo město Brno o většinu původních kaváren a cukráren, a tak se sešla tehdejší cukrárenská elita právě v bývalé Sedláčkově cukrárně. V roce 1948 zde započal svoji kariéru i pan Adolf Zeman (pokud začínáte větřit, jste na správné stopě). Snad díky té značné koncentraci odborníků se až do dnešních dnů zachovalo renomé zdejší cukrářské výrobny (některé své produkty prý dodává i do známé cukrárny U čtyř mamlasů na náměstí Svobody). Bohužel interiér, přesněji vybavení, nepřečkalo čtyřicetileté socialistické rejdy a tak si tento podnik většina z nás pamatuje jako poněkud zašlou (byť svéráznou) špeluňku, opatřenou v mezipatří záchodky s nezbytnou „hajzlbábou“ a nevzhlednými koženkovými půlkruhovými sedačkami v prvním patře.

Ani přízemí s cukrárenským provozem nebylo ušetřeno. Je to škoda. Původní Sedláčkův podnik byl na poměry středu Brna poměrně skromný (nevynikal takovou rozlehlostí a světáctvím jako například Savoy na Běhounské ulici, Avion na České, Alfa na Poštovské, Esplanade na Rooseveltově či umírněnější Bellevue na dnešním Moravském náměstí), ale právě svojí intimitou a útulností přitahoval pozornost hostů. Autor návrhu budovy není znám (pátral jsem i u památkářů), zato mi paní Lenka Kudělková (spoluautorka knihy Zmizelý svět brněnských kaváren) prozradila, že autorem návrhu interiéru byl architekt Karel Růžička, který se podepsal i pod návrhy kaváren Bellevue na Moravském náměstí (dnes restaurace Potrefená husa) a Dorotík v místě souběhu ulic Veselá a Česká (v současnosti prostory obývá redakce MF dnes).

Bohužel, žádné fotografie ani nákresy se z té doby nedochovaly. A jsme u důvodu, proč vznikla tato reportáž. Dlouholetý zaměstnanec a současný nájemce kavárny pan Adolf Zeman se konečně rozhodl s neutěšeným stavem svého podniku něco dělat. Na několik posledních víkendů uzavřel provoz kavárny a celou ji nechal zrekonstruovat. Její zdi tak konečně opět září bělostí, stropní světla dostala nové skleněné kryty, zmizela ta příšerná umělá pometla rozestavěná v květináčích po místnosti,velká okna zdobí nové záclony ...

Protože však nemá k dispozici žádnou dokumentaci původního předválečného stavu (byť by se dal odvodit z fotografií zmíněných dvou „růžičkových“ kaváren) a také proto, že nechtěl vytvářet pouhou repliku, hosté nesedí u stolečků ze zeleného mramoru na typických tonetkách, ale pohodlně se uvelebí do současných elegantních a pohodlných bílých křesílek (ta „vajíčka“ jsou úžasná) a zeleně polstrovaných sedaček. Jen v tom nejvyšším „kuřáckém patýrku“ zůstal koutek se dvěma zapomenutými „socialistickými“ béžovými boxy. Ale nemůžeme chtít hned všechno.

Zato zmizelo ošklivé překližkové obložení barového pultu a nevzhledný sekretář za zády baristy nahradily jednoduché podsvícené skleněné police. Také personál omladil, je pohotový a milý. A připravená káva značky New York nám chutnala. Kavárnu jsme navštívili v první otvírací den a ještě nebylo vše zcela sladěno, ale podle prvních dojmů bylo znát výrazné zlepšení oproti nedávným dobám. Jak jsme tak pozorovali pomalu přicházející hosty, byli vesměs mile překvapeni a nešetřili slovy uznání.

Pan Zeman je se svým renovačním úsilím teprve na začátku. Stojí to hodně práce a hlavně peněz, kterých nemá právě nazbyt. Ale už teď plánuje podobnou změnu i v přízemí, v cukrárně. Také nevzhledné výlohy čekají na svoji opravu a snad se dostane i na okna kavárny, která jsou ve skutečně žalostném stavu. Bude to běh na dlouhou trať, ale pokud se vydaří, snad se bývalé Sedláčkově kavárně vrátí ztracený kredit.

Kolíček