neděle 30. března 2008

Dobšicím sluší růžová

Autobus do Znojma měl štěstí, že jeho plechy spojovaly nýty a šrouby a ne nitě, jinak by se mohl začít v zatáčkách trhat – tak byl nacpaný lidmi. Až jsem se bál, že pokud pojede jen polovina z nich na stejnou akci jako my, nezbude na nás ani kapička. Vypravil jsem se totiž s přáteli do Dobšic u Znojma na košt růžových vín. Mám pro tento druh nápoje slabost a tak, když jsem se dozvěděl o pátém ročníku mezinárodní soutěže Jarovín Rosé, organizovaném nadšenci v místní sokolovně, neváhal jsem ani minutu. U toho prostě musím být!

Znojmo nás přivítalo více než vlídně. Mraky na obloze se brzy rozprchly a jarní sluníčko prosvěcovalo malebné uličky a umocňovalo tak naši dobrou náladu. Okolo divadla se právě chystaly rozkvést řady magnolií (aspoň doufám že to jsou magnolie), v předzahrádkách domů už je předběhly fialky a sedmikrásky, v parcích svítily keře zlatých dešťů.

A protože bylo poledne a my ještě nejedli (a na košt přece nemá chodit člověk hladový), rozhodli jsme se nasytit prázdná břicha v některé z mnoha zdejších občerstvoven. Dopředu jsme měli vyhlédnutou jednu restauraci s domácí ruskou kuchyní, jenže ouha – z technických důvodů zavřeno! Při pohledu skrz okno jsme naznali, že technické důvody budou asi většího rázu, vnitřek totiž vypadal na celkovou likvidaci. Co naplat, boršč, bliny, pirožky či jiné dobroty holt nebudou.

Ve stejné ulici se nachází také restaurace Na České, vyzkoušíme tedy tuto. Interiér restaurace mě sice úplně nenadchnul (mosazné trubky a béžová ani červená koženka nejsou dle mého gusta), ale také vyloženě neurážel - krásně klenuté stropy a dřevěné doplňky první dojem zlepšovaly. Zasedli jsme a v mžiku a našeho stolu stála milá servírka s jídelními lístky. Tedy lístky – ty desky byly nacpané takovým množstvím názvů jídel, až jsem pojal podezření, je-li vůbec v lidských silách připravit všechny v patřičné kvalitě.

Evidentně není. Objednali jsem si znojemskou česnekovou polévku - speciál a vzápětí pochopili, z čeho tato „lahůdka“ sestává a co je na ní speciálního. To se vezme vývar z kostky plus notně maggi, pořádně to přesolíte, přidáte nepatrně česneku (ještě ho budete potřebovat!) a servírujete s převařenými brambory a osmaženým chlebem. Jo a hlavně nezapomeňte na dno misky umístit sraženinu z vajec a strouhaného sýra – pak je to to pravé!

No, co se dá dělat, polévku dáme raději stranou a přejdeme k dalšímu chodu. Zvolil jsem vepřový špíz „MALIA“ (kýta, slanina, klobás, cibule sýr).Trochu jsem si nebyl jistý s přílohou, servírka mi doporučila irské grilované brambory. „Grilované znamená opečené nasucho na grilu?“ ptám se . „Ano, nasucho ogrilované plátky brambor, posypané škvařenou slaninou a cibulí“ zněla odpověď. Dobrá, vyzkouším to tedy. Posléze přemýšlím, jestli neví co to znamená grilovat servírka nebo kuchař, ale to co jsem obdržel, rozhodně grilovaně nevypadalo.

Představte si plátky podivně zlatavé houby nasáklé tukem a plavající v tuku, sypané místo slaniny opečenými nudličkami uzeného a cibulí, navrch s hrudkou třeného česneku – teď už chápu proč chyběl v polévce! Vepřový špíz byl ale výborný, všechny jeho složky byly krásně propečené a úžasně voněly. Strouhaný sýr je naštěstí příliš nepřerážel. Jen nevím, proč muselo být jídlo posypáno tvrdou kudrnatou petrželkou – ta ostatně plavala i v „polévce“.

Jeden z kamarádů si objednal jako hlavní chod zapékanou misku APOLLO (kuřecí maso, brokolice, sýr, smetana, vejce, kukuřice, hrášek). Už prví chuťový dojem byl strašný – pokrmu chyběla sůl. Kde by se také vzala, když byla nejspíš spotřebována do „polévky“. Naštěstí trocha soli zbyla ve slánce na stole, takže tento nedostatek bylo možné částečně odstranit. Kuřecím masem kuchař neplýtval, všechny tři kousky žaludek strávníka příliš nezatížily. Zato hrášku a hlavně kukuřice kamarádovi dopřál – nejspíš měli v mrazírnách na tuto zeleninu slevovou akci, takže chuť brokolice byla úspěšně přebita. O to, aby jídlo drželo pohromadě se postarala vazká hmota ze smetany a vajec, slibovaný sýr se záhadně, jako překvapení dne, objevil na dně misky.

Rozhodli jsme se spravit chuť nabízenou kávou značky Hausbrandt a zde jsme tedy nepochybili. Velké espresso ORIGINALE bylo výtečné, silné a voňavé, s lehkou krémovou pěnou na povrchu.

Po nezdařeném obědě (který nám však nezkazil náladu) jsme se vydali k hlavnímu cíli dnešního dne – ochutnávce vín.

Vesnička Dobšice se nachází asi třicet minut chůze od znojemského nádraží. Z dálky nás vítala sluncem ozářenými střechami, zblízka pak příjemně ospalou sobotně-odpolední náladou a růžovými letáčky na zmiňovanou akci. Cestu k sokolovně jsme našli hravě, zaplatili 35kč vstupného, zakoupili katalog nabízených vín a sklenice na degustování, které jsme si mohli ponechat (a také ponechali) jako suvenýr.

Zasedli jsme k jednomu z mála neobsazených stolů a počali s koštem. V katalogu nechyběl seznam jedenácti vín, která letos skončila na stupních vítězů, takže jsme neměli velké potíže s čím začít a kterou cestou se dále ubírat.

Ani jeden z nás čtyř totiž nejsme v této oblasti znalci, spíše se považujeme za nadšené obdivovatele. A tak, zatímco místní se vesele bavili nad sklenkami o všedních radostech, od našeho stolu se stále ozývalo „ co říkáš na toto víno, taky v něm cítíš lehce pryskyřiči a ananas... to mé chutná mírně po třešních …a já v tom svém cítím vůni bezu... tady zas přezrálé banány...“. No sranda, jak říkám, moc tomu nerozumíme, ale o to více nás bavilo sledovat širokou škálu chutí a vůní u jednotlivých vzorků ...

Takže když jsem v jednu chvíli nadšeně vykřikl „krásný černý rybíz ale bez myšiny...“, lidé od vedlejšího stolu se k nám otočili a pobaveně nás sledovali – těžko by v sále našli větší magory! Přesto si myslím, že nás chápali - v tak příjemné atmosféře klidu a pohody, jakou se podařilo připravit pořadatelům, se nešlo vyjadřovat jinak než uvolněně, spontánně.

Den se pomalu přehoupl k večeru a nám se přiblížil čas odjezdu. Dopili jsme poslední vzorek a chtěli zakoupit některou láhev vína domů. A zde jsme bohužel narazili. Zbylé láhve se prodávali až od desáté hodiny večerní a teď bylo teprve sedm. No, co se dalo dělat, aspoň že máme katalog s našimi vepsanými poznámkami u jednotlivých vín, takže až půjdeme do vinotéky či obchodu nakupovat, daleko lépe se zorientujeme. A odvážíme si alespoň to, co se stejně koupit nedá – krásný dojem z fantastického zážitku.

A abychom se nenudili ani cestou zpět do Brna, o to se ve vlaku postaral opavský Pepík, toho času na dovolené. Nejdřív vypadal že je snad mrtvý, pak se ukázalo, že jen tak nepřirozeně usnul a když se pojednou prudce postavil, vyndal s krosny velkou skleněnou láhev a otočil se na nás s dotazem „kdo si dá kořalku?“, vše nám došlo. Do rodné Opavy je cesta dlouhá, jel od přátel ze Znojma a evidentně se potřeboval družit. Zapředli jsme tedy rozhovor, dozvěděli se, že pracuje jako kameník u jedné malé firmičky v Anglii, že má těhotnou sestru a jede domů oslavit tátovi narozeniny.

Pomalu jsme upíjeli z jeho láhve úžasně voňavou a krásně jemnou meruňkovici a prohlíželi si fotografie gotických oken chrámů, která v cizině opravuje. A cesta nám uběhla tak rychle, že než jsme se nadáli, vítalo nás brněnské nádraží svou typickou znělkou „hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem“. Pomohli jsme znavenému Pepíkovi přestoupit na správný vlak a rozešli se do svých domovů. Nakonec to byl krásný den, dlouho budu mít na co vzpomínat.

Nakonec vína ze všech nejvínovatější:

  • u odborné poroty zvítězil (a ocenění Champion získal) Cabernet Sauvignon Rosé, pozdní sběr od firmy Víno Hort – stejná firma obdržela též ocenění Nejlepší kolekce vín



  • u mě na celé čáře zvítězil Merlot Rosé 2007, pozdní sběr (výrobce Nečas, Průdek – sdružení vinařů z Rakvic), jeden z držitelů zlaté medaile - musím se po této láhvi co nejdříve poohlédnout
  • milovníkům vín s vyšší cukernatostí doporučuji Grapes Pink(frankovka a modrý portugal) 2007 - výrobce SOŠV a SOUZ Valtice, taktéž držitelé zlaté medaile
  • z Vinných sklepů Valtice nám chutnalo Svatovavřinecké rosé 2007
  • ze zahraničních vín jsme ochutnali rakouské Schilcher Allter Weingarten 2007 z vinařství Weingut Jöbstl, to je víno s oním „krásný černý rybíz ale bez myšiny...“

Na zdraví! Kolíček

středa 26. března 2008

Sendvič Monte Christo

Dnes začnu pěkně zostra receptem: Sendvič Monte Christo - směs šunky, švýcarského sýra a krocana mezi dvěma plátky žemlovky, to celé obalené v rozšlehaném vejci a osmažené na másle.

Mám nacpané břicho touto dobrotou a píšu článek o mé platonické lásce - Betty MacDonaldové. Ještě mám pět minut nato, abych napsal, že tato americká spisovatelka by dnes s radostí oslavila své sté narozeniny. Naneštěstí ji tento rok stihlo ještě jedno výročí - a to 50 let od úmrtí. Ale stesky stranou - nečtu knihy víc než dvakrát za sebou, ale její prvotina Vejce a já mě natolik okouzlila, že si ji s chutí dopřávám každý rok stejně jako Popelku na Štědrý večer.

Knížka se čte "jakokdyžbičemmrská" a mezi barvitým popisem života na slepičí farmě je mezi řádky nabitá praktickými kulinářskými radami americké hospodyně minulého století. Pokud vaše srdce tíhne k BIO chovu slepic, je to pro vás příručka naprosto nepostradatelná :o) Důkazem budiž poslední dvě věty knihy:

"A to jenom dokazuje, že slepičí podnikatel není v žádném případě svým vlastním pánem. Šéfuje mu slepice."

Rozhodl jsem se dnes oslavit kulaté výročí Betty MacDonaldové receptem z úvodu - převzatého z její druhé knihy u nás vydané jako Co život dal a vzal (je to vlastně soubor dalších tří autobiografických knížek vydaných po Vejci).

Já s receptem naložil takto:

Krůtí prsa nakrájejte na tenké plátky, naklepejte tupou hranou nože z obou stran a okořeňte bylinným pepřem (saturejka, majoránka, yzop, bazalka, tymián, kmín) a troškou mletého pepře, zakápněte olejem - a šup s nimi na hodinu do lednice. Poté je zprudka orestujte na steakové pánvi a dejte stranou. Na kolečko veky dejte plátek dobré šunky, nato plátek krůtích prs, na hrubo nastrouhaný tvrdý sýr (v originále je švýcarský, já použil salzburger emmentaler 45%) a navrch opět plátek šunky a kolečko veky. Před obalováním v rozšlehaném vejci doporučuji sendviče asi na 15 minut zatížit, aby se vše dobře spojilo a šel pěkně obalit. Smažil jsem na přepuštěném másle do zlatova (pokud nemáte přepuštěné - stále odebírejte pěnu, která se tvoří na povrchu v pánvi - jinak se vám přismahne na veku a je to "eee").


Milá Betty - krásné narozeniny a do další stovky spoooustu spokojených čtenářů!
To ti přeje Kolíček :o)

úterý 25. března 2008

Opravdu šťastná buchta

Začalo to před týdnem. Odpoledne někdo zazvonil a když jsem sjel výtahem dolů, stála u dveří má drahá maminka. V jedné ruce tácek přikrytý ubrouskem, ve druhé zavařovačku s nějakou divnou hmotou. „Nazdar“ vlepila mi pusu „něco ti vezu“. „Čau, co to je?“. „Tohleto je kvásek“ pozvedla zavařovačku „a tohle buchta, co jsem z něho upekla“. „Jéžiš“ vyhrkl jsem a netušil, jak trefně „a co já s tím?“. „ No týden to budeš mít doma a pak z toho upečeš buchtu. Já to taky dělala. Holky v práci to vyhodily, ale já to zkusila. A docela se dá. Jo a tady je návod“ vytáhla z kapsy složený papír. „ Tak čau, já jedu“ následovala další pusa.

Holky“ ( je legrační když se padesátnice takhle titulují) „v práci mají asi rozum“ pomyslel jsem si doma. Na letáku totiž stálo, že se ten „skvost“ jmenuje Vatikánský chleba štěstí, že se o něj máte týden starat, každý den něco přisypat, míchat s tím, nakonec rozdělit na 4 díly, 3 rozdat a z toho zbylého upéct tu buchtu A když to všechno uděláte, bude mít celá vaše rodina štěstí a ještě se vám splní tajný přání. No jasně - napadlo mě- už tu chybí jen poznámka, že pan Josef těsto zahodil, umřela mu kočka, on ho rychle vytáhl z koše, upekl z něj buchtu a štěstí se mu vrátilo – kočka vstala z mrtvých a ke všemu čekala koťata. Tohle se šířit po internetu, tak běžím pro nový antivirák!

Přelil jsem tedy kvásek do misky, přikryl utěrkou, strčil misku do spíže a šel do hospody. Tam jsem po pár pivech popsal novou příhodu nějakému Honzovi a on, nadšený snad ze všeho, povídá: „no to je super, to si užiješ, já to měl loni....tak to znamená, že v té své dávce máš vlastně kousek i té mé!“ „ Jo, ale v homeopatickým ředění...“ Odcházel jsem s pocitem, že jsem se stal účastníkem nějaké podivné hry.

A druhý den jsem se do ní zapojil - ráno pěkně vstal, přisypal cukr, zamíchal. Druhý den přilil mléko, zamíchal. Pak zas mouku, zamíchal... A tak to šlo celý týden. A celou tu dobu jsem těsto pořád sledoval, kontroloval jestli správně bublá, hlídal, zda mu není moc zima nebo zase moc horko, dvakrát ho přelil, protože zvolená miska byla už malá... Prostě stal se ze mě blázen – pochopil jsem, co myslel Honza tím TO SI UŽIJEŠ. Staral jsem jsem se o ten blivajz jak o domácího mazlíčka a uvědomil si, že naposledy jsem si tak „užíval“ když měla naše fenka štěňata.

Námětem domácích rozhovorů se stávali kvasinky a domů jsem se vracel s myšlenkou JAK NÁM TO ASI KYNE. Nicméně – týden jsem přežil, těsto rozdělil, do své dávky přidal olej, vejce, bio-meruňky, mandle a hořkou čokoládu, ještě lžíci rumu a dal v dortové formě na třičtvrtě hodiny péct. A světe div se – to co vzniklo nebyl sice chleba, ale fakt dost dobrá buchta! No asi na tom zázraku něco bude – vždyť to pečení vyšlo akorát na velikonoční pondělí.

A to slibované štěstí? Nejsem si úplně jistý, ale asi už přišlo. Třeba když si má máma vzpomněla, že mě může podarovat ... Nebo když jsem se díky hospodskému rozhovoru o kvásku seznámil s praštěným, ale výborným fotografem Honzou... Nebo už to, že můj výtvor překvapivě všem chutnal a dokonce většina z jedlíků projevila zájem se do té bláznivé hry zapojit...

A když si uvědomím, že na jmelí už je trochu pozdě a nosit hořící větev do cizích příbytků už není v kurzu, myslím, že obdarovat známé obyčejným kváskem není vůbec špatné. Už pro to sdílení společného zážitku. Takže až vám někdo tu divnou nažloutlou hmotu přinese, neodmítejte prosím a přidejte se – ten pocit stojí za to.

PS: v návodu na použití stojí, že se má před pečením přidat prášek do pečiva. Myslím, že je to blbost. Po tom, co jsem se s těmi kvasinkami týden mazlil mi připadlo, jako bych měl prznit neviňátka. Tak jsem PrDoP vynechal a výsledku to jen prospělo.

Hezký týden přeje Kolíček :o)

Mmmmněhně

Byla neděle večer a já se stále nemohl rozhodnout, jak zpracuji tu krásnou jehněčí kýtu zakoupenou při sobotním výletu do Rožnova. Prošel jsem nespočet receptů, prolistoval deset různých kuchařek a pořád nic – tohle mi připadalo složité, tamto zas málo zajímavé, na ono nemám ingredience ... nakonec jsem se rozhodl pro svoji oblíbenou a obecně osvědčenou „divokou úpravu“. Je to způsob který mě zatím nezklamal, tak proč jej nezkusit i na jehně.

O nějaké odležení masa jsem se nemusel starat – jednak to mladé jehněčí zase tak moc odpočinku nepotřebuje a vzhledem k tomu, že jsem ho kupoval v řeznictví pravděpodobně už nějakou dobu „leželo“.

Zde je můj návod na úpravu:

Vykostěnou jehněčí kýtu rozdělte na větší kousky, pečlivě odstraňte všechen tuk a blány, jednotlivé vrstvy osolte a vložte do pekáče. Posypte celým pepřem, přidejte dvě kuličky nového koření, dvě hřebíčky, kousek bobkového listu, tři rozmáčknuté kuličky jalovce, pár čerstvých lístků šalvěje a dvě čerstvé snítky rozmarýnu. Jednu mrkev, jednu cibuli, kousek celeru a kořene petržele nakrájejte nahrubo a přidejte k masu. Plátky anglické slaniny stočte do růžiček a vsuňte do mezer mezi kousky jehněte a zeleniny. Přikryjte a nechejte do druhého dne odpočinout v lednici.

Následující den podlijte vodou a pečte přikryté v rozehřáté troubě asi na 180 stupňů asi hodinu. Na poslední čtvrthodinu odkryjte, přilijte trochu vína (já použil asi deci růžového André) a dopečte – šťávička bude příjemně navinulá. Poté výpek slijte, propasírujte do něj část upečené zeleniny (můžete přidat oříšek másla) a pomalým vařením zredukujte na potřebnou hustotu. Krásně jemné masíčko podávejte podlité výpekem a doplněné o mrkvičku a slaninu z pekáčku. Jako přílohu můžu doporučit rýži, ale dobré jsou i houskové knedlíky či vařené brambory.

A budete-li tomuto jehněčímu říkat mmmněhně, tak jako architekt Numerobis z Asterixe a Kleopatry, nelze se vám divit. Tato úprava je totiž skutečně mmmmňam :o)

Kolíček

neděle 23. března 2008

Jarní Letohrádek

V těchto pošmourných dnech vás zvu na výstavu Jaro a Velikonoce v Letohrádku. Koná se v Letohrádku Mitrovských na Starém Brně a nově rekonstruovaný interiér je v těchto dnech plný krásných květin (výstava je prezentovaná jako floristická), jarních a velikonočních aranží všemožných tvarů a barev ...

Překvapením pro mě byla pohnutá historie letohrádku. Nechal jej postavit Antonín Arnošt Mitrovský v 18. století v dekorativním stylu Ludvíka XVI. jako zahradní kasino - dnes bychom spíš řekli "klub pro přátele deskových her". Interiéry zdobí unikátní fresková výzdoba s výjevy exotických krajin, flory a fauny. V dobách své největší slávy byl letohrádek obklopen velkou zahradou s oranžerií a skleníkem, zažil nejeden šlechtický bál (na tom prosincovém roku 1835 slavil Napoleon Bonaparte vítězství v bitvě 3 císařů) a hrálo se tu i divadlo.

Sešup přišel za 2. světové války (byla sem přestěhována mateřská škola) a v 60. letech 20. století ho před zbouráním zachránila petice brňanů - stavitelskému boomu soudruhů tak ustoupila jen zahrada a letohrádek sám byl zachráněn. Sloužit měl SSM a pro tyto potřeby mu přibyla koncem 80. let minulého století suterénní přístavba - zastropená dnešní terasou. Co se dělo po roce 1989 asi všichni víme - mladí svazáci byli zrušeni a letohrádek se do loňského roku využíval jen sporadicky.



Veřejnosti jej znovu otevřela na konci loňského roku vánoční "předvýstava" série Rok ve městě a na vsi, se kterou do letohrádku přišel jeho nový správce, historik Petr Lukas (dříve působil jako kastelán zámků v Nesovicích a Slavkově). Série výstav bude mapovat lidové tradice na Moravě a termíny jejího konání (a také dalších akcí) najdete na stránkách www.letohradekbrno.wz.cz.



Aktuální, první výstava celé série, Jaro a Velikonoce v letohrádku přináší pohled na velikonoce z té "estetické" stránky. Ve dvou nadzemních místnostech uvidíte výše zmiňované aranže: proutěné koule, věnce, hnízda ... vše doplněné živými květinami; dále nezbytné velikonoční pomůcky - ozdobená vajíčka, pomlázky, řehtačky, košíky ... a vybavení moravských chalup - starou truhlu, džbery, malý žebřiňák, dřevěné hračky ... a také kameninovou formu na beránka :o) Pro dokreslení atmosféry už ode dveří slyšíte veselé pípání opravdových kuřátek, které se hemží v malé ohrádce. Ty ale v průběhu týdne (asi ve středu) vystřídají zajíčci - kuřátkům je tu prý zima :o)

Když sestoupíte do podzemí, ocitnete se v ráji všech, kteří se kdy pokoušeli zdobit prázdné vaječné skořápky. K vidění tu je sbírka kraslic paní Ivany Berkovcové ze Střelic u Brna. Myšlenka sbírat tuhle nádheru slaví letos čtyřicet let. První začaly plnit domov v roce 1968 a do dnešní doby jich sběratelka vlastní nepočítaně.



Návštěvníci si mohou prohlédnout asi 150 kousků, z nichž některé mají hodně přes 40 let. K tomu vám paní Ivana podá odborný výklad o všech technikách zdobení, historii kraslic na Moravě, krajové zvláštnosti ... no, krásně se to poslouchá - možná i proto, že, jak sama říká, "mluvím jak mi zobák narost" :o)

Výstava potrvá do 30. března, otevřena je od 10 do 17 hodin a svému přídomku floristická dělá opravdu čest. Květiny tu vkusně zdobí každé příhodné místo, radost pohledět, ale chodit sem zalívat bych opravdu nechtěl :o)



A kam jít vytrávit po tak vydatném kulturním zážitku? Svižným krokem jsme, vyhýbaje se dešťovým kapkám, zamířili do restaurace brněnského pivovaru Starobrno na Mendlově náměstí. A tak se mi tam líbilo, že si je půjdu "proklepnout" příště na delší návštěvu. Dnes už nám čas zbyl jen na výtečnou dvanáctku, hovězí carpacio s olivovým olejem a limetkovou šťávou (doplněné lístky rukoly a plátkem žlutého melounu) a pivovarské brambory - pečené s česnekem, cibulí a slaninou - mňam!




Letohrádek Mitrovských - Jaro a Velikonoce v letohrádku
22. - 30. 3. 2008 denně od 10 do 17 hodin
Veletržní 19, Brno (tramvají 1 k Výstavišti)

A zítra se těším na viděnou s mrskačkou :o) Kolíček