středa 30. dubna 2008

... hrdliččin zval ku lásce hlas ...

Tak už je tady a my, věční "bojkotáři" svátku sv. Valentýna, jsme se konečně dočkali - náš první květen, náš první máj. Ne, že bych měl něco osobního proti Valentýnovi, ať si svůj svátek klidně slaví, ale svátek lásky 1. května je mi přeci jen bližší. A ne jen proto, že je ve zdejších krajích o mnoho víc zabydlen a že nám chudáka Havlíčka v dětství vtloukali do hlavy. Prostě mám pocit, že je na něm tak nějak víc ke slavení.

Tak schválně: Sv. Valentýn je původně svátkem zamilovaných a to je taky všechno, až obchodníci z něj časem udělali něco víc (co taky dělat mezi lednovým výprodejem a velikonocemi). Ale copak může být někdo stále zamilovaný? Slovy doktora Plzáka, “stále zamilovaný může být jen idiot”. Zamilovanost je nahodilá, pomíjivá - i když pěkná. Ale „zaláskovaní“ - to můžete být klidně celý život. Zamilovanost se stále rozjuchaně dává na odiv světu, musí jí být všude plno… Kdežto láska nemá potřebu vystavovat do výkladů, je daleko skromnější, niternější, osobnější…

Taky se v máji neslaví jen láska sama, ale i život, naděje, obnova … a ne nadarmo. Vždyť se kolem rozhlédněte - všechno kvete, probouzí se k životu, raduje se ze sluníčka, obnovuje své síly. Zkrátka - první máj je oslava života jako takového. Také to české pojmenování - květen. Schválně, zkuste si to říct pomalu a tiše. Květen. Nezní vám to mazlivě a voňavě? A proč se lidé líbají pod rozkvetlou větví? No, zkuste to v únoru, myslím že v květnu to má daleko větší poetiku. Zkrátka a dobře, možná se pletu, ale já na svůj květen nedám dopustit. A můžou mi to nadnárodní společnosti vyvracet jak chtějí :o)

První květen se leckde slaví také jako svátek práce. Nemám nic proti práci a tak - zkusme zapracovat trošku na sobě. Třeba tím, že si na sváteční májový večer připravíme chutný salátek. Použijeme k jeho přípravě lístky rostlinky, která se snad víc než jiné právě v tomto čase raduje ze sluníčka - však se mu taky podobá - pampeliška. Většinou nám dělá svými květy radost při víkendových procházkách přírodou, ale málokoho napadne, že je celá jedlá a především sakramentsky léčivá. Je plná vitamínů, podporuje imunitu, napomáhá regeneraci organismu - hlavně naše játra si ji pochvalují. Je pravda trochu hořká, ale právě pro svůj obsah hořkých látek je velice zdravá - vždyť přece “už staří řekové…”. Ne nadarmo se ji pro léčivé schopnosti říká „český ženšen“.

Takže vzhůru do práce: v osolené vodě s několika kuličkami pepře uvařte kuřecí prsa a v druhém kastrólu hlívu ústřičnou (ta je taky móóóc zdravá). Obojí nechte vychladit a zatím si z majonézy, kysané smetany (asi tak 1:2) pár kapek olivového oleje, trochy sekané mladé cibulky, soli a čerstvě mletého pepře připravte zálivku. Místo cibulky můžete zvolit variantu se zelenou petrželkou. Také dejte vychladit.

Studená prsa natrhejte na kousky, hlívu nakrájejte - u větších plodnic odkrojte nohu, bývá tuhá. Vše smíchejte dohromady. Pomeranč a červený grep oloupejte, zbavte bílého “podkoží” a nakrájejte na velice tenké plátky. Plátky citrusů naklaďte na studený talíř, navršte na ně připravený salát a ozdobte mlaďoučkými lístky pampelišky. Já jsem použil i nerozvité pampeliškové květy - dvě minutky povařit v hodně okyselené vodě s trochou cukru a pár kapkami olivového oleje – dejte je hned po scezení vychladit do lednice.

V kombinaci s vícezrnným pečivem nemá toto jídlo chybu.

A ještě k tomu květnu - dnes jsem se dozvěděl, že se naši předkové pod rozkvetlou břízou nejen líbali, ale i milovali - snad z důvodu regenerace.

Ale to už nechám na vás :o) Kolíček

pondělí 28. dubna 2008

Guláš za pět Kravihorců

Vzpomínáte si ještě na demonstrace “magorů” na česko-rakouských hranicích? Teď nemám na mysli protitemelínské demonstranty na rakouské straně, které tímto přiléhavým označením počastoval náš ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, ale jejich protipól na české straně, “magory”, kteří se k tomuto pojmenování sami hrdě přihlásili. Pro připomenutí: nejprve demonstrovali proti obřímu kolu ve vídeňském Prátru, protože prý žene na moravské vinice studený vítr a víno pak nemůže řádně dozrát. A když Rakušané odpověděli další demonstrací proti jihočeské jaderné elektrárně, zopakovali tuto akci s jiným odůvodněním - tentokrát v akci Špaček protestovali proti větrným elektrárnám, jež svojí činností brání přeletu špačků přes naše území a ti pak, zde usazeni, sežerou na co přijdou.

Moravští “magoři” však neotravovali nebohé řidiče, nebránili jim v překročení hranice, ale naopak. Obrněni velkým množstvím dobrého jídla a vyzbrojeni pistolemi bílého a červeného vína vyzvali rakouské řidiče, aby s nimi své problémy vydiskutovali. Nikdo neměl zájem, moravští “magoři” v klidu snědli a vypili své zásoby a odtáhli domů, do Bořetic, do své recesistické Republiky Kraví hora. Že jste o ní neslyšeli? Dovolte tedy malý exkurs.

Svobodná spolková republika Kraví hora (SSRKH) vznikla 12. listopadu 2000, kdy byla zvolena její vláda a prezident (dle prostého klíče - zvolený s největším počtem hlasů se stal prezidentem, druhý premiérem, další pak ministry). Rozprostírá se na levém břehu říčky Trkmanky na katastrálním území Bořetic, ale hranice byste hledali marně - že vstupujete na její území poznáte podle cedule u vjezdu. Spolkovou republikou je proto, že areál jejich sklepů má tři části: Zahraničí (sklepy jsou těsně za hranicemi Bořetic = 2 metry), Hliníky a Kraví hora. Státními symboly jsou vlajka republiky, státní znak, hymna a vlajka prezidenta.

Veškerá moc v republice patří vinařům. Měnou je jeden Kravihorec (neplést s kravincem) krytý tekutým pokladem, úřední řečí je Bořečtina. Vláda a prezident ze zabývají pracemi kolem vinařství a vinohradnictví, pořádají výjezdy za vinařskými zkušenostmi do blízkého Rakouska, zajišťují přednášky vinařských odborníků, organizují žehnání mladému vínu a výstavy vín … A také druhým rokem Košt gulášů - důvod mé sobotní návštěvy. Dozvěděl jsem se o něm úplně náhodou při návštěvě u Jaroslava Homoly, a tak, prosím, berte tento článek trochu jako zprávu pro mistra, který se nemohl zúčastnit. Škoda, jako milovník folklóru a člen slováckého krůžku by byl určitě nadšen.

O co šlo? Před rokem se pánové z Kravihorské republiky rozhodli, že by nebylo špatné, ozvláštnit setkání družebních mužáckých sborů o zajímavost, která by potěšila jak je samé, tak spřátelené duše i náhodné návštěvníky. Založili tedy tradici vaření gulášů, spojenou s neoficiální soutěží o nejlepší pokrm z vařeného masa se spoustou papriky a jiných „tajných „ ingrediencí“.

Mužácké sbory jsou vlastně pěvecké spolky chlapů, kteří (aspoň já jsem to tak pochopil) se kromě zpěvu rádi sdružují s jinými podobnými spolky a při skleničce vínka si zapějí, něco dobrého pojí a občas k tomu ještě vymyslí nějakou čertovinu. Ovšem, když říkám čertovinu, musíte to brát s rezervou, protože vaření guláše je činnost navýsost bohulibá. Nevím jak vloni, ale letos se sešly sbory z Velkých Pavlovic, Tvarožné Lhoty, Bořetic a Dolních Dunajovic. Navařily celkem čtyři druhy gulášů, dva hovězí a dva vepřové.

Pravda, původně jsem měl představu, že se bude jednat o poněkud obsáhlejší soutěž, ale musím uznat, že jistá komornost nebyla rozhodně na závadu. Právě naopak. V jednu hodinu se zmíněné čtyři sbory sešly, nalily si sklenku vína, zatopily pod velkými kotly a začaly vařit. V průběhu následujících čtyř hodin míchaly, dochucovaly, přikládaly, popíjely, zapěly sobě a jiným zúčastněným a přibližně kolem čtvrté hodiny začaly za mírný poplatek servírovat guláše. Musíte uznat, že na čtyři ovíněné sbory je to až až :o) Poctivě jsem ochutnal všechny – podle mě byl nejlepší dunajovický hovězí, ale pokud bych některý z nich jedl samostatně, byl bych nadmíru spokojen.

Chlapi se prostě představili jako zdatní kuchaři, zúročili své zkušenosti a tradiční zvyklosti při vaření - jedním slovem - vyšvihli se. Obyčejná ochutnávka se, ve spojení s jejich zpěvem, přetransformovala v zážitek naprosto jedinečný. Jen mi tak trochu chyběl akcent na avizované soutěžení. Myslel jsem si, že by možná nebylo od věci zvolit napříště nějaký způsob veřejného hlasování o nejlepší gulášek - třeba formou vhazování hlasovacích lístků. Když jsem se před odjezdem jednoho z kuchařů zeptal, jestli je už znám vítěz, dostalo se mi veselé odpovědi, že “asi ještě ne, ale vlastně vyhráli všichni”. A o to tady vlastně šlo. Jak jsem říkal: chlapi se sešli, zapěli ...

Ten den byl pro mě krásný i z jiného důvodu. Když jsem ráno na internetu hledal vlakové spojení a nějaké informace o tomto kraji, padla mi do oka zmínka o koštu vín ve Velkých Pavlovicích, který se konal ve stejný den a jen jednu vlakovou zastávku před Bořeticemi :o) Samozřejmě jsem ho nemohl vynechat. A stejně jako bořetičtí sboristé, i velkopavlovičtí vinaři a zahrádkáři se představili v nejlepším světle. Do koštu připravili téměř 500 vzorků ze svých sklepů a tak bylo opravdu z čeho vybírat.

Ve vzorně připravené katalogu se dalo celkem snadno orientovat, pouze bych se příště přimlouval za uvedení aspoň minimální legendy, zkratkovitý popis přívlastků nemusel být pro laika zcela srozumitelný. Naštěstí jsme byli tři a tak jsme se s tím nějak poprali. Každopádně – vysoko oceněná vína byla na skvělé úrovni, v porovnání s běžnou nabídkou velkých vinařství je převyšovala nejméně o jednu příčku. A tak děkuji internetovému bohu za náhodné ranní proklikávání.


V ústavě Svobodné spolkové republiky Kraví hora se píše, že


“vznikla z vůle vinařů jako svobodná, nezávislá instituce založená na úctě k lidským právům na zásadách občanské společnosti, jako součást rodin světových a evropských demokracií,odhodlána společně rozvíjet přírodní, kulturní, hmotné a duchovní bohatství”

Mám pocit, že byla založena i proto, aby si pánové tak nějak lidsky zablbli a poveselili se. Co jim také jiného zbývá v situaci, kdy jim na nádraží zrušili záchodky :o)


Přeji všem čtenářům krásný týden! Kolíček


sobota 26. dubna 2008

Radio String Quartet versus Trio Karla Růžičky

Ve čtvrtek jsem se loučil s přáním pěkného víkendu, a vidíte - už jsem tady zase. Nevydržel jsem to, chci se s vámi podělit o skvělý kulturní zážitek (těch není nikdy dost). V pondělí jsem tady psal o Jazzfestu v Brně a o tři dny později se mi konečně podařilo zajít aspoň na jeden koncert, který se konal v brněnském Semilasse. Úžasné! Slova, která jsem napsal v odpovědi na komentář Aidě, jsou původně z legrace opsaná z programu festivalu (proto ty závorky), ale po tom co jsem slyšel bych se pod ně určitě podepsal.


Myslím, že pořadatelé měli výborný nápad, když do jednoho večera zařadili mladé rakouské kvarteto a proti nim jazzové klasiky z Prahy. Až mě překvapila poměrně malá účast publika, ale brňáci jsou tradičně lehce konzervativní, tak je možná odradila představa smyčcového kvarteta hrajícího jazz. Já na ně byl naopak zvědav. Večerem s vtipem a erudicí prováděl nestor brněnského jazzu, houslista Jan Beránek, a už to bylo zárukou kvality. Sice se hned na začátku nepředstavil, ale já ho po chvíli odhalil - ten hlas z rádia, kde často uvádí hudební pořady, je nezaměnitelný.


Chystáte-li se zajít na podobnou akci, mám pro vás tři doporučení:

- pokud chcete fotografovat, nezapomeňte doma teleobjektiv
- jste-li alergik, nezapomeňte si vzít antialergika, antihistaminika a jiná antiproblematika
- pokud potřebujete brýle na dálku, nenechávejte je v kuchyni vedle mikrovlnky

Už tipujete, kterou ze tří zásad jsem porušil? Usnadním vám to - všechny tři. Tak hned po usazení mi došlo, že z první řady na balkonu uvidím bez brýlí leda houby. Jenže zrovna tam bývá nejlíp slyšet! Organizátoři netušili jak mi vyšli vstříc, když je napadlo promítat hrající muzikanty na velké plátno zavěšené za jejich zády - jsem jim za to opravdu vděčný. Vypadalo to moc roztomile, záběry byly černobílé a v kontrastu k vesele barevnému pódiu to bylo efektní. Akorát, že byl obraz časově trochu posunut, takže v reálu byl už slyšet tón, kdežto na plátně houslista právě přikládal smyčec ke strunám - no sranda :o) Takže první problém si můžeme odškrtnout…

Po čtvrthodině pozorného poslouchání hudby jsem začal kašlat, smrkat, sýpat… marně jsem po kapsách lovil prášky na jarní alergii. Ale ostatní diváci byli solidární, nikdo na mě nesyčel, taktně přecházeli mé věčné posmrkávání, prostě pohádka. To mi dodalo odvahu a rozhodl jsem se zdokumentovat svou návštěvu několika fotografiemi. Prosýpal jsem se až k pódiu, vsoukal se s tím svým prckem mezi půlmetrová děla profesionálních fotografů, udělal pár snímků a pak mi pří zběžné kontrole došlo, že objektiv pro focení na dálku je doma v šuplíku, v pouzdérku, je mu tam teplo a moc dobře. Mě v tu chvíli bylo do vzteku, takže se za kvalitu fotografií omlouvám.

Jak jsem uvedl, z Vídně přijelo smyčcové kvarteto Radio String Quartet (jak vtipně poznamenal pan Beránek - předskokani pražáků), hrající zde na dvoje housle, violu a violoncello hudební kousky od Johna McLaughlina, původně napsané pro rockové seskupení Mahavisnu Orchestra (škoda, že se o této kapele dnes už skoro neví). Přiznám se, že to byl pro mě docela překvapivý zážitek, něco podobného jsem slyšel poprvé - taky nejsem bůhvíjaký odborník. Při první skladbě jsem si trochu nevěřícně kroutil uši, ale poté, když jsem přistoupil na tuto “hru”, jsem musel uznat, že jejich uchopení rockových skladeb je skutečně úžasné. Dva pánové a dvě dámy byli strhující, jejich hra byla velice přesvědčivá a v dobrém smyslu náladová - v poklidných pasážích jsem díky jejich podání téměř „hajajovsky“ usínal, abych byl vzápětí probuzen do reality burácivostí, za niž by se nemusela stydět ani Apokalyptica - až jsem instinktivně sahal po budíku. Prostě výborné!

Trio Karla Růžičky nezklamalo. Naopak, jakoby se mladou dravost rakušanů snažilo vyvážit jistotou a precizností. Kapelník Růžička opět dokázal, že je skutečným generálem na svém poli, s prsty srostlými s piánem všechny přesvědčil o neotřesitelnosti svého postavení jazzového velmistra. Ne nadarmo je ředitelem frýdlantské Jazzové dílny Karla Velebného. Myslím, že jeho nasazení a entuziasmus mu může závidět spousta mladších muzikantů. Spoluhráči Josef Fečo s kontrabasem a Radek Němec za bicími mu pak byli zcela rovnocennými partnery…

Koncert skončil, v předsálí u baru popíjejícím a pokuřujícím hostům do mladé noci svižně hrála kapela, jejíž jméno se mi nepodařilo zjistit. Ostatně, ani jsem se příliš nesnažil. V uších mi stále zněl Gershwin a já se, dokonale hudebně naplněn, vypravil nočním Brnem domů. Byl to krásný večer. Jen pro barmana mám malou radu: to, že jsou návštěvníci omámeni hudbou neznamená, že nepoznají poloprázdnou sklenici - pivo načepované do půlky k rysce opravdu nedojde :o)

Váš Kolíček

pátek 25. dubna 2008

... a sklepové se otvírali

Jestli váháte, kam o víkendu vyrazit na výlet, mám pro vás zajímavou inspiraci. Nasedněte do autobusu či vlaku a vydejte se pod pálavské vrchy do obce Rakvice, malebné vesničky založené ve 13. století, ležící na okraji dyjské nivy. Přijet můžete i autem nebo na kole - ale tento víkend bych vám to rozhodně nedoporučoval, protože v sobotu 26.4. 2008 od jedenácti do dvaceti hodin zde proběhne Den otevřených sklepů a vy byste tak byli ochuzeni o možnost ochutnat některá ze zde pěstovaných vín.

Nabídka bude bohatá - výborné půdní a klimatické podmínky dovolují na okolních kopcích vyrůst dvanácti bílým a šesti červeným odrůdám, které zpracovává řada drobných vinařů a několik vinařských firem (např. Vinselekt pana Michlovského) ve skvělé moky. Navštívíte některé ze 110 sklepů, z nichž nejstarší pocházejí již ze 17. Století (nebojte se, ty otevřené snadno najdete - budou výrazně označeny a navedou vás k nim směrovky). Pokud snad dostanete hlad, budou pro vás ve dvoře místní sokolovny připraveny různé specialitky - gulášek, ovárek … :o)

Přijeďte tedy tuto sobotu nasát atmosféru rakvických sklepů a strávit příjemný den ve společnosti místních vinařů. Věřím, že budete odjíždět nadšeni.
PS: vstupné je sice 500,- Kč, ale v ceně je volná ochutnávka vín a poukaz na nákup vína za dvě stě.

Když se popíjí, je dobré něco malého zakousnou. Pro tyto chvíle tu mám pro vás recept na Vícebarevné koule: nahrubo nastrouhejte sýr s modrou plísní uvnitř (použil jsem starou dobrou nivu a na chuť přistrouhnul trošičku “dánského modráka”). Přimíchejte trochu másla - pokud je tuhé, taktéž nahrubo nastrouhejte, přidat můžete i čerstvě mletý pepř.

Vše dohromady splácejte v jednolitou hmotu (máte-li v domácnosti nějaké dítě, zaměstnejte ho touto činností, bude vám vděčné za patlání modrozeleného blátíčka). Touto hmotou obalte bobule bílého hroznu a vzniklou kouli vyválejte ve vybrané pochutině- mleté paprice, sekané petrželce, sekaných vlašských oříšcích … Odvážlivci nechť vyzkouší drcený pepř či pálivé papričky :o) Podávejte s bílým pečivem, ale nejdříve nechte koule pořádně vychladit v lednici.

Přeji vám dobrou chuť a krásný víkend! Kolíček

středa 23. dubna 2008

"Buránci" aneb Malé zamyšlení doprostřed týdne

Ta příhoda se stala včera. Přijel jsem na návštěvu ke kamarádovi, měli jsme před sebou pracovní večer a tak nás napadlo zajít předtím na jedno dvě pivka do blízké a velmi příjemné hospůdky. Samozřejmě jsme vyrazili se džbánkem - večer měl být opravdu náročný a “dělat na sucho”, to se nám nechtělo. V hospůdce (patří k malému penzionu) nás přivítala nečekaně smutná servírka. Docela jsme se podivili, jindy se stále usmívá a najednou… Taky bylo překvapující, že nás nevítá její obrovský, huňatý pes. Rovnou jsme se na něj zeptali, z odpovědi jasně vyplynul důvod jejího smutku - Samíček zemřel. Věnovali jsme tedy první lok jeho památce a přání, ať se dostane do psího nebe a dál se v tom raději nepitvali.

Po chvíli si přisedli k vedlejšímu stolu dva pánové - jeden padesátník s brýlemi, ježkem a neupraveným knírkem a asi pětadvacetiletý holobrádek. Přišli jen tak na lehko, krokem nejistým, bylo tedy jasné, že jsou to hosté z penzionu a navíc ne zcela střízliví. Žoviálně si objednali pivo a jídelní lístek a starší začal do mladíka - že to bylo slyšet všude kolem - důležitě hustit „rádobymanagerské“ rady typu “toho zákazníka nemusíš hned oslovovat - já v tom dělám už pár let a poznám co kdo chce - tomu Ukrajinci dávám maximálně tři měsíce, on se vrátí”, atd. Z přízvuku se dalo usuzovat na původ ze severní Moravy (všem severomoravanům se tímto omlouvám), z popisu činnosti bylo jasné, že přijel do Brna na začínající stavební veletrh, nejspíš nabízet své služby. Padesátník byl určitě sečtělý, dovedu si představit ty stohy příruček typu Jak se stát milionářem, asi ale zapomněl na Pravidla chování od Gutha-Jarkovského. Mezitím přišel k jejich stolu další kumpán - věk tak kolem třiceti, ještě ožralejší než ti dva a táhnul za sebou opar nějaké protivné vůně. Začal na ně vykřikovat cosi o tom „že si dají vodku - on to platí - příští je na něho” a podobně. Starší ho sjel, zlobivý třicátník stáhnul ocas a zalez do sebe.

Slečna servírka (a výčepní v jednom) se slušně zeptala, zda si již vybrali z jídelního lístku, hlavní blbec u stolu zamlel něcoo malé nabídce (holt malá hospůdka) a že musí ještě počkat (opět velmi důležitě), na což mu ona rázně odvětila, že “By se měli raději rychle rozhodnout, protože tady nejsou na jídlo sami”. Skutečně se měla co otáčet a oni ji svým chováním evidentně vytáčeli. Odešla k výčepu a „kníráč“, tak aby to bylo pořádně slyšet, pronesl: “Nějaká chytlavá, asi neuspokojená, potřebovala by vyprstovat.” Dámy prominou, cituji doslova. Hosté u vedlejších stolů nevěřícně vyvalili oči a do mě vjel blesk: “Mohl byste, prosím vás, nechat těch nevhodných řečí?” “Jakých nevhodných řečí”, nasadil výraz idiota. “Těch o té neuspokojenosti a prstování. Děkuji!”. “Prosím, když máte něco proti prstování, tak se omlouvám”, pohnul slizce knírkem a zatvářil se vítězně. “No já mám hlavně něco proti nechutným řečem. Vy tady machrujete, ale ta slečna vám nic neudělala, tak se k ní laskavě chovejte slušně!”.

Začínal jsem ho mít plné zuby. Ještě chvíli jsme si vyměňovali názory, pak jsem se raději věnoval svému pivu a kamarádovi a on - aby měl poslední slovo - vše zakončil frajerskou větou: “No snad tu aspoň slušně vaří”. O stůl dál seděla tichá společnost pěti slečen. Celou dobu tuto neuvěřitelnou slovní přestřelku pozorovali a jedna z nich to nevydržela: “Jestli se vám tady nelíbí, tak táhněte do mekáče!” Slizoun se na mě otočil: “Vidíte, máte táhnout do mekáče.” “Ne, to jsem myslela na vás!” A bylo vymalováno.

Dopili jsme, rozloučili se s obsluhou a s plným džbánkem vyrazili domů. “Hej, ty v tom zeleným, vrať se” ozvalo ze za námi na ulici. Ani jeden jsme na sobě neměli nic s byť jen náznakem zelené, pokračovali jsme tedy dál. Výzva se ozvala znovu, tentokrát těsně za námi. Otočil jsem se: “To myslíte mě?” “Jo tebe”. Byl to ten převoněný třicátník, tentokrát se k laciné voňavce přidal odér kořalky. Pomyslel jsem si, že má asi špatný barvocit - no co, já jsem zase alergik. “Aha, a my se známe? Pokud vím tak ne, kamarádi nejsme, tak mi prosím netykejte. Co potřebujete?” “Vrať se a omluv se mu”, pokračoval nalitec. “Ale já se nemám komu omlouvat, na nikoho jsem nebyl sprostý, jen jsem vašeho kamaráda požádal, aby se tu choval slušně. Zvlášť, když je zde na návštěvě.” “A ty seš jako odkud?” změnil nelogicky téma. “Já jsem místní” chtěl jsem to celé ukončit. Přestával mě bavit a kamarád začal preventivně vytáčet číslo na policii. “Jo? Víš co u mě seš?” sjel mě tupan pohledem, “Seš obyčejná sedmička!” V tu chvíli mi došlo, že další setrvání na místě nemá smysl. Byl nejen ožralej, ale i úplně blbej - ani si nevšiml, že za tou sedmičkou na triku následuje ještě jednička :o) A já bych se nerad popral - ostatně, ani to neumím. Odcházeli jsme a ještě dlouho se za námi ozývalo několik výrazů ze Slovníku sprostých slov.

Přespal jsem u kamaráda a ráno se, cestou do práce, zastavil v penzionku s dotazem, jak to celé včera dopadlo. Slečna v recepci byla ráda, že se někdo ozval, den předtím už měli s touto trojkou problémy, po našem vystoupení se zklidnili a ráno už byli jako beránci, dokonce na ni poprvé nebyli v noci sprostí. Chtěl jsem vědět z jaké jsou firmy, možná by nebylo od věci upozornit majitele na chování jejich zaměstnanců. Jenže, není komu si stěžovat, padesátník je prý majitelem stavební firmy, třicátník jeho zaměstnanec - proto to “řiťolezectví”. Ještěže mi nic nestaví!

A tak mě napadlo: stále si stěžujeme na úroveň obsluhy v různých podnicích, ale nikdo se nepozastaví nad chováním hostů “buránků”. Je to stejné jako v obchodech - zákazník si asi může dovolit všechno, ale prodavač má být za každou cenu úslužný… Opravdu? Myslím, že ne. Myslím, že by si obě strany měly uvědomit, jak moc se potřebují. Já pán, ty pán ... nebo také: jak se do lesa volá…

Kolíček

pondělí 21. dubna 2008

Pohoda JAZZ

Nebojte se, dnes nevařím :o) Jen jsem chtěl brňákům, blízkobrňákům a především hudbymilcům připomenout, že nám včera (20.4.2008) začal sedmý ročník mezinárodního jazzového festivalu JAZZ FEST BRNO 2008, desetidenní svátek fantastické muziky! Zahájen byl slavnostním koncertem v Městském divadle Brno, který obstaral Gustav Brom Big Band s hostujícím Peterem Lipou - představili na něm skvělého ruského jazzmana Igora Butmana.

Takže jak zmíněné divadlo, tak klub U kouřícího králíka, Fléda, Semilasso v Králově poli, Stará pekárna a jiné brněnské scény se mají na co těšit. A vy s nimi - věřím, že si najdete svoji chuťovčičku ve skvěle sestaveném menu. Pokusím se nějakého koncertu divácky zúčastnit, jen teď zrovna nevím, jak to narvu do prací nabitého týdne. No uvidíme… Každopádně vám přeji “příjemnou zábavu a ničím nerušený poslech…” :o)

informace: jazzfestbrno.cz

Zdraví Kolíček :o)

neděle 20. dubna 2008

Šumajstr od majstra

Je to už čtrnáct dní, co proběhl ve Velké nad Veličkou IV. ročník Koštu O krála slováckej klobásky. Docela dost se o této soutěži psalo, také jména oceněných jsou již dávno známa (pokud vám snad unikla, klikněte na www.kralklobasek.cz), jenže téměř nikdo se nezmínil o člověku, který má na výsledné podobě této akce výrazný podíl.

Jedná se o výborného výtvarníka, keramika s osobitým rukopisem, skvělého člověka a velkého fajnšmekra, pana Jaroslava Homolu. Nedávno mi bylo (díky náhodnému setkání s jeho dcerou) dopřáno ho trochu poznat a proto jsem se rozhodl, že vám “mistra” ve zkratce představím.

Pochází ze Ždánic u Kyjova (narozen roku 1951), žije a pracuje v Brně, je členem (a pokladníkem) Sdružení keramiků Brno a pravidelně vystavuje na jeho spolkových výstavách - naposledy letos v únoru v brněnských Lužánkách. Jeho dílo můžete najít v několika prodejních galeriích, především ve známé zlínské Galerii Kincová - dobrá zpráva pro uživatele internetu: s některými výtvory je možné se seznámit na jejich stránkách.

Kromě volné tvorby se také výrazně věnuje vytváření originálních a hodnotných cen pro spoustu významných českých soutěží, například: Ignis Brunensis (mezinárodní festival ohňostrojů), Zlatý oříšek (soutěž České televize, orientovaná na nadané a šikovné děti), Mezinárodní folklorní festival Brno a do roku 1994 (tedy do jejího konce) pravidelně vytvářel ceny pro soutěž filmových a televizních tvůrců Pierot.

Pořadatelé různých klání mohou tedy mít jistotu, že jimi udělené ceny neskončí jako předtištěné diplomy či v továrně ražené medaile v šuplících oceněných. Také se zúčastnil mezinárodních sympozií ve Španelsku (Barcelona 1991) a Kanadě (Quebec 1995). A aby toho nabylo málo, jako milovník folklóru je i výrazným členem a zpěvákem brněnského Slováckého krůžku.

Když mě pan Homola pozval do svého atelieru, nejdřív se omlouval za nepořádek - jakoby se ve sterilním prostředí dalo něco pořádného vymyslet! Pak mi vyprávěl o své tvorbě, zálibách, ukázal mi rozpracovanou sochu patrona vinařů svatého Urbana …a pak dostal nápad - nabídnul mi panáka výborné slivovice. A od té chvíle se náš rozhovor, jako mávnutím kouzelného proutku, stočil k pití a jídlu. Svěřil se mi se svojí láskou k dobrým vínům (jak jinak, když pochází z kraje tomuto přírodnímu daru zaslíbenému :o) a regionální kuchyni.

Měl jsem chvílemi pocit, že kdyby seknul s keramikou, mohl by se s úspěchem živit jako profesionální labužník - když mi doslova vymaloval, kterak kouzlí s olivami…, jak si vychutnává “obyčejnou” kukuřici…, když úplně zjihnul při popisování přípravy bretaňských fazolí … Zeptal jsem se ho tedy na opravdu oblíbené jídlo a začal jich sypat několik… A zvláštní bylo, že žádné z nich nevyžadovalo nákladnou a komplikovanou přípravu, prostě stačí ctít základní chutě surovin a hlavně tradice přípravy. Žádné zbytečné experimenty ve stylu “á la…”

Já jsem se rozhodl, že vám z jeho oblíbených receptů představím hned ten první , který ho napadl - jak se říká, “to první bývá od srdíčka”. Byl to Šumajstr - v krajové úpravě.

Potřebujete: fazole, kroupy, cibuli, česnek, tuk (ideální je sádlo), škvarky (může být i slanina, ale škvarky jsou škvarky…), sůl, pepř, majoránku. Uvařte zvlášť fazole a kroupy (do fazolí můžete přidat bobkový list a nové koření, ale rozhodně je předem nesolte!), na tuku osmažte nakrájenou cibuli, přidejte škvarky, vsypte fazole a kroupy, utřený česnek, osolte, opepřete, omajoránkujte a jen prohřejte. Přikusujte chleba, výborné je toto jídlo se zelným salátem.

Ke škvarkům: původně jsem chtěl použít kupované, ale když jsem je v řeznictví uviděl, měl jsem pocit, že bych “mistra “ zradil,. Takže sem si raději připravil své vlastní - domácí. Chcete-li to také zkusit, zde je jednoduchý návod: vezměte vrchní (tu tučnou) vrstvu z vepřového bůčku, odstraňte kůži, tuk nakrájejte na kostky o straně asi tak 2x2 cm, vložte do hrnce, trošičku podlijte vodou a zahřívejte. Voda se postupně odpaří a z kostek se začne vyškvařovat tuk.

Vařte na co nejnižší teplotu a hlavně po celou dobu nezapomeňte každou chvíli míchat, ať se vám ta dobrota nepřipálí. Je to proces časově trochu náročný, trvá to tak 2 hodinky, ale výsledek stojí za to. Hotové škvarky sceďte a v cedníku z nich pomocí vařečky lehce vymačkejte přebytečný tuk. Vyškvařené sádlo nechte v misce vychladnout a uložte do lednice, ve které teprve ztuhne (nebo do hodně chladného sklepa - ti šťastnější).

Pokud je mezi čtenáři mého blogu vegetarián s nepřekonatelným odporem ke škvarkům, mohu mu doporučit jinou variantu - vegetariánský špek. Spolu s cibulí smažte na oleji na drobné kostičky nakrájený celer, další postup je stejný. Dělá to tak kamarádka, vyzkoušel jsem na vlastní jazyk a mohu jen doporučit - chutná to skvěle.

A nakonec - pokud místo fazolí použijete čočku, vznikne vám prý Kočičí tanec, pokud máte raději hrách , připravte se na šoulet nebo taky Kočičí svatbu - tak teď aby se v tom kočky vyznaly…

Já vám přeji dobrou chuť! Kolíček