Když jsem byl malý, hrozně nerad jsem jedl. Tedy přesněji – hrozně nerad jsem kousal. Různé cucání bonbónů, lízaní zmrzliny, polykání kaší a rozpouštění čokolády v puse mi samozřejmě nedělalo žádné problémy, ale představa, že mám kousat, žvýkat, rozmělňovat a pak ještě polknout kousek masa, to byl opravdu horor. V naší rodině se pro tuto, mnou s odporem prováděnou, činnost vžil výraz, že mi to maso v puse „roste“. A to jsem byl ještě břídil – jistý Jiříček, se kterým jsem si hrával na pískovišti v parku byl prý znám tím, že když mu dala maminka v poledne do pusy kousek masíčka, odpoledne, když z parku odcházeli, ho Jiříček spokojeně pořád v puse obracel.
Takže když jsem se později naučil číst a začal jako každé dítě rozumovat čím budu až vyrostu, právě s ohledem na můj odpor ke kousání (v té době už menší) jsem se rozhodl, že budu kosmonautem. Došlo k tomu tak, že mi rodiče k vánocům koupili sadu tří knížek o Neználkovi a v třetím díle nazvaném Neználek na měsíci jsem se dočetl, že kosmonauti v raketě (v našem případě Neználek s kamarádem Buchtíkem – ten, oproti mě, velice rád jedl) požívají stravu rozmělněnou a napěchovanou do tubiček jako od zubní pasty. Když dostanou hlad, jednoduše si ji vymačkají do pusy. Jen se zmrzlinou prý byl problém – hrozně od ní zábly ruce, jak se musela furt mačkat. A tak bylo o mém budoucím povolání pro ten čas rozhodnuto – kosmonauti nemusí kousat, stanu se jedním z nich.
No, kosmonautem jsem se nestal a kousání (stejně jako různá nenáviděná jídla) jsem si časem oblíbil. A taky jsem se později dozvěděl, že kosmické jídlo není nic moc chutného, skutečně prý vypadá, jako by ho už jednou někdo jedl a ty první pokusy prý chutnaly spíš po seně než sekané.
Ale proč o tom dnes píšu? Před sto lety (zdroje se rozcházejí zda to bylo 22. či 23. 11.1 908) se narodil autor dětských knížek o Neználkovi, „malíčkovi“ v modrém zvonkovém klobouku, ruský spisovatel Nikolaj Nosov. Dnešní doby se samozřejmě nedožil, zemřel v roce 1976, ale nic bych nedal za to, že trojice jeho nejznámějších knížek o Neználkovi a dalších obyvatelích města Kvítečkova je u dětí oblíbená stále. A určitě jim nevadí, že z ní myšlenky kolektivismu, dnes tak neoblíbeného, trčí na všechny strany. Neublíží jim, stejně jako neublížila mně. Rád na ni vzpomínám. Dokonce jsem ji dnes (při té příležitosti) vyhrabal ze dna knihovny a zalistoval v ní. Pokud čekáte, že vám z ní přinesu (v duchu tohoto blogu) nějaký zajímavý recept, tak se mýlíte. Nic takového tam samozřejmě není. Ale o jídle se autor zmiňuje překvapivě často.
Tak hned v první knize nazvané Neználkovy příhody nás zavede na hostinu, na které „malenky“ (ženský protipól „malíčků“) našeho hrdinu pohostí „... všelijakými zavařeninami, pečivem, vdolečky, preclíky, makovými koláčky, rohlíčky a jinými dobrotami“. K tomu všemu ho samozřejmě nalévaly čajem – ruským, nejspíš. O pár stránek dál se Neználek ocitne co by pacient v nemocnici a „malenky“ mu opět podstrojují: přinesly „... výborné koblihy, zavařeninu (ta je, zřejmě s ohledem na ruskou tradici, vůbec často zmiňována), sladkou marmeládu nebo kompoty“. A naposledy se všichni na ulici (během práce se sklízením obřího ovoce) občerstvují u stánků se „sodovkou se sirupem, vdolečky, všelijakými placičkami, preclíky a bonbóny“ (přece jen je to kniha pro děti).
Ve druhém díle trilogie, s názvem Neználek ve slunečním městě, se toho moc nepojí. Občas se pomocí kouzelné hůlky vykouzlí nějaká ta zmrzlina (nebo celá bedna zmrzliny), zapíjí se opět sodovkou s višňovým sirupem, pomerančovou šťávou (hele, pomeranče v mimovánoční čas!), citrónem, ostružinou či jahodou. Ovšem autor nás zavede do kuchyně budoucnosti: jsou v ní nevelká dvířka a vedle nich několik tlačítek s nápisy POLÉVKA, KAŠE, PUDINK, KOMPOT, CHLÉB, KÁVA, CUKR ... Stačilo jen tlačítko zmáčknout, chvíli počkat a za minutku se za dvířky „... objevila malá kabina kuchyňského výtahu. Byla natřena bílou emailovou barvou a připomínala ledničku“. Když jste ji otevřeli, uvnitř se nacházela veškerá objednaná krmě přivezená „... z restaurací v přízemí přímo do bytů“. Vot takaja těchnika!
Za to v díle posledním, v Neználkovi na měsíci, si užijeme. Hned na str. 35 zjistíme, že vařit ve stavu beztíže není snadné, neb“... za prvé ani krupice, ani mouka, ani špagety se nedaly vysypat ze sáčků, a když, tak nepadaly tam kam měly, ale rozprášily se do vzduchu ...“ a “... za druhé ani vodu z kohoutku ne a ne dostat do kastrolu ...“. Navštívíme restaurace a kavárny, kde měsíční „... malíčkové a malenky seděli u stolů, večeřeli, popíjeli čaj, kávu nebo sodovku se sirupem, mlsali smrzlinu a dorty ...“ a náš Neználek si tu „... objednal polévku, potom porci makarónů se sýrem, pak snědl ještě dvě porce plněného zelí, vypil šálek kávy a navrch si dal jahodovou zmrzlinu. Všechno mu to tuze chutnalo“. No, chtěl bych vidět noc po tom všem. Ovšem když se dostal do basy, orgie skončily. Tam jen uprostřed místnosti „... stála litinová kamna ... kolem kamen sedělo několik človíčků a pekli si ve žhavém popelu brambory“. Nic moc, co? Takhle kdyby to aspoň bylo na poli po sklizni, ale v base! Lepší je zajít do pekařství na str. 122. „... všude samé koláče a housky a koblihy a bochánky a sypánky (copak to asi je, ví někdo?) a buchtičky a všecko to voní, no prostě k zbláznění“.
A byť by byl pekař sebelepší, to vše by se neprodalo bez pořádné reklamy. Neboť už tenkrát (rok 1965) „... měsíční človíček ani za nic nebude jíst cukrovinky, perníčky, chléb, salám nebo zmrzlinu od firmy, která nemá v novinách spoustu reklam ...“ To ti bohatší. Chudí, když se ubytují v levném lidovém hotelu Zapadák, navlas stejném jako kriminál, si opět pečou v kamnech brambory, vaří „... v plechovkách od konzerv chlebovou polívku ...“ nebo si opékají „... dlouhé neforemné placky připlesknuté na rozpálených rourách od kamen“. Ale abychom knihu neopouštěli tak pochmurně, navštívíme i Jídelní čerpací stanici, kde „... stačilo zastavit u vchodu, zahoukat a z restaurace vyběhl číšník a naservíroval jídlo přímo do vozu“, prohlédneme si Scouperfieldovy makaronové závody a zjistíme jak je snadné zbohatnout na výrobě a prodeji soli v místech, kde její dobrodiní zatím nepoznali.
A to je vlastně vše. Řeknu vám, když jsem tak těmi třemi knihami listoval, docela se mi zastesklo po čase, kdy jsem tak rád cucal bonbóny, lízal zmrzlinu, polykal kaši a v puse si nechal rozpustit čokoládu. A chtěl být kosmonautem.
Krásný týden vám přeje Kolíček
P.S.: ilustrace Jaromíra Zápala jsou převzaty z knihy Neználkovy příhody